Jaroslav Skřivan – Harry Jelínek našeho oboru

František Beneš

Letos je to právě třicet let, kdy byl ukončen vleklý soudní spor (započatý o deset let dříve), v němž šlo o vrácení kupní ceny za údajně vzácnou známku, o níž se ale ukázalo, že je prakticky bezcenná. To by nebylo vcelku nic zvláštního, takových případů bylo a je jistě mnohem víc, tenhle byl ale pouhým vrcholkem ledovce afér, jejichž hlavním aktérem byl zřejmě nejdrzejší podvodník naší filatelistické historie. I když od té doby uplynula pěkná řádka let, jeho příběh stojí za připomenutí.

Poštovní známky, po svém zavedení zpočátku běžná novinka – asi jako dnes jízdenky na hromadnou dopravu –, se šťastným souběhem okolností (důvěryhodná cenina vydávaná státem, který i reprezentovala, navíc v hezké grafické úpravě, snadno dostupná, s mezinárodním přesahem – a mohli bychom uvést i další důvody) staly předmětem sběratelského zájmu, a to v ohromujícím rozsahu a v podstatě na celém světě. Se vším, co lidé chtějí, brzy vznikne trh vytvářející ceny, a kde je něco cenného, tam se záhy objeví i temná stránka věci – zločin. Bohaté zkušenosti s tím máme i u nás, vlastně od časů Rakousko-Uherska, pak za první republiky, za protektorátu, za socialismu, a nejinak je tomu i dnes. Za posledních sto let si můžeme namátkou připomenout rozsáhlé krádeže zkusmých tisků v České grafické unii z počátku dvacátých let (viz F2/15/30), odcizení velkého množství makulatury emise Pošta československá 1919 z kotelny Hlavní pošty v Praze, kde měla být spálena (viz Mono Hirsche a Fraňka), tovární výrobu Švandových padělků Hradčan, Hrdinovy padělky aršíků KDM? 1934, knihtiskem přetištěnou první protektorátní emisi (viz katalog Pofis pČaM), okrádání nešťastných židovských filatelistů nesolidními sběrateli nežidovskými, k nimž si schovali své známky (viz seriál článků o znalci Rudolfu Gilbertovi), krádež aršíků prezident Svoboda se standartou (viz F9/97/1), vynášení makulatury z papírny ve Štětí, kde měla být skartována (viz F7/15/2), krádeže známek na burzách i v kamenných obchodech (například mamince pozdějšího známého aukcionáře Jiřího Majera v jeho dávném obchodě v Lounech jeden poměrně známý pardubický filatelista při prohlídce zásobníku zpřeházel drahé a levné známky z první republiky a za pár korun si odnesl položky za desítky tisíc; na burzách zase jeden mladík úspěšně kradl rovnou celá alba, když ho po čase chytili, až se nechtělo věřit výši škody, kterou způsobil – a takových případů bylo mnohem víc), pašování známek ven i zpět, provokace, falešná udání, nezákonné zabavování sbírek, na něž dostal zálusk nějaký prominent (to byl případ J. Kovaříka a jeho slavné sbírky klasického Rakouska, která však nakonec naštěstí zůstala v Poštovním muzeu, kde je součástí expozice dodnes)… A byly ještě vážnější zločiny – loupež 80bloku modrých Merkurů z Poštovního muzea v roce 1970 (byl o ní natočen film Osud jménem Kamila), v 90. letech brutální loupežné přepadení pozůstalých po známém sběrateli Pavelkovi, vykradení prodejny Filatelie Hobby v pražském Karlíně, loupežné přepadení prodejny Filatelie Pěnkava v pražské Klimentské ulici (zmizely při něm mimo jiné vzácné známky Včelí úly s výraznými posuny tisku – lupiči tedy věděli, pro co jdou), loupežné přepadení říčanského sběratele Hlavničky (pachatelé se u něj doma zmocnili sbírky známek z trezoru, který ho pod hrozbou pistolí donutili otevřít), mezinárodně proslulá krádež dvou největších čs. rarit na výstavě v Tokiu (o té nedávno dokonce vyšla kniha), a došlo i na zločiny nejvážnější, na vraždy. Z nich zmiňme dvě nejznámější, loupežnou vraždu známého filatelisty Vlastimila Paulíčka 1) ve druhé polovině 60. let, a loupežnou vraždu filatelistického obchodníka Antonína Charouze 2) z poloviny let osmdesátých (o obou píše J. Glückselig ve Filatelistickém pitavalu). Málo známým případem je vražda ředitele obchodní skupiny PZO Artia Jiřího Štolby, pod nějž spadal i obchod se známkami, k níž došlo v roce 1988.3)

