40 let obchodníkem s poštovními známkami a znalcem (2)

40 let obchodníkem s poštovními známkami a znalcem (2)

František Beneš

Jak jsem uvedl v lednovém čísle Filatelie, na letošního prvního února připadlo moje malé osobní výročí – bylo to rovných čtyřicet let od dne, kdy jsem nastoupil do Poštovní filatelistické služby. Šlo o zavedený podnik, který v té době fungoval už 34 roků (od 1950), a protože působí stále, bylo to vlastně začátkem druhé poloviny jeho současné existence. Za bezmála tři čtvrti století trvání Pofisu se v něm vystřídaly stovky pracovníků, a já bych z nich teď chtěl připomenout alespoň ty, které jsem v něm poznal, a pokud se mi to podařilo zjistit i ty, kteří tu pracovali přede mnou.1)

Pofis, jak se ve zkratce jmenuje2) byl zřízen 1. června roku 1950. Vzešel z původního podniku Orbis, založeného v roce 1949, který se měl zabývat obchodem s kulturními statky a jejich vývozem a dovozem. O té době mi po letech vyprávěl Zděněk Prokop3) a já jsem jeho vzpomínky zachytil před čtvrt stoletím ve Filatelii 9/1999 v článku Dvojí výročí služebně nejstaršího českého obchodníka s poštovními známkami. Tady je z něj příslušná část:

1950

Chceme-li si připomenout historii Poštovní filatelistic-ké služby, musíme začít rokem 1950, v němž byla prvního června zřízena. Tento rok byl na události v oboru filatelie bohatý – sledovat to můžeme při listování ročníkem časopisu Československá filatelie. Ten tehdy vycházel čtrnáctidenně a svou úpravou a obsahem zjevně navazoval na předválečnou Tribunu filatelistů. Není přitom divu, v čele obou těchto časopisů stál redaktor, znalec a publicista Ervín Hirsch. Velká pozornost byla v Čs. filatelii věnována výsledkům studia prvorepublikových emisí, které pro tehdejší filatelisty nebyly vzdálenou historií, jako jsou pro nás – i ty nejstarší od roku 1950 dělilo jen něco přes třicet let, tedy stejné údobí jaké dnes dělí nás od prvních emisí České republiky.
Přes dramatické změny v politice i hospodářství, nastalé po únorovém převratu v roce 1948, ve filatelii ještě mnoho měsíců jakoby všechno běželo postaru. Soukromí obchodníci vedli své krámy a hojně inzerovali nákup, prodej a aukce, filatelistické kluby a spolky pořádaly schůze, přednášky a burzy, na trhu byl dostatek zboží včetně novinek z celého světa. Politika se ve filatelii zatím moc neprojevovala, alespoň pokud můžeme soudit z dobového odborného tisku.

První číslo časopisu Čs. filatelie vyšlo v roce 1950 až 21. ledna, jeho obsah však nesignalizoval žádnou změnu. Byly tu mimo jiné plošné inzeráty 23(!) obchodníků se známkami, z nich jenom dva „státní“ – již zmíněného Orbisu a pak národního podniku Čedok, který čile obchodoval se známkami už za protektorátu. Ostatní podalo 21 soukromých obchodníků, jména některých jsou nám povědomá dodnes – Kapras, Fontana, Vozáb, Kwasniak, Steinic, Mirvaldová, Haufová, Říha, Jurajda, Kaplánek. K nenápadné změně však došlo v tiráži, kde je jako vydavatel časopisu nově uveden národní podnik Orbis, namísto dosavadního Ústředí čs. filatelistických spolků. A zmizel i tradiční nakladatel Fr. Borový, který od roku 1921 vydával časopis Tribuna filatelistů a od roku 1945 Čs. filatelii. Orbis se však k Tribuně jako předchůdkyni Čs. filatelie hlásil, když v oznámení o převzetí časopisu zmínil jeho třicetiletou tradici.

