Herr Fischmeister, jste volný!

PDF verze -> Herr Fischmeister, jste volný! (PDF, 1 421 kB)

František Beneš

Někdo prožije život klidně a nenápadně, osudy jiného by vydaly na napínavý román. Těžko říci, kdo komu může závidět. Jsou totiž situace, kdy by člověk za trochu klidu a jistoty dal nevím co, zatímco druhému připadá, že jeho život je až k nesnesení jednotvárný. Životní příběh doktora přírodních věd a doktora medicíny Ladislava Fischmeistera, amerického psychiatra, původem z Humpolce, by mohl být předlohou napínavého hollywoodského filmu. Čerstvý pětasedmdesátník, který prožil půl století v exilu, filatelista od dětství, jehož svérázně upravený exponát ČSR I získal na Mezinárodní výstavě poštovních známek PRAGA 1998 zlatou medaili, osvětimský vězeň, jehož život kvůli jediné poštovní známce visel na tenounkém vlásku, vyloučený vysokoškolák, poslaný komunistickým režimem k převýchově do Jáchymova, muž originálních názoru, prostě jedním slovem člověk pozoruhodného osudu. Už jsme si řekli, že RNDr. et MUDr. Ladislav Fischmeister je psychiatrem.

A i kdyby jím nebyl, rozhodně by díky svému zevnějšku mohl psychiatra hrát v americkém filmu. Štíhlý, obrýlený muž s rozcuchanými šedými vlasy a bílou kozí bradkou je přímo jeho prototypem. Pro nás je zajímavé, že je rovněž filatelistou, a to už bezmála sedmdesát let. Ačkoliv dlouhou dobu patří mezi významné světové sběratele československých poštovních známek, až do poloviny osmdesátých let o něm naši filatelisté nevěděli prakticky nic. Poúnorový emigrant nekompromisních názorů se domů nesměl vrátit celých čtyřicet let. Až v období Gorbačovova tání mohl poprvé přijet na Světovou výstavu poštovních známek PRAGA 1988. Po listopadu roku 1989 se pak jeho návštěvy staré vlasti staly častějšími, a tak s ním měla příležitost se setkat řada našich sběratelů. Známe jeho exponát, některým z nás bývá i zdatným soupeřem na aukcích, kde jej neúnavně doplňuje o další materiál, s Jeho značkou se setkáváme na některých našich vzácných známkách, jejichž pravost ověřil. Asi jen málokdo z nás však ví, jak dramatické byly jeho osudy a jak hluboce do nich zasáhly poštovní známky. On sám se tou historií nijak nechlubí, a tak jsem se o ní dozvěděl vlastně náhodou. Známe se už nějakých deset let a já mu letos na Jaře věnoval knihu Pošta v ghettu Terezín. Když v ní listoval, padl jeho zrak na vyobrazenou dopisnici z Osvětimi, pokýval hlavou a povídá – „Jo, Osvětim, tam jsem taky byl… „Vy jste přežil vyhlazovací tábor v Osvětimi?“, zeptal jsem se nevěřícně. „Ale ne,“ pousmál se, „já tam nebyl jako žid, já jsem Čech a byl jsem tam jako politický vězeň. A dokonce kvůli poštovní známce!“ To už moje zvědavost neznala mezí, a tak dlouho jsem naléhal, až mi pan doktor svůj příběh vyprávěl.

„Narodil jsem se v Humpolci 12. března roku 1923. Naše rodina tradičně patřila k váženým občanům, Jeden můj dědeček byl u nás okresním a městským zvěrolékařem, druhý dědeček byl stavitelem v Rakovníku. Tatínek byl taky veterinář a navíc i vrchní státní komisař a veterinární delegát naší republiky ve Varšavě; k té měl vůbec blízko – vystudoval tu i veterinární fakultu. Tatínek ale v mládí nešťastně onemocněl při epidemii španělské chřipky chřipky a už se nikdy úplně zdravotně nevzpamatoval. Vyvinula se u něj srdeční choroba, na kterou předčasně um řekl, když mi byly dva roky. Sourozence jsem neměl, a tak jsme po tatínkově smrti zůstali s maminkou sami. Už jako malé dítě jsem sbíral kde co- brouky, motýly a od druhé třídy obecné školy i poštovní známky; tahle vášeň mě provázela i gymnáziem v Německém Brodě. Možná to bylo rodinným prostředím, možná měla trochu vlivu i filatelie se svými cizokrajnými známkami, dneska už to vlastně přesně nevím, ale od raného mládí jsem se učil jazyky. V osmnácti jsem už mluvil německy a francouzsky, krátce potom jsem se naučil i polsky. Maturoval jsem v roce 1942, za protektorátu, vysoké školy byly zavřené a náš ročník byl totálně nasazen.

