100 let od historického předělu v naší známkové tvorbě
František Beneš
V tomto měsíci si připomínáme sté výročí významného předělu v naší známkové tvorbě – zavedení ušlechtilé a bezpečné tiskové techniky, plastického tisku z hloubky. Ten ji provází až do současnosti, v průběhu doby napomohl vytvořit charakteristickou podobu našich známek a jistě má podíl na tom, že řada z nich skončila na předních místech ve světových soutěžích o nejkrásnější známku nebo si dokonce odnesly palmu vítězství.
Přísně vzato, tiskem z hloubky je i neotypie, jíž byla v roce 1919 zhotovena polovina dobročinného vydání Sirotám po legionářích a v roce 1920 dvouznámková emise Husita. Z praktického hlediska však jde o tisk téměř plochý, při němž jsou tisknoucí místa v tiskové desce prohloubena jen nepatrně.
V roce 1923, tedy před rovnými sto lety, byl poprvé v československé známkové tvorbě použit měditisk. Kresbu Maxe Švabinského do rytiny převedl Karel Wolf a reprezentativní čtyřznámkovou emisi zhotovila tiskárna A. Haase na staropražském Anenském náměstí, svého času největší v celém Rakouském císařství.
Podle stejné Švabinského kresby prakticky současně zhotovil rytinu Jaroslav Goldschmied v tiskárně Česká grafická unie v Praze, protože obtíže při výrobě emise hrozily tím, že sem bude od Haasů přesunut tisk dvou z jejích čtyř hodnot. Nakonec se tak nestalo a rytina byla po úpravách použita pro výplatní známky vydání 1925, zhotovované ocelotiskem z plochých desek a později ocelotiskem rotačním.
Tyto dvě velké tiskárny po vzniku republiky soutěžily o to, kdo bude vyrábět naše poštovní známky. Česká grafická unie už před tím získala zakázku na naše první dvě vydání – výplatní Hradčany a novinové Sokol v letu.
Firmě Haase byla zase svěřena nejrozsáhlejší emise více než stoleté historie naší známkové tvorby – přetiskové vydání Pošta československá 1919 s jejími 107 vydanými hodnotami a velkým počtem hodnot nevydaných.
Vedle toho se mezi sběrateli traduje, že zhotovila i tzv. druhý náklad Žilinského (Šrobárova) přetisku z roku 1918 (to se mi však nepodařilo ověřit, a tak to zmiňuji jen na okraj a pro úplnost).
Zkušenosti měla i z tisku rakouských bankovek, a po vzniku republiky i z tisku kolků, zejména těch pro kolkování rakouských a uherských bankovek při jejich přeměně na československé na jaře roku 1919.
Většina známek v té době byla zhotovována knihtiskem, což byl způsob levný a rychlý, ale z hlediska zabezpečení nevhodný, protože snadno napodobitelný, což rychle ukázaly snahy o jejich padělání.
Česká grafická unie k výrobě známek nabídla neotypii, relativně novou tiskovou techniku, která měla velmi dobré výsledky pokud jde o věrnost detailů a schopnost zobrazit barevné polotóny, ale ukázala se jako nevhodná pro velké náklady známek, při nichž se opotřebením tiskové desky kvalita zobrazení rychle snižovala.
Řešením byl přechod na tisk z hloubky, zejména ocelotisk nebo měditisk, které byly řadou zahraničních poštovních správ běžně používány už v dobách před Velkou válkou, a některými dokonce už pro klasická vydání – vyšly tak už první známky světa, britské 1 a 2 pence z roku 1840, či první emise USA z roku 1847.
Na našem území však ceniny tímto způsobem dosud tištěny nebyly a žádná tiskárna pro to neměla potřebné technické vybavení. I když se tiskárna Česká grafická unie na tento způsob výroby usilovně připravovala, nakonec byla pionýrská prestižní emise Jubilejní 1923 svěřena tiskárně Haase.