A to je jen malá část zločinů, které se kolem známek odehrály – a nepochybně odehrávají i nyní (samozřejmě doufejme, že alespoň ne ty nejtěžší!). Krádeže, padělání (počínaje lepem a konče výrobou a prodejem padělků celkových), padělané znalecké značky a atesty, záměny a zpronevěry cenných známek, podvody všeho druhu … a to už stačí, abychom nešli do krajnosti. Tohle se děje na celém světě, v mnoha sběratelských oborech, a filatelie tedy není výjimkou. I v ní jsou v cizině i u nás drobní podvodníčci a opravdoví zločinci, a my si z nich dnes přiblížíme příběh muže, který na rozdíl od jiných temných postav našeho oboru mířil skutečně vysoko. Několikrát se jeho podvody (a to jako pravé!) ocitly ve sdělovacích prostředcích, z toho minimálně dvakrát dokonce na stránkách světového tisku, zapletl do nich amerického prezidenta Cartera a okrást se pokusil dokonce i britskou královnu. Jako podvodník po desítky let působil nejen ve filatelii, ale i v jiných oblastech, jsou za ním skandály, dokonce lidská oběť, prostě šlo o fenomén, který stojí za to připomenout blíže.

„Levoboček“

Jmenoval se Jaroslav Skřivan a nefilatelistická veřejnost si ho mohla povšimnout v roce 1992 (to mu už táhlo na pětašedesát), kdy v prvním ročníku novin Blesk o něm bylo otištěno senzační tvrzení, že jde o levobočka Jana Masaryka, který se právě chystá restituovat Třebechovický betlém. 29. července to vyšlo dokonce jako hlavní zpráva v záhlaví titulní strany.

Článek v Blesku pokračoval takto:

To už bylo na sklonku jeho podvodnické kariéry a šlo o poslední kapku, kterou přetekl pohár trpělivosti jeho krajanů, obyvatel Roudnice (u Hradce Králové), obce, v níž se v roce 1927 narodil. Ti se sešli ve zdejší hospodě U formana, bylo jich několik desítek, a jak mi vyprávěl přímý účastník toho dávného setkání, vyříkali si, co si o Skřivanovi myslí. Štvalo je, že svými kousky špiní obec a dělá ostudu rodině, která tu celý život žije. Někdo z nich pak napsal do Blesku, že je to všechno nesmysl a že se paní Skřivanová musí obracet v hrobě, když o ní její syn vykládá, že měla dítě s cizím chlapem. Byla to slušná ženská, celý život pracovala na poli u sedláků a starala se dobře o manžela a čtyři nebo pět svých dětí. Její muž tu byl obecním strážníkem, a to by za první republiky nesvěřili jen tak někomu, takže to byla jistě spořádaná rodina. Blesk tenhle dopis zveřejnil a svou předchozí senzační zprávu tak dementoval.
Na té schůzi U formana přišla na přetřes i další věc, a sice, že Jaroslav Skřivan neváhal podvést i své rodáky, když předstíral, že má na starosti vyměřování trasy, kudy povede dálnice z Prahy do Hradce Králové, a že za peníze může ovlivnit její odklonění, aby jim kvůli tomu nevzali kus zahrady…

„Geodet“

To bylo tak – počátkem devadesátých let se rozvažovalo, kudy přesně povede pokračování dálnice z Prahy do Hradce Králové. V té době byla dostavěna část z Prahy do Libice nad Cidlinou, tedy něco přes 40 kilometrů, a o průběhu dalších úseků se vedla diskuze. Toho využil J. Skřivan, který se nějak vetřel na katedru geodézie ČVUT v Praze a získal odtud několik studentů k „vyměřování“ v terénu, což jim mělo být započteno jako praxe. Dokonce si tu dokázal vypůjčit i potřebné pomůcky včetně teodolitu, tedy materiály nemalé ceny. A pak už to bylo jako v italském filmu Moji přátelé, kde Filip Noiret se svými kamarády děsí vesničany tím, že jim vyměřují dálnici rovnou přes kostel (a podobně u nás ve filmu Signál, kde se zase vyměřovalo místo pro vysílač). I když obyvatelé Roudnice nemohli brát vážně, že někdo tak provařený může ovlivnit trasu dálnice, našli se lidé z okolí, kteří té akci uvěřili a raději vyhověli Skřivanovým finančním požadavkům, než aby přišli o kus svého pozemku, jak jim hrozil.
Tahle epizoda se netýká známek, ale zařadil jsem ji pro dokreslení šíře Skřivanových „obchodních“ zájmů.