Česky řečeno to znamenalo každodenní těžkou nucenou práci pro německou říši. Byl jsem nasazený daleko od domova, v Myslovicích ve Slezsku. 21 Pracoval jsem tam jako pomocný dělník na stavbách, při výkopech, v továrně na syntetický benzín, prostě, kde bylo potřeba. Spolu s námi tu byli taky Francouzi, váleční zajatci, které krátce před tím Němci propustili ze zajetí a hned je zavlekli do pracovních táborů. Když se zjistilo, že se s nimi umím dorozumět, byl jsem vedle své práce pověřený 1 funkci jakéhosi tlumočníka. Zajatci si na mě zvykli, představoval jsem pro ně vlastně Jediné spojení s okolním světem. Filatelie mě ale neopustila ani v té hrozné době, schovával jsem si aspoň známky z dopisů. Velitelem našeho pracovního tábora byl polský Němec, který využíval svou neomezenou moc a okrádal nás, jak mohl. Kradl ve velkém i v malém, jídlo, šaty, potrav1nové lístky, nepohrdnul ničím. V té době, kdy všichni totálně nasazení padali únavou z vyčerpávající fyzické práce a mizerné příděly jídla stačily sotva na přežití, to bylo samozřejmě obzvlášť odporné. Ale nakonec měl přece jen smůlu. Jednou mi přišel dopis z domova, od maminky, která m1 Jako filatelistovi obálku hezky vyfrankovala tehdy nově vydanými protektorátními známkami s postilionem na koni a v dopise mě na to ještě zvlášť upozornila. Dopis došel, ale bez známek. Ty byly utržené i s rohem obálky. Velitel i tábora je prostě ukradl. I tahle nepatrná maličkost mu stála za to. Já to sbíral, tak mě to naštvalo a šel jsem si tomu dotyčnému stěžovat. Ten mě ale přezíravě odbyl, já se s ním pohádal a on mě za tu drzost nakonec dal zavřít. Když se to dozvěděli Francouzi, nenechali si potrestání svého tlumočníka líbit. Seběhli se ke kanceláři, na protest odmítli nastoupit do práce a vyhlásili stávku. Já Jim marně vysvětloval – neblázněte , tady nejste ve Francii, oni vás můžou snadno pobít! Bylo pozdě, události dostaly rychlý spád. Velitel tábora zavolal gestapo, ohlásil vzpouru- stávku, kterou jsem prý podněcoval, gestapo sebralo každého desátého Francouze, nikoho z nich už pak prý nikdo nikdy neviděl, a zatklo i mě. Vyslechli mě, dovedete si asi představit, jak takový výslech vypadal, a přestože jsem jim do omrzení opakoval, že jsem žádnou stávku neorganizoval a pouze se bránil, když mi lágrfýrer ukradl známky z dopisu od maminky, do vyřešení věci mě zavřeli do koncentračního tábora v nedaleké Osvětimi.