Stejná situace byla v čísle 2, které vyšlo 4. února. V tiráži je jako vydavatel uveden opět Orbis, jako vedoucí redaktor („řídí s redakčním kruhem“) stále Ervín Hirsch. Plošných inzerátů obchodníků je pořád hodně, konkrétně šestnáct.

Ale pak, o pouhé dva týdny později, v čísle 3 z 18. února, jako když mávneš praporkem, inzeráty soukromých obchodníků zmizely a nahradil je inzerent jediný – Orbis, který však nabízel pouze knihu 30 let čs. známky, konkrétně její druhé, rozšířené a doplněné vydání. Kuriózní je výzva, aby si ji zájemci objednali „v nejbližším filatelistickém závodě“, tedy u soukromého obchodníka, jejichž živnosti však ve stejné době Orbis „znárodňoval“.
Nenápadná poznámka v rubrice Zprávy Ústředí signalizovala ukončení už rozeběhnutého záměru na mezinárodní charakter výstavy Praha 1950, plánované „k oslavě jubilea sto let známky u nás“ (1850-1950), o ní se nyní hovoří už jen jako o celostátní.

Původní záměr připomínají texty na aršících výstavních nálepek, původní záhlaví dopisních papírů organizačního výboru a jeho úřední razítko.
Jako důvod zrušení statutu „mezinárodní“ byl uváděn přístup FIP, která ve stejném termínu schválila i další výstavu, ale to zřejmě nebyl důvod hlavní (pokud vůbec), vždyť termín konání té pražské byl nakonec přesunut z května až na konec října roku 1950.

Nové poměry v zestátněném a centralizovaném obchodu se známkami, který měl nyní sloužit filatelii jako lidové zábavě pracujících, obsáhle popisuje Orbis v celostránkovém oznámení na poslední straně pátého čísla Čs. filatelie z 18. března 1950. Zboží měl zjevně dostatek, čemuž se nemůžeme divit, disponoval přece zbytky zásob zabavených „Němcům a zrádcům“ v roce 1945 a nově i sklady „znárodněnými“ (rozuměj ukradenými) soukromým obchodníkům.

Prodejnu měl zatím jen jednu, v pasáži Alfa na Václavském náměstí v Praze, ale chystal otevření dalších, a dokonce oznámil „připravujeme zájezdovou prodejnu, kterou si budou moci jednotlivé spolky i závody pozvati na své schůzky, aby i mimopražští sběratelé měli možnost osobního výběru známek“. Celé oznámení zobrazujeme na předchozí straně.

V dalších číslech ročníku 1950 časopis Čs. filatelie pokračuje v otiskování pestré směsi zajímavých článků, některé z nich i na pokračování, v duchu dávné Tribuny filatelistů. O skutečném dění na poli filatelie však více vypovídá rubrika Zprávy Ústředí, v níž nalezneme i překvapivé zmínky o snahách získat pro organizované sběratele známky od Fondu národní obnovy.

Samozřejmě šlo o už zmíněné známky zabavené sběratelům, obchodníkům a investorům v letech 1945-1950, ty po roce 1948 pak doslova ukradené.
V šestém čísle Čs. filatelie z 1.4.1950 poprvé vyšel inzerát Orbisu nabízející na celé straně vybrané známky různých států s uvedením konkrétních cen, za které neupotřebené a razítkované kusy a série lze u něj objednat a koupit. V úvodu uvádí, že položky nabízí za 6 až 10 Kčs za Zumstein frank, u zámoří za 12 až 20 haléřů za Yvert frank. Podnik se tehdy prezentoval pod názvem Filatelie ORBIS.

Pak se na nad obchodní inzercí v několika číslech zavřela voda a až ve druhé polovině června se objevuje inzerát „Kupujeme!“, podepsaný už Filatelistická služba, tedy z přechodného období po zřízení podniku Poštovní filatelistická služba. Jako adresa je stále uvedena Kořenského 15, Praha 16 (nyní Praha 5, Smíchov), tedy původní působiště filatelistického oddělení Orbisu. Filatelistická služba pak hojně inzerovala nákup i prodej a na listopad 1950 dokonce slibovala aukci.