„Zlomená“ deska 77

Známek se naopak týká další případ, o němž psaly noviny a byl pak předmětem soudního sporu zmíněného v úvodu. Pokud Bohumil Hrabal nazval jednu ze svých knih Obsluhoval jsem anglického krále, mohl by neblahý „hrdina“ našeho povídání svůj příběh nadepsat Pokusil jsem se podvést anglickou královnu.

Na tu dávnou historii pamětníci nejspíš nezapomenou. Suverénně vystupující pan Skřivan se v roce 1980 někde v hospodě seznámil s redaktorem deníku Práce, jemuž namluvil, že vlastní světovou raritu – britskou jednopencovou známku z roku 1864 (katalogy ji řadí k emisi 1858) s deskovým číslem 77.

Známky tohoto vydání nechala britská pošta označit číslem tiskové desky přímo v jejich obrazu, v ozdobném ornamentu na levém a pravém okraji. Šlo o hodnotu určenou pro základní výplatné, která vyšla v obrovském nákladu, pro jehož zhotovení byla použita dlouhá řada tiskových desek. V důsledku toho je známka dodnes běžná a levná (v nejběžnější variantě a obvyklé jakosti upotřebená stojí řádově korunu), a je proto oblíbeným předmětem zájmu filatelistů, kteří z ní sestavují rekonstrukce podle kombinací písmen v rozích – obvykle bez ohledu na číslo tiskové desky. Obtížnější je samozřejmě sestavit rekonstrukci konkrétní desky, najít tedy známky ze všech jejích 240 polí, na což si u desek s menším nákladem troufne jen málokdo. Už jsem zmínil, že desek bylo k tisku použito více, konkrétně 155, s pořadovými čísly 71 až 225. Naprostou výjimkou mezi nimi je deska číslo 77, z níž bylo tištěno jen velmi krátce, zřejmě v květnu roku 1864. Důvodů, proč tomu tak bylo, literatura uvádí více – otisky z této desky měly vykazovat nízkou kvalitu, nebo prý dokonce praskla (i proto se jí mezi sběrateli hovorově říká „zlomená“). Dosud bylo nalezeno jen devět exemplářů známek s deskovým číslem 77, z toho čtyři neupotřebené a pět razítkovaných (tedy méně než slavných modrých Mauriciů), a celé generace filatelistů prohledávaly a prohledávají balíčkové zboží v touze najít další kus. Katalogová cena razítkované totiž činí 700.000 Michel Euro, což oproti jiným cenám v tomto katalogu není přehnané tvrzení – pokud by se taková známka objevila na trhu, nejspíš by tento záznam překonala.4)

Pan redaktor Skřivanově senzační historce uvěřil a 14. června roku 1980 vyšel v sobotní příloze deníku Práce článek o světovém nálezu:

Byl to samozřejmě nesmysl, což bylo jasné každému trochu poučenějšímu sběrateli známek na první pohled. Filatelie na to upozornila začátkem září v č. 17/80:

Autor příspěvku přesvědčivě vyvrátil Skřivanova tvrzení, doplňme tedy jen drobné poznámky. Je kupodivu, že se nezmiňuje o tom, že Skřivanova známka – to je ta větší vpravo – se jeví jako nezoubkovaná, s poměrně širokými okraji na všech stranách, zatímco skutečná známka z desky 77 by musela mít zoubkování (ale možná šlo jen o nedokonalost při reprodukování, kdy zoubkování splynulo s bílým podkladem). V každém případě však nejde o první anglickou známku (ta vyšla o bezmála čtvrt století dříve), ale o známku jednoho z pozdějších vydání, takže by o ní šlo nanejvýš hovořit jako známce nesoucí design prvních britských známek. A pro úplnost zmiňme, že formulace „Deska 77 byla řádně vydána, ale záhy byla stažena…“ je nepřesná – správně by mělo být uvedeno, že známky vytištěné z desky 77 byly řádně vydány, ale z popsaných důvodů bylo od dalšího tisku touto deskou brzy upuštěno. Ale to je jen drobná muška na jinak správně popsaných důvodech, proč se tvrzení J. Skřivana nezakládá na pravdě.
Čilý pan Skřivan však na tato zjištění nedbal a článek použil jako argument, že jeho známka – ve skutečnosti běžný, a proto levný exemplář – je světovou raritou, a podle vlastních slov ji dopisem nabídl ke koupi britské královně do slavné britské královské sbírky. Jeho sebevědomé velkohubé vystupování zjevně zapůsobilo, z Londýna se mu ozvali zástupci firmy Stanley Gibbons a podle pamětníků dokonce přijeli do Prahy, aby si známku prohlédli. Pokud to tak bylo (což jsem neověřoval), museli okamžitě zjistit, že jde o nesmysl a zbytečnou ztrátu času. Skřivanovi ale kontakt s britskými odborníky posloužil jako další součást legendy, kterou kolem „rarity“ vystavěl. Oháněl se totiž korespondencí, kterou s nimi vedl, například dvěma telegramy, které od nich měl obdržet (osobně nevylučuju, že si některý mohl poslat i sám – ale pro dlouhý časový odstup jsem po tom nepátral).

Všechno dosud vykonané by šlo nanejvýš posuzovat jako přípravu na podvod, k němuž ale zanedlouho skutečně došlo. Vybaven sadou „dokladů“, které si popsaným způsobem obstaral (noticka z britského časopisu s vyobrazením skutečné rarity, článek z přílohy novin Práce, v němž je uvedeno, že J. Skřivan tuto raritu rovněž objevil, dva telegramy /údajně/ od firmy Stanley Gibbons, adresované na něj, v nichž se píše o raritě a její vysoké ceně, a kopie jejich úředních překladů do češtiny s nalepenými kolky a řadou razítek se státním znakem), pan Skřivan počátkem roku 1981 oslovil hlídače na parkovišti na pražském Gorkého náměstí (nyní Senovážné) a známku s několika dalšími „vzácnými“ – ve skutečnosti rovněž levnými – mu nabídl ke koupi. Navykládal mu, že je nalezl v krabici od bot pod postelí v bytě své tety paní Marie Řeháčkové, rozené Minaříkové, která má být v jedné verzi „vnučkou c.k. magistrátního rady T. Minaříka“, ve verzi jiné potomkem známého prvorepublikového obchodníka s poštovními známkami Minaříka (ten jako první získal slavný chybotisk 50/50 Doplatit a pak jich jeho rukama prošlo ještě několik), a v obou případech po nich měla zdědit nesmírně hodnotné známky. Nebohého hlídače zpitoměl tak, že ten s vidinou výhodného obchodu souhlasil s požadovanou, tehdy astronomickou cenou 200.000 Kčs, z níž mu ještě ten den v hotovosti vyplatil celé své úspory, konkrétně 125.000 korun, převedl na něj svůj osobní automobil Škoda v ceně 50.000 korun a navrch mu dal dva fotoaparáty v ceně 5.000 Kčs a prsten ze žlutého kovu v ceně 2.000 Kčs (vše výše uvedené cituju ze soudního spisu). A protože mu už nezbylo zhola nic, J. Skřivan velkomyslně svolil, že zbylých osmnáct tisíc mu Jiří Vondruška (tak se ten hlídač jmenoval) doplatí, až známky výhodně prodá.