Málokdo už dneska ví, že Osvětim, to nebyl jenom jeden obrovský koncentrační tábor, to byla celá soustava táborů. Mě zavřeli do jednoho malého, ‚útulného‘ koncentráčku, kde nás bylo asi osm set vězňů v pruhovaných šatech. Pracovali jsme denně dvanáct i šestnáct hodin na stavbě, tahali jsme padesátikilové i těžší pytle po schodech nahoru na lešení, když někdo pod tou tíhou spadnul a dost rychle nevstal, dozorci do něj chvíli kopali a pak vytáhli pistoli a pif – bylo po něm. Jak říkám, malý, útulný koncentráček… I v jednom koutě bylo asi pět pěkných šibeniček seřazených do půl kruhu a dvakrát týdně při ranním apelu vyvolali vždycky pár jmen, tak čtyři nebo pět, přečetli jim rozsudek smrti a hned je pověsili. Jednou, to jsem byl v táboře asi tři neděle, zavolali i mě a já se už loučil se životem. Zavedli mě ale k soudnímu radovi dr. Wolfgangu Mullerovi, to jméno nezapomenu do smrti. Bylo to velké zvíře v uniformě SA a od fronty ho nejspíš uchránila jeho pochroumaná ruka. Měl na starosti můj případ a povídá mi – ‚Herr Fischmeister, jste volný! Vyšetřili jsme, že jste měl pravdu, když jste tvrdil, že vám nešlo o žádnou stávku, ale o ukradenou známku z dopisu. Při prohlídce u velitele vašeho pracovního tábora jsme našli plnou vanu nakradených a našmelených věcí a mezi nimi i vaše známky s utrženým rohem obálky, který přesně souhlasí s obálkou vašeho dopisu. Mimochodem, ten velitel byl odsouzen k smrti. Tak si jděte vyzvednout šaty, snad najdou něco, co vám padne. Napíšu vám tři dny dovolenou, zajeďte se podívat domů a potom nastoupíte znovu na své pracoviště.‘ A podal mi tu známku i moji obálku. Sundal jsem své pruhované hadry, vyfasoval nějaké šaty, doktoru Mullerovi, který byl o nějakých třicet let starší než já, jsem se uctivě poklonil, vyšel jsem před barák, stály tam stráže SS, dvacetiletí kluci jako já, nabídli mi cigarety a povídají, pojďte se s námi podívat na popravu! Já, ochromený strachem, jsem s nimi poslušně vykročil.

Když jsme došli na popraviště, bylo to v nějaké budově, vlekli tam zrovna toho mého lágrfýrera. To víte, nechtělo se mu, jamroval, řval, kopal, mlátil sebou, ale vytáhli ho na lešení, už tam stálo vedle sebe i několik dalších, svázali mu ruce, navlíkli kolem krku oprátku, pak za nimi pomalu šel jeden a ten do každého toho odsouzeného jenom strčil rukou, jako když si vybíráte šaty z věšáku v čistírně, a oni padali jeden za druhým nějaké dva metry a pak lup, oprátka jim zlomila vaz. Necítil jsem tehdy žádné zadostiučinění, jenom jsem tam stál a koukal na konec toho, kdo mě před pár týdny sám poslal na jistou smrt. S papíry o dovolené jsem nasedl do vlaku, bylo to zrovna v době, kdy Američani začínali bombardovat, a za dva dny jsem se protloukl domů, do Humpolce. Došel jsem ke dveřím našeho bytu, zazvonil, otevřít mi přišla maminka, já vešel dovnitř, upadl jsem a omdlel. Probral jsem se až za několik dní v nemocnici, s těžkým zápalem mozkových blan. Proležel jsem tam několik měsíců, byl jsem kost a kůže, vozili mě na vozíku, nakonec mě komise uznala jako fyzické práce neschopného. Po válce jsem se přihlásil na medicínu do Prahy. Bydlel jsem tu na koleji krále Alexandra, které zrovna začali říkat Titova kolej. Bydlela tu spousta Jugoslávců, které jsem dráždil tím, že jsem zásadně používal původní název koleje, který jsem si dokonce nechal vytisknout i na vizitky. Studia jsem měl rozvržena tak, že jsem chtěl končit někdy v roce 1949. V podstatě jsem se do ničeho moc napletl, ale s komunisty jsem měl pořád nějaké rozbroje. A ono tehdy stačilo málo, po únoru 1948 jsem byl mezi prvními vyloučenými na naší fakultě. Dostal jsem umístěnku do dolu Hrabák v Mostě. To bylo vysídlené německé město, mimo nás, kteří jsme tu byli za trest, sem přicházeli hlavně Cikáni z východu – ti ale samozřejmě napracovali. Většinou se nastěhovali do prázdného domu, do prvního nebo druhého patra, uprostřed místnosti si udělali ohniště a když spálili, co se dalo, odstěhovali se vedle.