Aniž by to bylo nějak zvlášť zdůrazňováno, šlo už o Poštovní filatelistickou službu, tedy Pofis, která zanedlouho přesídlila do samého centra Prahy, jak oznámila v 17. čísle Čs. filatelie poslední zářijový den roku 1950.

Sběratelům a filatelistickým klubům však změněná situace byla zjevně známa, jak dosvědčuje text oznámení KČF otištěný na stejné straně. Uvádí se v něm nejen účast Filatelistické služby na burze U Nováků, ale i její zkrácený název – POFIS.

To už v čele časopisu nestál Ervín Hirsch, jehož jméno bylo v tiráži naposledy uvedeno ve 13. čísle a od čísla 14 je jako odpovědný zástupce uveden jen F. Smolík. S tím souzní i postupná změna v náplni časopisu – nejsem si jist, jestli by Hirsch souhlasil s uveřejňováním zjevně diletantských článků, které pak mnoha sběratelům způsobily značné škody.

Největší událostí toho roku byla Celostátní výstava poštovních známek PRAHA 1950. Její pořádání schválila dokonce vláda a akce samozřejmě proběhla v duchu nově zaváděných pořádků. Karel Basika v úvodním slově o tom výstižně napsal: „Bude to velký kolektivní podnik našeho sběratelství zaměřeného jako projev rekreace našich pracujících.“ Zahájena byla 28. října, který už nebyl ani tak připomínán jako den vzniku samostatného Československa, ale hlavně jako Den znárodnění. Vedoucí oddělení známkové tvorby ministerstva pošt J. Zavřel o výstavě napsal: „Výstavní výbor rozvine všechno úsilí, aby mohl přivítat na výstavě co nejvíce soudruhů z továren, mládeže ze škol a konečně i čelné představitele našeho státu, kteří projevují o výstavu upřímný zájem.“
Plný název „POFIS – Poštovní filatelistická služba“ se v Čs. filatelii poprvé objevuje 14. října 1950 v oznámení Karla Basiky, že Pofis na závěr výstavy připravuje svou první dražbu poštovních známek.

Ve slavnostním 19. čísle z 28. října je vedle fotografií Gottwalda, Kopeckého (ministr informací a osvěty) a Neumana (ministr pošt) otištěn obsáhlý Basikův článek Jak jsme ji budovali…, který v malém nákladu vyšel i jako brožura s karikaturami všech zúčastněných činovníků. Jeden výtisk s jejich vlastnoručními podpisy se mi podařilo získat, a tak jej nyní představujeme čtenářům.

Jak jsme ji budovali

Postavit výstavu, to holenku není jen tak jednoduché, postavit výstavu na základech zbrusu nových, to již byl pěkný koníček. Ale povedl se a dnes mohou návštěvníci výstavy sami posoudit, do jaké míry se povedl. Již v první výborové schůzi po letošní valné hromadě Ústředí bylo rozhodnuto vzpomenout významného jubilea Sto let poštovní známky u nás velkou lidovou výstavou. Tak se také stalo. Novinkou bylo pojetí, jímž výstava měla být vyplněna, a to jako ukázka kolektivního sběratelského snažení na heslo Filatelie – rekreace pracujících.

První potřebou bylo ustavit výstavní výbor, zejména potřebné odbory, které by rozplánovaly výstavu a připravily pracovní program jednotlivých složek.
Volba činovníků, s ohledem na potřebu rychlého rozhodování a vykonání přidělených prací, padla z velké části na členy pražských spolků. Za předsedu byl vyhlédnut Vašek Maturů a třeba říci hned, že to byla volba šťastná, neboť pravý muž se dostal na pravé místo. Předseda výstavního výboru spojuje odborné znalosti s organizačním přehledem i přátelským poměrem k ostatním členům výboru v jeden předpoklad úspěšných výsledků pracovního nasazení.

