700 let od vzniku nejstarší české rýmované kroniky (309KB)
František Beneš
Název emise: Dalimilova kronika
Den vydání: 14. 10. 2015
Platnost: ode dne vydání ve styku tuzemském i mezinárodním až do odvolání
Hodnota: 21 Kč; kat. č. 864
Rozměr známk. obrazu: 40 x 23 mm
Výtvarný návrh: Zdeněk Ziegler
Tisk: Poštovní tiskárna cenin, Praha
Druh tisku: plnobarevný OF
Tisková forma: 4x 50; Náklad: 500.000
FDC: OTp v barvě černé; rytec: Václav Fajt; tisk: PTC Praha; náklad: 3.500
Říkáme-li v titulku 700 let od vzniku, není to docela výstižné, ve skutečnosti nevíme, kdy přesně Dalimilova kronika vznikla – navíc to byl jistě mnohaletý proces. Historikové jen uvádějí, že záznamy v ní končí v roce 1313 či 1314, ale se sedmisetletým časovým odstupem samozřejmě nebudeme malicherní a letošní známku přivítáme jako připomínku kulatého výročí.
Nejde o první tuzemský záznam české historie (Kosmova kronika je výrazně starší a po ní byly sepsány i jiné), ale prvenství drží, pokud jde o formu – je první psanou česky ve verších. Originál kroniky se nedochoval, známe ji tedy jen z pozdějších opisů, zejména českých, ale i přeložených do němčiny či latiny. K jejich rozšíření u nás jistě přispěly autorovy vlastenecké postoje a neskrývané zaujetí proti cizím vlivům a zejména německé kolonizaci Českých zemí podporované posledními Přemyslovci a pak Lucemburky. Dnešní přepjatá snaha o politickou korektnost mnohdy zakrývá skutečnost, že českou historií se táhne více než tisíciletý antagonismus česko-německý, že naši předkové, od Dalimila po Havlíčka1) (a i před prvním a po druhém jmenovaném) považovali za největší nebezpečí právě tohoto mocného souseda.
A nešlo jen ohrožení vojenské, TGM v této souvislosti už v roce 1918 v knize Nová Evropa jasnozřivě napsal: „Svobody trhu může být využito silnějším k nemenší porobě slabšího než války; ba k porobě horší, demoralizující.“
Přičteme-li k tomu, že od počátku osmého století ohrožují různou měrou Evropu islámské nájezdy (v rozmanitých formách), vidíme na dnešní situaci, že historie se opakuje. To samozřejmě věděli i naši předkové, a proto v nehledanými slovy psané a vlastenecky laděné Dalimilově kronice po staletí nacházeli podporu a inspiraci.
Dalimil – přesněji tak řečený Dalimil – byl zřejmě český šlechtic nebo duchovní, stojící na straně snah tehdejší české feudální nobility o udržení pozic proti pronikajícím cizím vlivům. Příznivci současného multikulturalismu by ho tedy nejspíš odsoudili jako zpátečníka, ale v tehdejší – i pozdější – české společnosti nalézaly jeho postoje pochopení. A o čem vlastně kronika pojednává? Pokud jde o naši historii, snadno si to představíte, pokud jste četli Jiráskovy Staré pověsti české (počínaje příchodem praotce Čecha, přes Libuši, Dívčí válku, Oldřicha a Boženu) a časově navazující díla, po dobu Jana Lucemburského. V kronice těmto dějům předchází vyprávění o stavbě Babylonské věže a rozchodu národů do různých koutů světa, jak je známe ze Starého zákona.
Autor kroniky zůstal neznámý, a to přes staletí trvající pátrání historiků. Dalimilova byla nazvána omylem jednoho z nich, Tomáše Pešiny z Čechorodu, vlasteneckého kněze (byl biskupem a kapitulním děkanem chrámu sv. Víta v Praze) a historika, který ji v 17. století nesprávně připsal boleslavskému (do té doby byla totiž nazývána Kronikou boleslavskou) kanovníkovi Dalimilu Meziříčskému (který navíc možná ani neexistoval). Později badatelé přišli s dlouhou řadou jiných tipů, z řad kněží a šlechticů, ale žádný z nich nebyl prokázán, a tak zažitý – i když nesprávný – název používáme dodnes.
Autor, ať už to byl kdokoli, samozřejmě čerpal ze starších pramenů, což v kronice otevřeně přiznává:
„Prastará kronika z Boleslavi,
ta pro mě byla ten poklad pravý.
Z té často čerpal jsem nové zprávy,
Jak moje zem v bojích došla slávy.
Břevnovská a pražská kronika
k podstatě méně už proniká.
Ač květnatá je a je mnohoslovná,
boleslavské se v šíři nevyrovná.
Z opatovické dost se dovídáme,
Bohužel ale začasté nás klame.
Vyšehradská je vůbec plná chyb.
