Sovák a Brodský století? Je to vůbec možný?

František Beneš

Název emise: Čeští herci
Den vydání: 7. října 2020
Hodnota aršíku: 64 Kč (o 2 zn.); kat. č. A1091/2
Hodnoty známek:
30 Kč – č. 1091 – Jiří Sovák (1920-2000)
34 Kč – č. 1092 – Vlastimil Brodský (1920-2002)
Výtvarný návrh: Eva Hašková a Jan Maget
Rozměr aršíku: 175 x 116 mm (známek: 44 x 54 mm včetně perforace – tisk na spad)
Druh tisku: OF; Tisk: Hradištko, sro.
Tisková forma: 6 AP (6x 2 různé známky)
Náklad: 29.000 aršíků
FDC: digitální tisk; Tisk: Hradištko, sro.
Náklad FDC: 2.900 sérií

Začnu tím druhým, jako Hajaja uspával generace dětí a tak se vryl do naší paměti, že tohle skvěle vymyšlené slovo je dodnes názvem úspěšného pořadu Českého rozhlasu Dvojka. Zanedlouho, přesně tedy 2. ledna 2021, to bude rovných šedesát (!) let, kdy byla odvysílána první pohádka vyprávěná podmanivým Brodského hlasem, orámovaná znělkou, kterou na flétnu zahrál Václav Žilka. Škoda, že vám ji tady nemohu líp připomenout, ale když se trochu zamyslíte, třeba se vám vybaví! (a když ne, najdete ji na YouTube, nebo si večer v sedm pusťte rádio a zavzpomínejte si…). Ovšem to byla sice slavná, ale zdaleka ne jediná tvář Vlastimila Brodského! Hercem byl celý život a my ho znali z dlouhatánské řady filmů, televizních inscenací a ti šťastnější i z divadelních rolí. Vždyť už jako šestnáctiletý hrál ve slavném filmu V+W Svět patří nám! Po válce v Nezbedném bakaláři, kterého dodnes televize občas opakují, mně se vryl do paměti v depresivním filmu Transport z ráje o terezínském ghettu podle povídky Arnošta Lustiga, a pak samozřejmě v Rozmarném létu, Rodácích, Skřiváncích, Vlacích … ten seznam by byl dlouhý a všude byl výborný, ať šlo o věc dramatickou, veselou nebo tragikomickou. Taky se mi líbilo, že přes svoje smutné vzezření to musel být alespoň tak trochu playboy, vždyť si ho vzala největší krasavice našeho filmu Jana Brejchová! To manželství nakonec nedopadlo dobře, ženu mu odloudil jeho kamarád a kolega z divadelní šatny Jaromír Hanzlík, ale nedlouho před tím jsem se s Vlastimilem Brodským osobně seznámil. Byl jsem snad ve druhém ročníku Vysoké školy zemědělské, zvané Hnojárna, a přátelil se s krásnou zpěvačkou z divadla Semafor. Bydlela v řadovém domku na Norbertově, v ulici s roztomilým názvem U Andělky. A ve vedlejším domečku bydleli Brejchová a Brodský s malou dcerou Terezou. A protože se sousedi umělci často navštěvovali, měl jsem příležitost se s panem Brodským několikrát setkat a musím říct, že i v civilu byl prostě okouzlující. Dokonce nás jednou pozval na svou chalupu na Slunečné, kde nám ukázal svou vzorně uklizenou dílnu s pečlivě vyrovnanými krabicemi s věcmi, včetně té slavné s nápisem: Provázky velmi krátké – k ničemu už nepoužitelné. Ale jak jsem řekl, trvalo to jen krátce, protože pak se rozváděli a odstěhovali a dům od nich koupil loutkář Miloš Kirschner s manželkou Helenou Štáchovou, s nimiž byla taky legrace, ale to už do vzpomínky na Vlastimila Brodského nepatří. Na známce je vyobrazen se svým jezevčíkem, jmenoval se Hugo a chodil s ním snad všude. V poslední den už ale jistě ne, to chtěl pan Brodský být sám, když se rozhodl vzít si život… (což mimochodem v jeho případě beru jako statečnost…).