Odbory technický, propagační, finanční, kulturní, mládeže, ubytovací a pro převzetí výstavních exponátů, byly obsazeny řadou dobrých sběratelů i pracovníků. Tak technický odbor převzal člen žižkovského Sdružení Karel Rathouský. Pracovník, který spojuje pojem zodpovědnosti s kvalitním výkonem pracovním. Ostatně jeho výrazná tvář sama o sobě říká, že převzal vedení odboru s vědomím důležitosti a významu přidělené práce. Pochopitelně, že se obklopil řadou podobných činovníků, na něž je spolehnutí. První v pořadí je člen pražského Národního spolku Jarda Bláha. Známý sběratel a dlouholetý pracovník organizační. Nebylo snad větší výstavy, a to ať spolkové nebo pořádané Ústředím, jíž by se pracovně nezúčastnil.

Následuje Pepík Pleyů z téhož spolku jako je předseda odboru. Tichý nenáročný pracovník, vždy připravený, když bylo třeba něco doručit nebo odvézt, vystoupit v roli závozníka i skládače. Ba co víc, když byla delší pracovní přestávka, hlásil se sám, není-li něco k práci. Pilně zapisoval schůze ústředního výstavního výboru a snažil se pomoci všude, kde toho bylo třeba.

Další „technik“ Viktor Hečko vynikal bystrostí a pohotovostí při řešení úkolů technického odboru, kde bylo stále napilno a všude plno práce, Nespokojil se jen pouhým „přisluhováním“, ale pracoval s chutí a obětavě. Z libeňského sdružení byl do techniky dirigován Rudla Mičan, velký sběratel, velký pracovník a obětavý činovník. Nepořádal jenom věci odboru, ale i mládeže libeňského sdružení, jehož expozice byla výsledkem jeho odborného snažení, které cele dal do vínku libeňským školákům.

Finance – vždy předpoklad úspěšného podnikání všeho spolkového dění, byly obsazeny skutečnými machry svého oboru. Tak předsednictví se ujal Míla Boušek, jinak místopředseda ústředního výboru výstavního, který si nepotrpí na předsedování, ale na práci. Byl skutečně na svém místě a než se výstava rozjela, vždy předpokládal dobrý a jasný finanční rozhled. Bez předběžného propočtu neudělal ani krok a raději dvakrát věc prodebatoval ve výboru, aby bylo jisto a jasno ve financích. Za pokladníka nastoupil další pracovník a člen žižkovského Sdružení Pepa Mlejnek. Tichý, nevtíravý a obětavý pracovník. Bez dokladu nevyplatil ani haléř a to ještě vždy zdůraznil, že bez předsedovy parafy „se to nedá dělat“.

Za účetního nastoupil další Pepa z Národního spolku pražského, a to Bartůněk. Své odborné znalosti a zkušenosti dal cele k disposici výstavě a jejímu finančnímu odboru. Dirigoval vybavení výstavních známkových čtyřbloků a každému z protestujících pro malý příděl čtyřbloků – po odečtení jinde registrovaných členů – své „ne“ dal do úst. A tak postižený odcházel pevně přesvědčen, že v zájmu věci i prestiže Ústředí se tak stalo dobře.
Pochopitelně, že věci finanční měly i své dohlížitele, a to z ministerstva pošt. Tuto funkci obětavě vykonával Franta Chalupa. Již z výrazu jeho tváře vidíte, že to myslí se správně dělanou věcí dobře, a poněvadž nebylo žádných nesprávností, nebylo třeba ani žádných zákroků, a tak splnil dobře přidělený mu úkol.

Propagace, která často pracuje s nabubřelými frázemi, byla svěřena rukám Ferdy Smolíka. Přestože vyniká mohutnou postavou, dělal výstavní propagaci tiše a nenápadně. Z ničeho nic, bez dlouhých řečí, a již se rozdávaly výstavní nálepky. Rovněž tak plakát, který sice proti zvyklostem později, ale přeci, konal své propagační poslání. Nedosti na tom – nejen slovem, ale i telefonem popoháněl ostatní činovníky, aby noviny byly včas a vždy dobře vyplněny propagačními články a celou řadou informací pro zvědavé a nedočkavé zájemce. Běda, nebyl-li článek v rukopise hotov, pak zahřměl hrom šéfredaktora, blesky sršely z redaktorského nebe, aby se vbrzku vyjasnilo, to když Ferda se uřek: „Tak, takhle to nejde, to bysme nebyli kamarádi!“ Ale již se Ferda usmíval a hned sám radil, jak na to, aby účelu věci bylo dosaženo.

