PDF verze -> Techniky tisku známek (PDF, 873 kB)
František Beneš
Dnešním číslem zahajujeme seriál článků, nebo spíš článečků, kterými bychom chtěli zejména začátečníkům populární formou přiblížit některé základní filatelistické pojmy. Ve Filatelii sice podobné články občas vycházely a vycházejí, ale podle vašich dopisů není jejich forma natolik přístupná, aby zaujaly i méně zkušené sběratele. V novém seriálu se vyhneme jakékoliv „suché vědeckosti“ a naopak budeme používat ty nejnázornější a nejpřístupnější popisy. Tento způsob možná malinko pohorší exaktní filatelistické badatele, ale věříme, že většině tzv. „obyčejných“ filatelistů se budou materiály dobře čist a snadněji si osvojí jejich obsah.
A čím se budeme zabývat v nejbližších číslech? Napřed probereme to nejzákladnější – tisk, zoubkování, papír, barvy a lep poštovních známek, základní filatelistické pomůcky, orientaci v literatuře, katalogy a jejich ceny – a potom se budeme věnovat tématům, o kterých nám napíšete, že by vás zajímala. Než začneme, dovolte malé odbočeni. Nikde není psáno, že filatelista „musí“ znát to či ono. Jsou sběratelé (a není jich málo), kteří se netají tím, že z filatelistické teorie neznají prakticky vůbec nic, a ani v nejmenším jim to nekalí radost z jejich sbírek.
Nezajímají je poučky a sami si ve sběratelské praxi hledají odpovědi na své otázky. Jsou jako strýc František, manžel tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina: „Ukažte mi malou násobilku a na ostatní si přijdu sám!“ V minulosti jsme občas na tento typ sběratelů slýchali posměšné poznámky od povznesených filatelistických teoretiků. Bylo to ale spravedlivé? Filatelie má přece mnoho tváří a ne méně způsobů, jak s ní být šťastný. Někdo odebírá novinky v klubu, jiný celý život rekonstruuje tiskové desky jediné známky, další buduje náročný tematický exponát, čtvrtý sbírá se svými dětmi náměty z pohádek, další investuje značné prostředky, do klasických celistvostí, jiný shromáždil milion razítkovaných známek, vytvořil z nich krychli a vystavil ji na výstavě Praga (vzpomínáte?), sedmý je poštovní historik zaměřený na své město… (pokračovat bychom mohli ještě dlouho).
Filatelie je věda i lidová zábava současně. Je to jedno z jejích kouzel, kterými nás, miliony sběratelů na celém světě, přitahuje už více než sto let. Je však jen na svobodném rozhodnutí každého z nás, zda cítíme potřebu se ve filatelii dále vzdělávat a jestli s tím chceme začít právě teď (nebo až dostavíme domek, až budeme v důchodu, až začne sbírat vnuk … ). Sherlock Holmes kdysi řekl, že lidská paměť Je jako půda domu – můžeme si sem s rozmyslem ukládat důležité věci tak, aby se jich vešlo co nejvíc, a přitom jsme o nich neztratili přehled, nebo ji zaházet harampádím bez ladu a skladu. Takže pokud si zrovna dneska nechcete do hlavy soukat další informace, které možná dokonce už dávno máte v malíčku, nebudeme se zlobit, když náš seriál ve Filatelii pravidelně přeskočíte. Jestli vám naopak přijde vhod, potěší nás, když nám napíšete své připomínky.
Dnes se chceme trochu podívat na nejběžnější techniky tisku poštovních známek. Umět je správně rozpoznat se totiž může někdy hodit. Několik příkladů: Uherská emise z roku 1871 byla se stejným obrazem, papírem, barvou i zoubkováním vydaná jednak jako kamenotisk a jednak jako měditisk; razítkovaná hodnota 3 krejcary zelená vytištěná kamenotiskem přitom 2500 MiM, stejná známka vytištěná měditiskem stojí jenom 140 MiM, a to už je přece pěkný rozdíl! Vzácné japonské letecké přetisky z roku 1919 jsou zhotoveny kamenotiskem, jejich na první pohled zdařilé padělky jsou zhotoveny knihtiskem; kdo umí tyto dvě tiskové techniky rozlišit, rozezná originál od padělků na první pohled. Pravé přetisky Čechy a Morava z roku 1939 jsou provedeny hlubotiskem, jejich padělky (pro zajímavost – jsou dražší než pravé známky) jsou knihtiskové.