Neobešlo se to ale bez komplikací, o nichž podrobněji psal můj tatínek František Beneš starší před bezmála dvaceti lety v jedenáctém pokračování svého seriálu Malá zastavení na cestě filatelie a čs. poštovní správy (F2/2005):
Jde o výstižný popis tehdejší situace a já bych se zastavil jen u poznámky pod čarou č. 2), kde se v předposlední větě uvádí, že „… poštovní správa firmě Haase ‘neodpustila’ Poštu československou 1919 …“. Podle mého názoru jde o dozvuk nepříjemností, které nedomyšlené vydání a nespravedlivá distribuce této emise poště a jejím vedoucím úředníkům způsobily. Tiskárna Haase do toho přitom byla zatažena nevinně – jen splnila objednávku.*) Ne že by snad při prosazování svých obchodních zájmů neměla ostré lokty, tím byla pověstná už od dob svého zakladatele, ale lze odhadovat, že nepřízeň řady politiků a v důsledku toho i vedení pošty si po roce 1920 vysloužila z jiných důvodů. Měla dobré vztahy s úřady předchozího monarchistického režimu (ostatně jak by ne, vždyť od nich získávala řadu zakázek), ke spolupráci si ji při své tajně připravované měnové reformě vybral Alois Rašín, který se zanedlouho z hrdiny odboje a zakladatele nového státu stal pro svou snahu o zpevnění kurzu koruny (což vedlo dramatickému omezení exportu a tím i strmému růstu nezaměstnanosti) nejnenáviděnější osobou v republice, a pak – Haasové byli čeští Němci, což v očích nacionalistů jistě přidávalo body konkurenční, už v názvu České grafické unii.
Ať to však bylo jakkoli, po průkopnické emisi Jubilejní 1923 tiskárna Haase už do naší známkové tvorby výrazněji nezasáhla. A když se pokoušela nabídnout své služby zahraničním poštovním správám, není mi známo, že by v tomto směru uspěla. O jejích snahách na tomto poli na jiném místě svého seriálu píše můj tatínek, bylo by však rozhodně záslužné, kdyby se našel badatel, jenž by se tomuto tématu věnoval podrobněji.
Historie firmy Haase je totiž bohatá a zajímavá, a současné snahy o její zachycení a zpřístupnění veřejnosti by významnou kapitolu věnovanou tisku poštovních známek rozhodně neměly postrádat. Když hovořím o současných snahách, mám na mysli obdivuhodnou iniciativu spolku Stará škola z Vraného nad Vltavou, který o podnikatelské rodině Haaseových připravil poutavou výstavu.
Vždyť známky z tiskárny Haase jsou obsaženy v naprosté většině sbírek meziválečného Československa. Jen těch z emise PČ vzniklo skoro jedenadvacet milionů, mezi nimi dvě ze tří našich největších rarit – 4 a 10 K Znak na žilkovaném papíru s přetiskem Pošta československá 1919 (nemluvě o žilkované čtyřkorunovce s převráceným přetiskem, která cenou dosaženou v aukci aspiruje na zařazení mezi vzácnosti světové úrovně). A další bezmála dva miliony známek emise Jubilejní 1923. A navíc neznámý, ale jistě nemalý počet známek druhého nákladu Žilinského vydání (což samozřejmě platí v případě, že se podaří potvrdit, že jejich přetisk byl v tiskárně A. Haase skutečně zhotoven).
Jméno tiskárny Haase je tak nám, filatelistům, známo. O rodině, která ji vybudovala a po generace provozovala, však nevíme skoro nic. I když to byli právě oni, kdo stáli na počátku nové tiskové kapitoly, která podobu československých známek povznesla na doslova světovou úroveň. U příležitosti letošního stého výročí vydání Jubilejních 1923 si tuto významnou a neprávem pozapomenutou rodinu připomeňme.
Bohumil Haase starší
Česká kapitola v dějinách rodiny Haaseových začíná na konci 18. století. V roce 1795 přišel do Prahy z Halberstadtu v Sasku-Anhaltsku osmadvacetiletý tiskař Bohumil (Gottlieb) Haase.
Začínal tu doslova od píky, jako sazeč v tiskárně Františka Václava Jeřábka, jehož rodina ji v té době provozovala už více než sto let. Podnik sídlil v domě „u Půl zlatého kola“ (někdy nazývaném také U zlatého půlkola) na rohu Michalské a Hlavsovy ulice, poblíž Staroměstského náměstí.
Mladý Haase byl podnikavý, už po roce si tu pronajal lis a „udělal se pro sebe“. Zhotovoval různé příležitostné tisky, novoročenky a gratulace, používal při tom dosud nebývalé tištěné ozdoby a měl s tím očividně úspěch, protože po pouhých dalších dvou letech si mohl dovolit koupit od tiskaře Beránka vlastní tiskárnu, čímž v roce 1798 započala slavná éra tiskařských a papírenských závodů rodiny Haaseových.