Měl k ruce svého sekretáře Protivenského a redaktora Nebeského, který nedělal také zbytečných řečí, zato více práce. Tím spíše, že převzal ochotně velmi zodpovědný úkol referenta kulturních patronátů a svého koníčka, výchovu mládeže, jíž se cele věnoval a jež v dobře vybavených exponátech našich nejmladších je vpravdě jeho dílem. Tam byl Nebeský ve svém živlu a dobré výsledky mu byly největší odměnou. I když doma zahradničil, táhly mu výstavní starosti a plánování hlavou. Svůj hlas pozvedal zpravidla na závěr pracovních schůzí, ale vždy málo slovy přednesl velké a již hotové věci, takže domů spěchající členové neměli nic jiného na práci než schválit jeho referát a začasté mu i poděkovat za kladný přínos celé věci.

Kulturní referát vykonával Toník Vopelák z Národního spolku pražského. Velkou starost mu působilo dobré sestavení denního pořadu přednáš30
ek a byl by nejraději sezval všechny ty redaktory, znalce, propagátory, činovníky a celou filatelistickou čeládku, aby vyklopila zvědavým posluchačům vše z alchymistické kuchyně filatelie.

Aby všichni ti, co zavítali ve dnech výstavních do Prahy, měli kde spát a bydlet, byl vyhlédnut za ubytovatele libeňský Tomáš Šlais. Z jeho výrazné tváře vidíte, že mu pohostinství, jímž Pražané slynou, dělalo skutečné starosti, a běda, kdyby to někde neklapalo. Pak tam jistě Šlais neposlal nikoho jiného, ale došel tam sám. Takový případ nenastal a tak vše dobře skončilo – spokojenost byla na všech stranách.
Dalším důležitým činovníkem byl šéf odboru pro převzetí exponátů, předseda rozhodčího sboru, sboru znalců při ústředí atd., prof. Franta Ketzek, Již jeho předvýstavní články vzbudily skutečný rozruch, kde formou lidovou a každému srozumitelnou se rozepsal o známkách a filatelii vůbec, A tento způsob vystoupení i pracovního nasazení se nesl celou výstavou. Každému poradil, každému vypomohl, a jakmile viděl někde nějaké falsum, již svou pádnou rukou je zneškodnil. Při výběru exponátů měl příležitost jen jednou zasáhnout, a to ještě postižení sami uznali, že přihlášená expozice by dobře nesloužila svému účelu a pohotově ji vyměnili za jiný vhodnější exponát. O rozhodování udělených cen měl největší starosti, aby nikdo se necítil poškozen, nikdo zkrácen o zasloužený vavřín nebo uznání.

Aby lépe tyto vždy zodpovědné záležitosti výstavní zdolal, přizval si spolupracovníka nad jiné dobrého, zástupce FNO dr. Viktora Šulce. To byla dvojice, která sama několikráte procházela výstavní exponáty, než byly dány do práce „instalatérům“ a montovány do rámů.

Což teprve když se rozhodovalo o udělení cen a odměn vystavujícím. Výsledek je jistě uspokojením pro každý soutěžící spolek nebo závodní odbor, neboť rozhodnutí bylo učiněno po zralé úvaze a dobrém zdání těchto dvou vedoucích činitelů se štábem odborníků a sběratelů z celé republiky.
Výstava by nebyla výstavou, kdyby k tomu nebylo potřeba spousty dřeva, hřebíků, krycích látek, květin, výzdob všeho druhu apod. Nejprve se tato spousta stavebního materiálu musela pořádně naplánovat, pak vznikla před zvědavci hromada, z níž si mohl vybrat – ale jak začít a z kterého konce? K tomu účelu tady byl arch. Albert Jonáš. Známý výstavník a pracovník „kerej ty výstavy staví“. Zapojil se pilně do práce a již v krátkosti předestřel plány obou výstavních prostor, jak paláce U Hybernů, tak sálů galerie v Obecním domě hl. m. Prahy. Když bylo rozhodnuto o nových výstavních chrámech, tu jen počítal, přemisťoval, aby ladně umístil co největší počet ploch do vykázaných prostor.