Zdá se to složité? Ale vůbec ne! Ve skutečnosti při troše cviku a s dobrou lupou se brzy budeme pohybovat v tiskových technikách jako ryba ve vodě. Ze všech těch mnoha tiskových technik, které byly od roku 1840 pro tisk známek použity, mají pro nás význam tři skupiny tisku, rozdělené podle toho, které místo tiskové desky tiskne. Tisknoucí místo je na desce totiž buď vyvýšené, nebo naopak prohloubené, nebo je v rovině s místem netisknoucím. Do první skupiny patři tisk z výšky, neboli starý dobrý knihtisk. Tiskovou desku tvoří plocha s vyvýšenými místy. Barva je nanesena na vyvýšená místa desky, která pak tisknou, ostatní místa desky netisknou.
Na stejném principu funguje např. obyčejné razítko nebo váleček malíře pokojů, kterým „tiskne“ na zeď ornamenty, nebo obyčejný psací stroj. Otisk umazaného prstu na papíře je vlastně také jakýsi „tisk z výšky“ – otisknou se vystouplé papilární linie, zatímco prohlubně mezi nimi „netisknou“. Pro knihtisk je charakteristický hladký, plochý, přesně ohraničený obraz, obvykle mírně protlačený do rubu známky. Při zvětšení silnou lupou je vidět, že barva bývá tlakem při tisku vytlačena do okrajů obrazu, kde tvoří jeho tmavší ohraničeni. Knihtiskem byly tištěny např. československé emise Hradčany, Holubice a Osvobozená republika, přetisky PČ 1919 a mnoho dalších známek.
Do druhé skupiny řadíme tisk z hloubky, do kterého patří ocelotisk, měditisk (který je obdobou ocelotisku, ale používá se při něm navlhčený papír) a hlubotisk. Tisková deska je buď rovná (při tisku z plochy), nebo prohnutá (při tisku rotačním, tzn. na rotačce). Při tisku z hloubky, jak sám název napovídá, tisknou prohloubená místa tiskové desky. Do nich je vtlačena barva, jejíž zbytky jsou pak z povrchu desky setřeny. Při tisku se pak barva ve vice či méně plastické vrstvě přenese z prohloubeného místa tiskové desky na papír (barva se svou horní vrstvou přilepí na papír a ten ji z desky doslova „vycucne“). Jako když si děti dělají na písku bábovičky, uplácají je a pak je vyklopí, tak i vyhloubená místa v tiskové desce jsou vlastně takovými miniaturními „bábovičkami“, do nichž je natlačena barva, která se potom „vyklopí“ na papír. Pro ocelotisk (resp. měditisk), při kterém tiskne sestava čar a bodů vyrytá rytcem do desky, je charakteristický vystouplý reliéf, který je tím vyšší, čím hlouběji byl obraz známky na tiskové desce vyryt. Tento reliéf tvořený silnou vrstvou tiskové barvy lze při troše citlivosti doslova nahmatat prstem. Na zadní straně některých známek (např. u přítisků Kongres a Slet z let 1925 a 1926) pak bývá dokonce patrné negativní protlačení, kdy papír „vytahujíc!“ barvu z prohloubeného místa desky, se trvale prohnul na přední stranu známky. Dalším druhem tisku z hloubky je hlubotisk, někdy také přesněji nazývaný rastrový hlubotisk nebo označovaný starým obchodním názvem neotypie. Je založen na principu fotografické předlohy rozložené rastrem do drobounkých bodů, chemicky vyleptaných do tiskové desky.