Tady malá odbočka. Pan Vondruška nejspíš nebyl úplné tele, jak by se z dosud řečeného mohlo zdát. Skutečnost, že byl hlídačem na parkovišti v centru Prahy, svědčila o tom, že se vyzná. Tahle práce byla totiž tehdy doslova terno, snad ještě lepší než jezdit s taxíkem. Parkoviště po celém městě provozovala Družstevní služba Praha, šikovný podniček, který měl zaměstnávat zejména invalidy a osoby se sníženou pracovní schopností. Já jsem tu díky kamarádovi byl jako čerstvě plnoletý středoškolák měsíc na letní brigádě, takže mám zkušenost z první ruky. Zájemců o práci tady bylo mnoho, sestávala totiž z postávání u kusu chodníku, u nějž parkovala auta, zastrkování cedulek s údajem, kdy auto zaparkovalo, za stěrač, a pak z inkasování parkovného, přičemž stvrzenku si vzal jen málokterý řidič. Bylo to tedy výnosné, a to nemluvím o tom, že když zaparkoval zahraniční turista, ostřílenější hlídači nepropásli možnost nabídnout mu o něco výhodnější kurz při výměně nějaké té marky nebo franku. Samozřejmě byl rozdíl, jestli jste dostali přidělené parkoviště někde na předměstí, kde zaparkoval málokdo, nebo v centru, kde bylo pořád plno. A protože se obchod mezi pány Skřivanem a Vondruškou odehrál přímo pod Jindřišskou věží, soudím, že si to druhý zmíněný uměl zařídit. A proč o tom mluvím? Abych ukázal, že J. Skřivan byl skutečně prvotřídní manipulátor, když dokázal na místě takhle oblafnout někoho tak protřelého. Možná k tomu napomohla i vexlácká praxe, kterou někteří hlídači provozovali; v předložených Skřivanových lejstrech bylo opakovaně uvedeno, že ta rarita stojí 16.000 liber, a tak si pan Vondruška jistě dovedl spočítat, že to představuje šestinásobek toho, co za známky požaduje ten hloupý prodávající…
Nový majitel se z výhodného nákupu radoval přesně do neděle, kdy známky ukázal několika obchodníkům na burze U Nováků. Od nich se dozvěděl smutnou pravdu, že naletěl. Následovala cesta na Veřejnou bezpečnost, vyšetřování, J. Skřivan byl zadržen a vzat do vazby, z níž byl po několika dnech prospuštěn a jeho trestní stíhání pro podvod – slovy pozdějšího rozsudku: „bylo zastaveno jen proto, že podle znalců nebyl odpovědný“. A tak panu Vondruškovi nezbylo než podat žalobu, v níž se domáhal vrácení peněz od J. Skřivana a jeho údajné tetičky (které známky měly patřit). Ty postupně zastupovalo několik známých advokátů, věc se táhla deset let, a skončila groteskním závěrem, a sice, že předmětnou částku 182.000 Kčs má J. Skřivan sice panu Vondruškovi uhradit, ale ve splátkách ve výši sto korun měsíčně – což by trvalo více než 150 let…

Ani k tomu však nedošlo, protože se J. Skřivan odvolal a tvrdil, že mu J. Vondruška předmětné známky nevrátil (ten zase tvrdil, že ano), a tak městský soud v Praze v roce 1991 s konečnou platností rozhodl, že Skřivan Vondruškovi nemusí platit nic 5) a ten že naopak musí uhradit Skřivanově údajné tetičce náklady řízení ve výši 25.380 Kčs…

„První známka světa“

Prodej „rarity z desky 77“ nebyl jednou aktivitou J. Skřivana počátkem 80. let. Snad souběžně s tím hřál ještě další želízko v ohni. Stejnému (nebo jinému, to už se pamětníkům vykouřilo z hlavy) redaktorovi – opět v hospodě – navykládal, že v oné pověstné staré krabici od bot pod postelí v bytě tety Řeháčkové, rozené Minaříkové, objevil první známku světa, o jejíž existenci neměl dosud nikdo ani tušení. Byla americká, třícentová, nezoubkovaná, s portrétem prezidenta Washingtona, a nesla krásně čitelné poštovní razítko s datem 8. května 1839, tedy rok před tím, než v Británii vyšla první známková emise.

Tehdy prý bylo léto, okurková sezóna, vcelku nic zajímavého se nedělo, a tak ten redaktor zprávu poslal ČTK, od ní ji převzaly světové agentury, například The Associated Press, a už se to rozjelo. V USA nález vyvolal senzaci. Vždyť odvěcí rivalové Britové přijdou o jedno ze svých prvenství! Do Prahy vyrazili korespondenti amerických listů a pan Skřivan jim s pýchou ukazoval svůj senzační objev. Například list The International Herald Tribune 18.10.1980 otiskl jako žhavou novinku velkou zvětšeninu té nově objevené první známky světa s vysvětlením, že byla nalezena v Praze, ve staré krabici od bot.
Samozřejmě to dopadlo jako s deskou 77 – senzace splaskla hned druhý den, když čtenáři z řad filatelistů správně upozornili, že jde o pouhý výstřižek známky z novější celinové obálky, na jehož razítku je buď nedokonale otištěna předposlední číslice letopočtu nebo je letopočet prostě špatně nastaven.