Konečně rámy stály, teď bylo třeba je naplnit, zvláště onu část, která tvoří vstup ke kolektivním sbírkám našich spolků. K tomu tady byl nefilatelista Láďa Beneda. Ten byl pověřen vypracováním výstavního libreta. Hned z první schůze s výstavními experty odcházel filatelií nakažený člověk. Jeho nemoc postupovala velmi rychle, do týdne přinesl rozepsaný návrh libreta, že byste nevěřili, že je psal nefilatelista, nedá se ani říci neodborník. Několik schůzí nato si nesl s další prací na libretu také přihlášku do jednoho pražského spolku, jehož člen je předsedou odboru, s nímž Beneda spolupracoval. A tak dobrá věc se podařila. Filatelie má o jednoho skutečného nadšence víc a musíme hned říci dobrého sběratele, neboť Benedovi stačí říci, aby hned pochopil celým svým já, oč jde. Běda známkařům, pustí-li se do klasiky, k níž projevil dobré sklony. Ale to až o příští výstavě, na níž Beneda bude účasten, vedle dobré spolupráce technické, jistě také nějakým tím exponátem v kolektivu architektů…

Výstava bez příležitostné známky by ani nebyla výstavou. Tak také PRAHA 1950. K zdolání všech těchto prací byl vybrán Jiří Švengsbír. Volba byla jistě správná, známky se líbí, udělal je dobře. A aby nebylo pochyb, že by neovládal dokonale celou materii, vypracoval jak návrhy i rytiny známek staré Prahy, tak i Prahy pracující – Prahy budovatelské. Když přišel poprvé do výboru, předcházela ho pověst nadaného umělce. Mnohý z nás očekával nového spolupracovníka s jistou dávkou zvědavosti – ale stačily pouhé čtyři hodiny a bylo jisté, že Švengsbír patří mezi nás – mezi známkáře. Každá maličkost, která provázela výstavu, mu „udělala“, zvláště souviselo-li to s kumštem. Tož Švengsbír byl vždy na místě a hned se hlásil do práce. Popravdě třeba říci, že se zapojil účinně a úspěšně do práce na výstavě PRAHA 1950 a budiž mu za to upřímný dík všech spolupracovníků.

A teď náš úřad nejvyšší, spolupracovník, který měl zvláště na mysli dobrý úspěch celého podniku. Aby se to vše vydařilo, p. ministr pošt Alois Neuman jevil o celou výstavu i práce s jejím vybavením spojené opravdový zájem, a nebylo týdne, aby si nedal podati zprávy, jak práce pokračují. Aby měl práci a starosti ulehčeny, pověřil své dva náměstky dr. Reimosera a ing. Laiperta dohledem. Byl to dohled přátelský, skutečně spolupracovní, a bylo-li třeba někde zatlačit, útočiště bylo na dosah ruky, a tak se mnohé povedlo a překonalo lehce a snadně.

Ovšem ministerstvo pošt se neomezilo jen na tyto své představitele a reprezentanty, ale dalo k dispozici, jako vždy při podobných příležitostech, řadu spolupracovníků, kteří měli své práce rozděleny podle povahy věci. Tak starost o náplň expozicemi lidově demokratických poštovních správ, i jiných, pro výstavu potřebných věcí, vzal na sebe M. Soukup. Jemu k ruce byl vykonavatel jiných podobných věcí, pověřený řízením administrativy s tím spojené, B. Sak, pilný navštěvovatel schůzí výstavního výboru, vždy ochotný osobně intervenovat tam, kde by to snad vázlo a podobně.