Čím víc obsahuje hlubotiskový rastr bodů, tím jemnější je výsledný tisk. Pod silnou lupou vidíme neostré ohraničeni okrajů obrazu – např. okraje písmen u protektorátního přetisku z roku 1939 nebo okraje obrazu u známek 40 h -60 h TGM z roku 1925. Jemné prohlubně v tiskové desce pojmou jen malé množství barvy, a proto výsledný tisk bývá vice či méně plochy, nenahmatatelný. U starších, zvláště jednobarevných známek byl používán poměrně hrubý rastr, který je pod lupou v kresbě známky jasně zřetelný. U současných známek Je však často hluboko tiskový rastr tak jemný, že se tištěná barva slévá a rastr pak je patrny jen při velkém zvětšení. Tisk z hloubky se používá při výrobě většiny nových českých známek, které se tisknou buď ocelotiskem z plochých desek (např. Uměn0. nebo rotačním ocelotiskem v kombinaci s vícebarevným hlubotiskem. U ocelotisku z plochy musí rytec zhotovit samostatnou rytinu pro každou tištěnou barvu. U rotačního ocelotisku kombinovaného z hlubotisku rytec zhotoví rytinu jen pro hlavní (ocelotiskovou) barvu, pro všechny ostatní (hlubotiskové) barvy se zhotovuji desky leptáním.
Do poslední skupiny řadíme tisk z plochy, kam patři zejména lito graf že (starší název je kamenotisk) a ofset Tisková deska při tisku z plochy nemá žádná vyvýšená ani prohloubená místa, tisknoucí i netisknoucí místa jsou ve stejné rovině. Obraz je na desku přenesen tak, že tisknoucí místa JSOU mastná a přijímají barvu, netisknoucí místa jsou na vlhčená a barvu naopak odpuzují. Jako když dýchnete na sklo či zrcadlo a prstem namalujete srdíčko, za chvíli sice opar i obrázek zmizí, ale po opětovném dýchnutí se obrázek zase objeví – byl nakreslen nepatrně mastným prstem a odpuzuje vodu z vašeho dechu, která tvoři okolní opar.
Tisková deska při tisku z plochy je buď rovná (kamenotisk), nebo prohnutá (ofset). Obraz je buď složen z ploch a čar (tzv. pérový obraz), nebo z teček (rastru). Pérový obraz při kamenotisku je podobný jako při tisku z výšky, má tenký nános barvy, ale chybí ostré ohraničení okrajů obrazu a pod lupou jsou jednotlivé linky Jakoby trochu roztřesené. Samozřejmě 55=hází i protlačení obrazu do papíru. Vytištěny jim byly např. naše Vojenské dobročinné známky-Siluety z roku 1919. Pérovým ofsetem (který vypadá Jako dokonalejší pérový kamenotisk) byla např. vytištěna první poválečná československá emise Košické 1945. Rastrovým ofsetem jsou tištěny některé naše současné emise, např.
Pravěcí veleještěři z roku 1994. Jejich obraz je rozložen do drobných okrouhlých bodů (rastru), které vice či méně splývají; obraz známky je zcela plochy. Shrnuto a podtrženo – důležité pro rozpoznání tiskových technik Je určit, z Jakého místa desky bylo tištěno:
1. tisk z výšky – ostré kontury obrazu, orámované tmavším okrajem barvy, v okrajích a rozích protlačeni do papíru (knihtisk);
2. tis k z hloubky – plasticky, prstem nahmatatelný obraz (ocelotisk a měditisk) nebo plochý jemný až slitý rastrový obraz (hlubotisk),
3. tisk z plochy ne zcela ostré kontury obrazu, bez orámování tmavším okrajem barvy, bez protlačení do papíru (kamenotisk nebo pérový ofset) nebo vícebarevný hrubší rastrový obraz (rastrový ofset).
Doufáme, že jsme vás hned napoprvé neodradili pře mírou informací, a slibujeme, že příště budeme o hodně stručnější. Budeme se totiž zabývat jednodušším tématem – zoubkováním.