Známka je v levém horním rohu opatřena novým hologramem České pošty, což působí překvapivě – dosud na žádné hologram nebyl. Je to ale v podstatě nouzové opatření: Autoři výtvarné předlohy Eva Hašková a Jan Maget udělali chybu v letopočtu Brodského úmrtí, místo 2002 uvedli 2008 (bylo by hezké, kdyby to byla pravda!) a nikdo si toho nevšiml v průběhu přípravy i výroby, dokonce ani jeho děti, když schvalovaly výtvarný návrh. Aršík byl vytištěn a připraven k expedici, když si to konečně někdo uvědomil. Co teď s tím? Skartovat? Naštěstí v tiskárně Hradištko stihli tenhle „překlep“ zakrýt hologramem, který na stejné štěstí má rozměr pro tenhle účel akorát, takže chyba byla odstraněna a emise mohla vyjít včas. Že to tak bylo si můžete ověřit snadno – stačí se na známku podívat zezadu proti světlu a uvidíte letopočty 1920/2008. Upozorňuju na to, protože nelze vyloučit, že se najdou podnikavci, kteří se pokusí hologram odstranit a výsledek pak nabízet jako raritu, půjde však jen o známku poškozenou…

Druhá hodnota je věnována Jiřímu Sovákovi, rovněž geniálnímu herci, a i s tím jsem se kdysi měl příležitost setkat. Hnojárnu jsem sice trpělivě studoval (nakonec mně nic jiného nezbývalo, kvůli kádrovému profilu tatínka mě jinam ani nevzali), ale jako každej romantickej kluk jsem pošilhával po lehčích múzách a přihlásil se i na FAMU, na dokumentární film. Abych měl nějakou praxi, pracoval jsem jako brigádník v Krátkém filmu, jako asistent produkce, jinými slovy poskok pro všechno. A jednou mě můj šéf, slavný producent Miloš Čálek (velmi originální postava!) poslal vrátit občanský průkaz jakémusi panu Schmitzerovi (to měl napsané v té občance) někam na Letnou, snad do Kostelní ulice, přesně už si nevzpomínám. Vcelku bez zájmu jsem zazvonil – a otevřel mi ten slavný herec Sovák! Moc řečí asi neměl v plánu poslíčkovi věnovat, ale když viděl, jak na něj vyvaleně koukám, zželelo se mu mě a trochu se mnou poklábosil, asi abych měl nějakej zážitek. Pak jsem se s ním na různých natáčeních setkal víckrát, ale tohle první překvapení a mladistvé okouzlení to už nepřekonalo.

Sovák byl původním povoláním číšník, však byl taky z hospodské rodiny, bydleli v Praze Na bojišti, nedaleko slavného hostince U kalicha, kde se Švejk chtěl po válce v šest hodin sejít se sapérem Vodičkou. Sovák ale brzy dal tomuhle povolání vale a dal se k divadlu. Neměl přitom na růžích ustláno, musel si přivydělávat v různých dělnických profesích, dokonce prý i v kamenolomu! (tedy jestli si to se svým pověstným humorem nevymyslel). Nakonec se uchytil v divadle E. F. Buriana a pak už to šlo skvěle. Seznam jeho divadelních, filmových a televizních rolí je předlouhý, z těch prvních si ho možná vybavíte v Plaveckém mariáši, mně se líbil ve Florenci 13,30 (s Bekem, samozřejmě), ve Smrti v sedle, nezapomenutelné jsou Dařbuján, Kocour, Uspořená libra (!), Bohouš, Marečku, Zítra vstanu (ač komedie, tam hrál chvílemi až mrazivě) …

Na známce drží v rukách vykulené kotě, to jsem ani nevěděl, že je měl rád, ale asi ano, vždyť třetí díl jeho pamětí se jmenuje Už mám vydivíno aneb Život s kočkou. Byl to opravdový bard a člověku se ani nechce věřit, že tu už dvě desítky let není…
Aršík je zdařilý – a úplně jiný než ten předchozí. Téma je spravedlivě rozděleno mezi tvorbu divadelní a filmovou, a ta filmová je přenesena i do kresebné výzdoby obou obálek dne vydání. Ty jsou přitom jiné, než jsme byli zvyklí – Jaroslav Štefek z Tiskárny Hradištko je sehnal až v Itálii, zezadu mají trošku odlišný střih a rozměr chlopně a povrch jejich papíru je méně strukturovaný – tedy česky méně hrbolatý. To výborně svědčí digitálnímu tisku, do nějž byl navíc zakomponován stochastický rastr, takže je radost prohlédnout si výzdobu zvětšovacím sklem. Jedinou nepatrnou muškou je příliš tvrdý polymer, z nějž jsou zhotovena razítka na FDC, což se odráží v podobě jejich otisků. Vím, že není snadné vhodný materiál sehnat, možná ho ani nikdo u nás nevyrábí, ale když už jde o tak slavnostní věc, jakou jsou obálky dne vydání, stálo by to za trochu experimentování. Ale, jak jsem předeslal, jde o pižičku tak nepatrnou, že možná nestálo za to o ní vůbec mluvit.
Co říci závěrem? Stejně jako u Známek na známce a Motýlů, i v případě Herců jednoznačně – dobrá práce!