V Mostě to bylo hrozné, ale dozvěděl jsem se, že to nemá být moje konečná stanice. Jako nepolepšitelný jsem měl být zavřen do pracovního tábora v Jáchymově, tam se ale dlouho nežilo. Koncem roku 1948 jsem se tedy rozhodl utéct. Napřed jsem se schovával u různých cizích lidí, postupně mě posílali dál a dál, pak jsem se napojil na organizaci, která převáděla lidi přes hranice. Opatřili mi falešné doklady, už si ani nepamatuju, na jaké jméno zněly, vím jenom, že mi místo titulu MUC. – student medicíny- napsali MVC.- student veterinárního lékařství. Ty doklady byly asi dobré, protože nás po cestě k hranicím kontrolovala policie a nechali nás být. 26. ledna 1949, to datum nezapomenu, mě autem přivezli k nějakému lesu a řekli – pět set metru tímhle směrem je hranice. Šel jsem lesem, až jsem uviděl hraniční kámen, z jedné strany byla ČSR, – z druhé Deutschland. Sel jsem dál, až jsem narazil na místní policii, zavezli mě do uprchlického tábora, byl to bývalý koncentrák Flossenburg, ve kterém teď byli ubytovaní uprchlíci, a po nějaké době jsem dostal stipendium na medicínu do Ženevy. Vystudoval jsem ji, byly to krásné roky, když si odmyslíte, že jste sám v c1zině, bez přátel a bez prostředků, bez jediné zprávy o vlastní rodině. Po škole jsem hledal místo, uměl jsem francouzsky, a tak jsem se rozhodl pro kanadský Quebec. Pracoval jsem tam v církevní nemocnici, když jsem nastoupil, ptali se mě na rodiče a prarodiče, jestli byli katolíci. Řekl jsem, že samozřejmě, a byla to pravda, vždyť jaké jiné náboženství by taky za Rakousko-Uherska mohli vyznávat. Na moje přesvědčení se neptali, asi jim připadalo samozřejmé, že jsem katolík, když k nim chci jít pracovat. Ale já jsem byl vždycky ateista, a tak se m1 pěkně zajídalo každé ráno brzo vstávat na mši svatou a mít pořád kolena otlačená od modlení. Vydržel jsem to šest let a byl bych tam i déle, ale Jednou jsem se neopatrně podřekl kolegovi, ten nelenil, hned to nahlásil a já jsem dostal 24 hodin na to, abych se zabalil a vypadnu!.

Co jsem měl dělat. Byl jsem s1ce kanadský občan, ale tak mě to otrávilo, že ačkoliv jsem neuměl anglicky, odjel jsem do Washingtonu. Naučil jsem se jazyk, tři roky znovu studoval vysokou školu, udělal si nový doktorát a nastoupil do státní nemocnice jako psychiatr. Víte, v Americe je moc zcvoklých, a tak tam psychiatry potřebuju. Mohl jsem si sice otevřít soukromou praxi a vydělávat pětkrát víc peněz, ale mě bavilo pracovat v nemocnic1, pro vládu -jak se tam říká. Byl jsem i v nemocnici pro veterány, pak jsem se přestěhoval do Georgie. Nakonec jsem udělal i kariéru, byl jsem primářem, ředitelem kliniky, zdravotním radou, učil Jsem i na univerzitě. Oženil Jsem se s Češkou, krásným a vzdělaným děvčetem, pracovala v knihovně Kongresu Spojených státu, bohužel onemocněla těžkou plicní chorobou, přestěhovali jsem se kvůli tomu na Floridu, tam je dobrý vzduch a slunce, dlouho tady byla odkázaná na lůžko a dýchací přístroj, a nakonec mi umřela. Děti jsme neměli, a tak jsem zůstal sám. V té době jsem na tom byl zdravotně taky už dost špatně, vypovědělo mi srdce i cévy, přišel infarkt a mrtvice a kolegové mi předpovídali to nejhorší. Ležel jsem v nemocnici, čekal na těžkou operaci srdce a najednou se tam jako asistentka objevila moje bývalá žačka, specializovaná na otevírání srdce. Strašně mi těch několik měsíců rehabilitace pomáhala, najednou se mi zase chtělo bojovat o život, a tak jsem se i díky ní z toho nakonec dostal, i když následků ochrnutí jedné ruky a nohy se už asi nezbavím. I když je Martha o třicet let mladší než já.