To už ale bylo mléko rozlito a pan Skřivan měl další kousek skládačky – článek ze ctihodného zámořského listu, který mu redakce plna nadšení ihned po vydání vděčně odeslala. Ale nespokojil se tím a podnikl ještě další krok – svůj „objev“ nechal vyfotografovat a se vzniklou zvětšeninou vyrazil na velvyslanectví USA v Praze na Malé Straně, kde ji prostřednictvím této diplomatické mise velkoryse daroval prezidentu USA Jamesi Carterovi u příležitosti prezidentských voleb (ta ironie – Carter tyhle volby prohrál). Samozřejmě si o tom nechal vystavit oficiální potvrzení (jeho obrázek je na předchozí straně).
Není těžké si domyslet účel těchto jeho kroků, a co mělo následovat – nalezení nějakého důvěřivého trouby, kterému by ten bezcenný výstřižek prodal za pěkně mastnou částku. Zda k tomu došlo, jsem nezkoumal. Není tedy vyloučeno, že se v trezoru nějakého pracháče dodnes nachází „světový unikát“, o němž psaly i americké noviny (tak vzácný, že jeho fotokopii obdržel americký prezident oficiální cestou jako dar) – nejstarší známka světa šťastně nalezená pražským důchodcem ve staré krabici od bot pod postelí…

Atentát na Gottwalda

V červenci roku 1990 adresoval J. Skřivan Vojenskému obvodovému soudu v Praze žádost o rehabilitaci. Uvádí v ní, že je bývalým příslušníkem vojenského útvaru 4934 Svatá Dobrotivá jako vojín tzv. černých baronů. „Byl jsem uznán vinným vojenským obvodovým soudem Praha – Hradčany, Kapucínská 4, dle § 273 tr. zák. č. 86 a odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let. Bylo mi kladeno za vinu, že jsem připravoval atentát na prezidenta republiky K. Gottwalda s tím, že slavnostní tribuna na 1. máje bude vyhozena do vzduchu. Spolu se mnou byla obviněna z přípravy atentátu slečna Eva Vondrušková z Lovčic u Chlumce/C., studující fakulty pro ženská povolání. Trest jsem vykonal ve vojenské věznici v Opavě a potom v Jáchymovské oblasti na táboře č. 12 v uranových dolech.“
Vyšší vojenské velitelství v Praze dne 17. 2. 1992 vystavilo J. Skřivanovi následující Potvrzení, v němž on sám uvádí, že z vězení byl propuštěn 12.12. 1967 (což mimochodem nekoresponduje s jeho předchozím tvrzením o trestu v délce 6 let).

O tomto případu J. Skřivan hovoří i v článku v Blesku v roce 1992, kde se uvádí, že „dával po roce 1948 tak najevo svůj nesouhlas s nastoupenou cestou k socialismu, že si vykoledoval vojnu u černých baronů. Jeden den opustil kasárna, aby hned druhý den s obviněním z přípravy atentátu na Gottwalda šel do vězení.“ Jak se věci udály by zřejmě bylo možné objasnit na základě příslušných spisů z té doby, jejich vyhledáním jsem se však nezabýval – jistě by se o to ale někdo pro úplnost popisu situace mohl pokusit. Bylo by to užitečné už proto, že od dvou z pamětníků, s nimiž jsem v průběhu sbírání podkladů hovořil, jsem slyšel odlišnou verzi příběhu. Podle ní se měl J. Skřivan na vojně dopustit jiné trestné činnosti (snad prý zpronevěřil nějaké svěřené peníze nebo materiál) a aby od sebe odvedl pozornost, začal si vymýšlet fantaskní příběh o chystaném atentátu, čímž přivedl do neštěstí další osoby, které do toho zapletl. Ty byly po dobu, než se objasnilo, že jde o nesmysl, vězněny a týrány, a současně to nakonec semlelo i jeho. Sám bych byl zvědav, jak to ve skutečnosti bylo, ale vzhledem k informacím o psychiatrickém stavu J. Skřivana, o nichž se více dozvíme v následující kapitole, odhaduju, že druhá verze bude asi pravdivější.

