To si Oldřich Kulhánek nezasloužil (PDF, 478 kB)
František Beneš
Název emise: Tradice české známkové tvorby – Oldřich Kulhánek
Den vydání: 20. 1. 2015
Platnost: ode dne vydání ve styku tuzemském i mezinárodním až do odvolání
Hodnota: 13 Kč; kat. č. 831 (ČP)
Rozměr známkového obrazu: 40 x 23 mm
Výtvarný návrh: Jan Kavan
Rytina: Miloš Ondráček
Druh tisku: OTr v barvě černé + HT v barvách červené a modré
Tisková forma: 2x (30 + /8 + 4K/)
FDC: OTp v barvě hnědočerné
Náklad: 600 tis. + 20 tis. SL
Oldřich Kulhánek (1940 – 2013), skvělý malíř a grafik, nepřehlédnutelná postava naší výtvarné scény. Člověk s barvitými osudy, v nichž čtvrtstoletí úspěchů a slávy předcházela dvě desetiletí pronásledování, věznění, zákazů a ústrků. Jeho nejznámější díla měl v rukách každý, kdo u nás zaplatil některou z osmi bankovek, pro které vytvořil výtvarné návrhy. A protože už dávno můžeme srovnávat nejen s východoněmeckými markami a maďarskými forinty, lze směle říci, že Kulhánkovy bankovky se řadí k nejkrásnějším a nejpoutavějším světovým platidlům. Úžasnou práci odváděl i na poli známkové tvorby, jeho portréty osobností patří k nejzdařilejším, jeho TGM z roku 2000 bezpochyby obstojí vedle dávných emisí Švabinského a Seizingera. Proto je dobré, že se k jeho uctění našla v emisním plánu příležitost tak brzy, vlastně k jeho nedožitým pětasedmdesátinám.
Oldřich Kulhánek měl známkovou tvorbu rád. I když měl mnoho jiných a jistě i výnosnějších výtvarných příležitostí, našel si čas nejen na vlastní návrhy, ale i na členství a předsednictví v komisi pro výtvarné řešení poštovních známek. Není tajemstvím, že jako svého nástupce v této funkci viděl dalšího zkušeného tvůrce známek, grafika Jana Kavana, jehož návrh emise V. Frič z roku 2012 je skvostný – a lze jen litovat, že tentokrát se neubíral podobným směrem. Nová známka k poctě Oldřicha Kulhánka se mi nelíbí. I když předlohou nepochybně byla fotografie na Kulhánkově oficiálním webu, schází tu ruka, o kterou je hlava opřena a díky které portrét vyznívá jinak. A především tam scházejí vrásky, které do tváře vyryl čas, takže na známce vidíme konvenční obrázek kulaťoučkého pána neurčitého věku, s nepochopitelnou červenou skvrnou na půlce obličeje – včetně oka! Podle mého názoru k tvůrci tak osobitému měl být hold vzdán rovněž osobitě, a když už autor chtěl zůstat u realistického přístupu, nebylo třeba si vymýšlet, stačilo prostě neuhlazovat a tu sedmdesátiletou tvář ukázat, jak je.
Šťastné mi nepřipadá ani zařazení galerie miniatur Kulhánkových portrétů osobností v pozadí známky. Co se povedlo Libuši Knotkové v loňské emisi, věnované jejímu tatínkovi Ladislavu Jirkovi, to tady vypadá stísněně, příliš zjednodušeně, a to nemluvím o nepochopitelné barevnosti (snad by nakonec bylo lepší, kdyby známka vyšla jako jednobarevná). Jediné, co se mi líbí, je netradičně umístěný název státu, a je jen škoda, že v prázdném místě pod ním není například faksimile Kulhánkova charakteristického podpisu. Na FDC to tak nevadí, do prázdného místa dobře zapadne horní část otisku razítka, ale u samotné známky to ruší.
A když už jsme u razítka – to se mi nelíbí taky. Zobrazení uprostřed snad mělo být karikaturou, ale nevidím nic, co pro to svědčí. Ve srovnání s Hoffmeistrovými karikaturami na známkách z konce 60. let …
Nejlepší na celé emisi pak pro mě je kresebná výzdoba obálky dne vydání, a lze jen litovat, že se v ní nenašlo místo pro citaci z Kulhánkova cyklu Prohibita, kvůli němuž stanul před čtyřmi desítkami let před soudem a pak po dlouhou dobu nesměl vystavovat a veřejně působit.
Pokud jde o rytinu, jako obvykle byl Miloš Ondráček – ve známkové tvorbě Kulhánkův blízký umělecký spolupracovník – spolehlivý a přesný, jak ho už dlouhá desetiletí známe a máme rádi. Škoda, že neměl zdařilejší předlohu – zvlášť když z předchozích prací Jana Kavana víme, že by mu takovou uměl dát.