spřátelili jsme se a nakonec se i vzali. Svatbu jsme měli u mě doma, v Humpolci. Jako státní zaměstnanec Jsem nikdy nebyl nějak zvlášť bohatý, ale chudý jsem taky nebyl, a tak jsem si postupně začal nakupovat známky. Začal jsem s tím už v Kanadě, kde mi v nemocnici platili 25 dolarů měsíčně. To bylo strašně málo, přesto jsem se rozhodnul, že si z toho budu pokaždé pár dolarů ukládat a na konci roku si koupím nějakou pěknou známku. Tou první byl rakouský aršík Wipa 1933, stál mě 20 dolarů, dneska je to nic, ale tehdy to pro mě byly velké peníze. Za těch pomalu padesát let, co jsem v cizině, jsem se setkal se strašnou spoustou lidí, filatelistů, a narazil na spoustu zajímavých známek. Pěkné známky jsem koupil od obchodníka Stacha, který měl před válkou krám v Praze. Postupně jsem sesbíral hezkou sbírku předválečného Československa a klasického Rakouska. Za Československo jsem dostal několik zlatých medailí, ale v posledních letech už ne, to se musím spokojit s pozlacenými – prý nemám hezké popisky a úvodní list… Přitom mám ve sbírce spoustu vzácných známek, včetně všech tří našich největších rarit – chybotisk 50/50 doplatit a čtyřkorunu a desetikorunu s přetiskem Pošta československá 1919 na žilkovaném papíře. Vystavuji i korunové meziarší Nitra a další dobré věci, a přece mi to není nic platné. Slyšel jsem názor, že to s tím úvodním listem a popiskami vymysleli ti, kteří samí žádné kanóny nemají, a tak si chtějí nahonit body alespoň vzorným popisem exponátu, aby si taky mohli nadělit nějaké ty medaile. Možná na tom něco bude. Maminka mi umřela v roce 1962, já ji od roku 1948 nev1děl a nemohl jsem jí ani přijet na pohřeb. Dokonce jsme si ani nemohli moc psát, prostě tehdy byla taková doba. Domů jsem poprvé směl přijet až přesně za čtyřicet let, v roce 1988, na světovou výstavu PRAGA. Tehdy jsem poprvé dostal vízum. Už předtím jsem ale nakupoval známky na aukcích POFIS, přes Artii jsem posílal písemné příkazy a platil jim to v dolarech.

Domu mě pustit nechtěli, ale moje peníze jim byly dobré. Dneska už do Čech jezdím častěji, i několikrát ročně. V Humpolci bydlím vždycky v hotelu Jermásek, vedle mého rodného domu. Mám tady kamaráda z mládí, profesora Jiřího Rychetského, bývalého ředitele školy, a ten, ačkoliv známky nesbírá, se mnou pak obětavě objíždí filatelistické aukce, kde si chc1 ještě něco koupit pro svůj exponát. Přihlásil jsem se totiž i na Pragu 1998 a jsem zvědav, jak se bude jury líbit. Snad dají víc na známky než na popisky a t1tulní list. To víte, mě už se klepou ruce, tak to tam mám nadepsané, jak umím. Je mi pětasedmdesát a mám za sebou těžký infarkt a těžkou srdeční operaci, v nohách nemám pomalu žádné žíly, všechny mi je přišili na srdce místo arterií. Taky se mi už těžko chodí, sotva se šourám o holi, ale na Pragu přijedu, jestli mi zdraví dovolí, určitě!“ Pan doktor Fischme1ster na výstavu PRAGA ’98 nakonec skutečně přijel, a to doslova – na invalidním voz íčku , a přes rukou psané popisky za svůj exponát předválečného Československa dostal zlatou medaili. Když jsem se s ním pak před jeho odletem do Ameriky loučil, tenhle starý pán, který jen o vlásek unikl smrti v nacistickém koncentračním táboře a kterému totéž chystali komunisté, před nimiž nakonec musel utéct z vlasti, mi řekl s přesvědčením – „Nacismus a komunismus je ta samá věc! “ A á v tu chvíli cítil, že ví, o čem mluví.