Jejich zakladatel Bohumil Haase, nazývaný starší, se v Praze oženil s dcerou malostranského knihkupce, nedlouho po čtyřicítce získal titul český stavovský tiskař, koupil dům na Staroměstském náměstí, na rohu s Týnskou ulicí, přestěhoval sem tiskárnu a začal obchodovat s papírem. Krátce nato založil knihkupectví, otevřel půjčovnu knih a zřídil slévárnu písma. V roce 1820 založil první kamenotiskárnu v Čechách, o čtyři roky později se stal dvorním tiskařem, nedlouho poté však ve svých šedesáti letech zemřel.
Měl čtyři syny, Ludvíka, Ondřeje (Andreas), Bohumila mladšího a Rudolfa. Těm zanechal tiskárnu s 18 dřevěnými lisy, kterou oni pak rozšířili na největší podnik svého druhu v Čechách a na Moravě, a později dokonce snad v celé monarchii. Společně jej vedli pod názvem Bohumila Haase synové.
Ludvík Haase
Nejstarší z bratrů Haaseových Ludvík (1800-68) byl rovněž vyučeným tiskařem a v otcově firmě působil už od roku 1818. Po jeho smrti podnik převzal, přejmenoval na Bohumila Haase synové, přibral do něj jako společníka bratra Ondřeje, kterému svěřil vedení, a po sedmi letech se k nim přidali i zbylí dva bratři, Bohumil mladší a Rudolf.
V roce 1824 firma Bohumila Haase synové zakoupila právo na vydávání českých a německých novin, jichž pak v obou jazycích vydávala několik titulů. Některé velmi úspěšně, například nově založený list Bohemia pak vycházel více než sto let!
Za Ludvíka firma značně rozvinula litografický tisk a začala se věnovat reprodukci dřevorytu a ocelorytu.
Když Haaseové v roce 1838 založili ve Vraném nad Vltavou papírnu, Ludvík se stal jejím ředitelem.
Vedl ji tak úspěšně, že její papír byl vyvážen i do daleké ciziny. Kupovalo jej i rakouské ministerstvo financí pro tisk bankovek, které pak tiskárna Haase po roce 1853 dokonce i tiskla!
Ludvík byl sice ženatý, ale manželství bylo bezdětné, takže z něj nevzešla nová Haaseovská větev.
Ondřej Haase
Andreas (Ondřej) Haase byl nejznámějším z oné čtveřice bratrů, však se po něm také později, po rozdělení rodinného majetku, po dlouhé roky tiskárna jmenovala – „ A. Haase“. Narodil se roku 1804 a stejně jako jeho otec se dožil pouhých šedesáti let. Naplnil je však velkou pílí, dosáhl v nich mnoha úspěchů a otcův podnik znamenitě rozšířil. Dá se proto říci, že na něj není možné vztáhnout sarkastický Bismarckův povzdech, že „První generace hodnoty vytváří, druhá je spravuje, třetí studuje dějiny umění a čtvrtá zpustne docela.“ (i když na řadě případů jiných podnikatelských rodin vidíme, že to bývá mnohdy pravda).
Z dlouhého výčtu úspěchů zmiňme, že v roce 1837 k tiskárně byla připojena papírna ve Vraném nad Vltavou, aby byly pro pražský rodinný podnik zajištěny dodávky kvalitního papíru. I díky tomu tiskárna patřila k nejvýznamnějším v celém mocnářství. Tiskla i pro zahraniční odběratele a Ondřej získal řadu významných ocenění, například dodnes existující portugalský Řád Kristův, udělovaný za skutečně mimořádné zásluhy (v některých pramenech je uváděno, že šlo o stejnojmenný papežský řád, to se mi ale zdá nepravděpodobné, šlo by totiž o nejvyšší papežské vyznamenání, udělované jen hlavám států). V Rakousku mu byl udělen Řád Františka Josefa (tím byla dekorována i řada dalších známých našinců, kteří tak či onak souvisejí s poštovními známkami /většinou jako na nich zobrazení/, například Alfons Mucha, Alois Jirásek, Eduard Vojan, František Křižík, G. J. Mendel, August Sedláček či Joža Úprka).