Kněz boleslavský vyjádřil vše líp.“ 2)
Netají se ani motivací, pro niž se chopil pera:
„Já jen své vlasti pokorný jsem sluha,
mně prosté verše z pera jdou jen ztuha,
a proto prosím, jestli některým
napadne lepší slovo nebo rým,
ať nehorší se, do čeho se pletu,
a opraví a přikrášlí mou větu.
Tak rozkvete má zem do slávy,
až v nepříteli dech se zastaví.
Přiznávám, že jsem jenom na prospěch
své vlasti myslel a jen k slávě Čech
se do té těžké práce pustil rád,
přestože nejsem žádný literát.“ 2)
Na známce vidíme výjev z jedné z ilustrací kroniky – samozřejmě ne té původní, o té jsme už řekli, že se nedochovala. Jde o citaci z latinského překladu, který se jako zlomek (sešitek o 12 pergamenových listech) dochoval v zahraničí a v roce 2005 jej na aukci v Paříži vydražila Národní knihovna ČR (za 339.000 eur). Detail iluminace představuje příběh o Oldřichovi a Boženě, kteří se setkali na lovu, a kněz je oddává. Myslím, že známka bude přijata rozporuplně – mně se ale líbí. Výjev je sice titěrný, my filatelisté jsme však zvyklí zkoumat malinké obrázky, a tenhle je navíc sympaticky pestrý, a to nikoli samoúčelně, ale díky původní podobě předlohy. To ovšem není zásluha autora podoby známky, jehož podíl se vedle výběru výřezu omezil jen na doplnění nápisů. Textu na pravém okraji není co vytknout, písmo i barva jsou zvoleny šťastně a dobře souznějí s obrazem. Horší je to s názvem státu, který zjevně bylo třeba vměstnat do světlé plochy vlevo dole, a nejhůř dopadla nominální hodnota, z provozního hlediska nejdůležitější údaj, a to jak polohou (podle mě měla být vpravo a vyvažovat název státu), tak barvou (červená je na pozadí nevýrazná, možná by byla lepší bílá, třeba i orámovaná slabou barevnou linkou).
O kresebné výzdobě obálky dne vydání se dá říci jediné – je zdařilá. Počínaje výběrem detailu, přes jeho převedení z barevné iluminace do jednobarevné rytecké rozkresby, po robustní rytinu Václava Fajta, provedenou suverénní rukou. Naproti tomu razítko na FDC je z celé trojice jejích součástí zdaleka nejslabší, bez nápadu, a jeden by si myslel, že bylo připraveno k šachovému turnaji některého pražského dětského kroužku.
Když se tak ohlédnu zpátky po předchozím textu, dá se vlastně říci, že známka byla vydána nejen k nejistému 700. výročí vzniku Dalimilovy kroniky (přesněji Kroniky takřečeného Dalimila, jak jsme si ukázali), ale i – a možná hlavně – k desátému výročí zakoupení zlomku jejího latinského překladu Českou republikou, což je v mých očích důvod více než pádný. Šlo totiž o tak mimořádnou a současně záslužnou akci v rámci státní kulturní politiky, že si takové připomenutí bezpochyby zaslouží. 3)
František Beneš
1) „Němec a Maďar od jakživa nepříznivi byli Slovanu a Slované jakožto lid mírný podlehli všude těmto zuřivým protivníkům svým, uvedeni jsou od nich do tuhého poddanství, a po mnohá století museli, těžce trpíce, sloužiti ke slávě podmanitelům svým. Němci pohltili již nesmírné země od Slovanů obývané a poněmčili je ukrutnými, nelidskými prostředky. Nám, českoslovanskému kmenu, hlavně ale Čechům, Moravanům, Slezanům vždy jako škůdcové ve všem překáželi a nepřáli nikdy oddechu, ale celá naše historie jest ustavičný boj náš proti Němcům, usilujícím o to, aby sobě nás podmanili… Maďaři rovněž tak Uhry opanovali, a všem tam bydlícím Slovanům těžké jho na šíje uvalili, z kterého se nyní teprva na svobodu domáhají. Slovanské svaté právo tito dva národové až do dnešního dne nohama šlapali, a jak se chovají nyní, když moc naše vzrostla, když se moc naše vyrovnala našemu právu? – Uznávají nyní naše právo a křivdu nám učiněnou, jsou hotovi ji napraviti, vedle nás poctivě co rovní vedle rovných bydleti? Nejsou. Oni zůstávají vždy staří vlci a celý rozdíl jest ten, že nyní, když nás mocí nemohou v poddanosti své udržeti, ovčí kůži přes sebe přehodili. A tato ovčí kůže jest radikalismus, demokratie. … Němci chovají se nyní tak, jako by jen oni sami celou svobodu a demokratii na světě pachtovanou měli.“ (Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, 1848.)
2) Citace z dochovaných cizojazyčných opisů kroniky do moderní češtiny přeložily M. Krčmářová a H. Vrbová.
3) A to přes amatérské vyzrazení (a zveřejnění!) českého zájmu o koupi před aukcí, což nepochybně vedlo ke zvýšení konečné ceny.