Úraz

6. prosince 1975 utrpěl J. Skřivan těžký pracovní úraz. V usnesení místního oddělení VB v Praze 9 Čakovicích se o tom uvádí, že jako posunovač na vlečce proti předpisu seskočil předčasně z vlaku a v důsledku toho byl sražen vraty, která měl zavřít, a těžce si při tom poranil ruku. Na základě toho nebylo shledáno cizí zavinění a věc byla z trestněprávního hlediska odložena.

J. Skřivan se poté domáhal přiznání invalidního důchodu, přičemž bylo konstatováno, že je částečně invalidní už od roku 1972, a to pro psychiatrickou poruchu. Česká správa sociálního zabezpečení poukazovala na to, že se jeho poúrazový stav v průběhu doby zlepšil, a vedla s ním mnohaletý soudní spor o to, zda je plně nebo jen částečně invalidní. V jeho průběhu bylo vypracováno několik lékařských znaleckých posudků a poté posudků revizních, které jsou pro nás zajímavé tím, že se zabývají i jeho stavem z hlediska psychiatrického, přičemž posudek soudního znalce MUDr. Jiřího Jeřábka, CSc. z 25. 1. 1990 shrnuje, že J. Skřivan je „od roku 1951 psychiatricky evidován, od té doby mnohokrát opakovaně psychiatricky vyšetřován ambulantně i ústavně, opakovaně též znalecky zkoumán, jeho duševní stav v trestních i občanskoprávních řízeních vždy s diagnózou těžké polymorfní psychopatie s rysy disociálnosti, eretičnosti, vztahovačnosti až paranoidity s kverulančními sklony. Během 3. pobytu v Ústřední vojenské nemocnici v roce 1955 byl uznán neschopným vojenské služby a bylo konstatováno, že zjištěná psychopatie vždy omezovala nebo vylučovala způsobilost k některým pracovním činnostem, především pro nevyváženost mentálních procesů, nebrzděnost disociálních tendencí a impulsů a neochotu dodržovat a respektovat sociálně morální pravidla. Tato částečná nebo úplná nezpůsobilost trvá prakticky po celou jeho dospělost, proto je nezpůsobilý … k řízení motorových vozidel.“
Dále se konstatuje: „Po skončení povinné školní docházky až do nástupu vojenské služby pracoval u svého otce v zemědělství. Vojenskou službu nastoupil 1.10. 1949, načež návazně přešel do vyšetřovací vazby a do různých nápravně výchovných ústavů střídavě s pobyty v psychiatrických léčebnách, jen s krátkými přerušenými pobyty mimo ústavní zařízení. Trvalé zaměstnání nastoupil až 1.11. 1968 u ČSD, kde složil zkoušku pro sklad zavazadel. Jinou odbornou kvalifikaci nezískal. Pracovní poměr u ČSD skončil 4.3. 1972, načež (po vyčerpání podpůrčí doby) pro trvající ústavní léčení v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě byl 8.4. 1972 uznán invalidním. V roce 1973 pracoval jako poživatel (plného) invalidního důchodu brigádnicky jako umývač nádobí v restauraci v Adršpachu, poté jako brigádník v kampani v cukrovaru v Praze 9 Čakovicích. Od 5.2. 1975 nastoupil jako posunovač na závodní vlečce n. p. Avia v Praze 9 Letňanech, a to až do utrpění pracovního úrazu 6.12. 1975. Vedle toho invalidita z psychiatrických důvodů trvá nepřetržitě. Přesto zůstala zachována určitá zbytková pracovní schopnost fyzicky nenáročné práce bez zvýšené zodpovědnosti a bez nebezpečí situací, jež by mohly vést ke konfliktům. V důsledku toho byla kontraindikována práce posunovače, obdobně jako práce informátora či vrátného.“

Ačkoli znalci opakovaně konstatovali, že J. Skřivan je v důsledku celoživotní těžké polymorfní (kombinované) psychopatie nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, a i když mu byl v roce 1978 odebrán řidičský průkaz (více o tom v závěru následující kapitoly), byl mu tento průkaz na konci roku 1980 na základě jiného (svým rozsahem značně kratšího) znaleckého posudku vrácen, což otevřelo prostor pro následující tragédii.