V roce 1835 Haaseovi koupili objekt bývalého anežského kláštera na Anenském náměstí nedaleko Karlova mostu, kde dříve sídlila známá Schönfeldova tiskárna, a výrobu přesunuli tam.
Ondřej se angažoval v řadě podniků, byl například ředitelem Spořitelny České, prezidentem obchodní komory, působil i jako politik – na pražské radnici, a byl i poslancem Zemského sněmu.
V padesáti letech byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Vraného“. Vrcholem jeho společenské kariéry bylo získání honosného titulu císařského rady.
Ondřej měl pět synů, kteří se po jeho smrti věnovali vedení rodinného podniku.
Bohumil Haase mladší
Třetí z bratrů (1809-87) se dožil požehnaného věku, bezmála osmdesátky. Vyučil se knihkupcem, což svědčí o otcově snaze kvalifikovaně řídit jím založené aktivity i v další generaci. Vedle nakladatelské a knihkupecké činnosti se zasloužil o založení Zápůjční knihovny, která působila v rámci rodinného podniku. Šlo o velmi záslužný počin, knihovna v polovině 19. století obsahovala na třicet tisíc knih!
V rodinném podniku se Bohumil ml. věnoval zdokonalování litografie. V roce 1868 převzal vedení pražské tiskárny. O rok později byl i on povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Buchsteinu. V jeho větvi příjmení Haase nepokračovalo, i když se o to zjevně snažil; všech pět jeho dětí však byly dcery.
Rudolf Haase
Nejmladší z bratrů Rudolf (1810-88) se dožil stejného věku jako Bohumil mladší, tedy rovněž téměř osmdesátky. Na rozdíl od svých sourozenců jeho vzdělání nemířilo do polygrafie, vystudoval totiž práva. Stal se redaktorem v rodinných novinách a časopisech. I on se však nakonec přímo zapojil do rodinného podniku a po bratrovi Ludvíkovi převzal vedení papírny ve Vraném.
Po Rudolfovi převzal papírnu jeho syn Arnošt, to už ale byly doby její ekonomické úspěšnosti dávno pryč. Situace došla tak daleko, že ji nakonec v roce 1910 musel prodat, i když v jejím vedení působil i nadále.
* * *
V rukách pravnuků Bohumila Haase staršího zůstala jen pražská tiskárna na Anenském náměstí. Za protektorátu však byla arizována (důvody toho se mi dohledat nepodařilo) a po roce 1945 znárodněna. Na jejím místě působil podnik Grafické závody Svoboda, a to až do roku 1977. Pak byl areál předán Národnímu divadlu, jehož baletní soubor jej užívá dodnes.
Malinké Anenské náměstí nacházející se jen pár kroků od rušného nástupu na Karlův most, je kupodivu po většinu dne tiché a klidné, turisté sem zabloudí jen výjimečně. Já k němu mám už dlouho vztah. Jako student jsem rád chodil do divadla Na zábradlí, kde jsem se před bezmála půl stoletím seznámil malířem Karlem Laštovkou, jehož obrazy jsem začal sbírat a měl jsem k němu blízko i tím, že jeho rodiče byli pošťáci, stejně jako pak já. I proto bych si přál, aby se některý jeho obraz dostal na poštovní známku! Vedle divadla bydlela moje kamarádka herečka Uršula Kluková, u níž jsem byl tehdy pečený vařený. O kousek dál bydlel herec Rudolf Deyl, z jehož pozůstalosti jsem si koupil vykládanou truhlu, kterou mám doma dodnes. A naproti byl vchod do té dávné tiskárny A. Haase, jejíž podobu jsem znal z propagačního plakátu, jímž v roce 1923 připomínala 125 let své existence. Uvnitř jsem nikdy nebyl, ale Rudolf Fischer, s nímž jsem počátkem 90. let krátký čas sedával v jedné kanceláři oddělení známkové tvorby Federálního ministerstva spojů, vzpomínal, že když se tam kdysi učil, chodil po nádvoří vydlážděném starými litografickými kameny. Některé možná nesly kresby kamenotiskových návrhů poštovních známek a kolků, jak je tu po vzniku Republiky československé připravovali. Jestlipak tam ještě jsou?
O rodině Haaseových připravují nadšenci z Vraného/V dokonce knihu. Až vyjde, rádi o ní napíšeme!