A již přicházíme ke známkovým věcem. Výstavní známkový čtyřblok byl svěřen rukám osvědčených pracovníků A. Chlupsy a J. Zavřela. Těžko vypsat, co ti dva vše pro věc učinili. Skutečnost, že sběratelé mají v rukou krásné známky, a mnoho jiných věcí s tím spojených, je jejich dílem, za něž jsme jim vděčni. A byly to starosti nemalé, když bylo třeba shánět papír, který by odpovídal představám navrhovatelů a zvláště pak tisku. Posléze i to bylo překonáno a známky včas rozeslány subskribentům, jak bylo slíbeno.

Věci technické obstarávali další spolupracovníci a zástupci ministerstva pošt Franta Postránecký a Pepa Mácha, známí výstavní pracovníci a technici. Jim hlavně bylo přiděleno instalování Domu výtvarného umění a netřeba zdůrazňovat, že svůj úkol splnili dobře.

Poslední v galerii našich pracovníků je zástupce POFIS Serjoža Čegrincev, všem sběratelům známý již z dřívějška. Připravil se svými spolupracovníky velmi pěknou aukci známek, která vhodně doplnila již tak bohatý pořad výstavního týdne. Neomezil se ovšem jen na tento výkon, ale pomohl v celé řadě věcí jiných, i když to byla jen účast na schůzích výstavního výboru.

A že úspěch celé práce byl dokonalý a spokojenost na všech stranách, to vám říká úsměv na tváři autora tohoto výstavního povídání.
Autorem textu brožury byl známý filatelistický činovník Karel Basika, autorem kreseb byl karikaturista J. Kotrba.

Celou jejich práci jsem do článku zařadil jako vzpomínku na ty, kdo se o uspořádání Celostátní výstavy poštovních známek PRAHA 1950 zasloužili. Až na výjimky šlo o „staré“ filatelisty, kteří k výstavě přistupovali v duchu výstav předchozích, zejména PRAGA 1938. Na přelomu 40. a 50. let však byla doba už jinde. To samozřejmě nešlo přehlédnout, a tak se – tak trochu naivně – snažili novým poměrům přizpůsobit. Vidíme to už na názvu brožury Jak jsme ji budovali, kterým se Basika snažil napojit na vlnu tehdejšího všeobecného budovatelského nadšení.

Ve skutečnosti však šlo i ve filatelii o konec starých časů (řečeno s Vančurou), a zanedlouho přišel sekáč, který se nezakecá (řečeno s Cimrmanem).
S koncem roku 1950 skončil i časopis Čs. filatelie, pokračovatel Tribuny filatelistů, obojí s kvalitním, pestrým a čtivým obsahem, a na místo něj začal vycházet časopis Filatelie, plně ve službách představ komunistického režimu o našem oboru (představu o tom si můžete udělat na s. 13). Z tohoto marasmu jej probral až v 60. letech nástup Vítězslava Houšky do jeho čela.

Přiblížili jsme si rok 1950, který byl přelomem v oficiálním filatelistickém dění a současně rokem vzniku podniku Poštovní filatelistická služba. Příště si přiblížíme jeho činnost a kdo v něm pracovali.
POKR.

———
1) A taky ty, s nimiž jsem se tu setkal, ať už jako se zákazníky nebo v jiné souvislosti. Nepůjde o vyčerpávající přehled, ale o útržky vzpomínek, jak mi utkvěly v paměti.
2) Je pozoruhodné, že ač je kompletní název podniku rodu ženského, zkratka jeho názvu je tradičně používána v rodu mužském, proto ji tak v tomto článku používám i já.
3) Další vzpomínku na práci ve filatelistickém oddělení Orbisu a pak v nově založeném Pofisu, v souvislosti s jiným obchodníkem se známkami, Josefem Fontanou II., jsem zařadil do článku o něm a jeho rodině v letošní únorové Filatelii (s. 15-16).