Autonehoda

V pondělí 19. července 1982, vpodvečer kolem 17 hodiny, Jaroslav Skřivan řídil automobil Škoda 120 L SPZ ACK 31-83 a ve Vrchlabí srazil na vozovce chlapce Petra Mráze. Způsobil mu vážné zranění, v jehož důsledku zemřel. Podle výpovědi svědků J. Skřivan po nehodě zastavil, vystoupil z auta, ohlédl se, ale vzápětí do něj opět nasedl a pokračoval v jízdě směrem na Špindlerův Mlýn. Tam byl zadržen hlídkou VB. Později u soudu vypověděl, že od nehody odjel proto, aby ji mohl oznámit na místním oddělení VB, ale „že se mu to začlo v hlavě nějak motat“, odbočil ze silnice na odlehlé místo, vystoupil a prohlížel si přední část vozu. „Když zde shledal nějaké chmýří červené barvy, toto setřel, na místě setrval asi 15 minut a pak se vrátil na vozovku a pokračoval v jízdě.“ V rozporu s tím bezprostředně po zadržení do protokolu popřel jakoukoli účast na dopravní nehodě a deformaci předního blatníku, rámečku světlometu a přední kapoty nepravdivě vysvětloval údajnou nehodou z předchozího dne.“
V souvislosti s nehodou byl vzat do vazby, z níž byl po dvou týdnech propuštěn a znovu do ní vzat po sedmi měsících. Místně příslušný okresní soud v Trutnově ho v květnu roku 1984 „uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224/1, 2 trestního zákona a trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 TZ a uložil mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením k jeho výkonu do druhé nápravně výchovné skupiny, a trest spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.“

Trest odnětí svobody vykonal J. Skřivan v Nápravně výchovném ústavu v Ostrově nad Ohří, odkud byl propuštěn 21. 2. 1986. V záznamu o propuštění se uvádí, že trvalé bydliště má v Praze 9 Čakovicích, Myjavská ulice 624, a přechodné v Praze 7, Letohradská 13. Následují lakonicky vyplněné rubriky – předchozí zaměstnavatel: nepracoval (plný invalidní důchod); pracovní kvalifikace: nevyučen; pracovní kvalifikace získaná ve výkonu trestu: nezískal; po propuštění má zájem pracovat (kde): nebude pracovat. Zajímavý je pro nás další popis: Jmenovaný je rozvedený, bezdětný, písemný styk udržuje se svou tetou. Má ukončené základní školní vzdělání, dříve pracoval jako dělník ČSD. V minulosti byl 3x soudně trestán, ve výkonu trestu je podruhé. Dříve byl trestán pro podvod a neposkytnutí pomoci.

Údaj o tom, že je v roce 1986 bezdětný, je v rozporu s informací v článku z Blesku z července 1992, kde je vyfotografován „s dcerou Helenou a vnučkou Martinou“.

Už v průběhu soudního řízení a pak v době vykonávání trestu odnětí svobody adresoval J. Skřivan na řadu míst námitky a odvolání proti samotnému řízení a pak i rozsudku, a vedle toho obdobné námitky vznášela i paní Marie Řeháčková, s níž měl žít ve společné domácnosti a o níž se vyjadřoval, že má být jeho tetou. Věcí se po Okresním soudu v Trutnově postupně zabýval Krajský soud v Hradci Králové, Nejvyšší soud v Praze, ministerstvo spravedlnosti a vedle toho i generální prokuratura ČSR. Způsob, jakým se v průběhu doby hájil a argumentoval vedl k tomu, že okresní soud už na počátku vrátil věc prokuratuře k došetření Skřivanovy příčetnosti. Ve zmíněném článku v roce 1992 uvádí, že byl v roce 1982 „na objednávku“ odsouzen znovu a seděl tři roky.
Ve svých tvrzeních a vystoupeních byl velmi naléhavý a sugestivní a řada oslovených se jeho věcí zodpovědně zabývala. V roce 1991 to byl například náměstek předsedy Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Miloslav Martin, který mu v 12. února v závěru obsáhlého (čtyřstránkového) a velmi lidsky formulovaného vyjádření a podrobného právního rozboru případu napsal: „Obrátil jste se na mne s nevšední vitalitou a vsugerovával jste mi své jasné přesvědčení o porušení zákona. Po seznámení se všemi Vašimi námitkami zjišťuji, že jste brojil proti nepodstatným věcem. Neoprostil jste se se tedy dosud od svých představ o cestách k prokázání neviny, které, a jsem o tom přesvědčen, vedly k opačnému účinku. Ve Vaší věci je nutno odlišit podstatné od nepodstatného, a protože jsem již Vaší věci věnoval tolik času, nechci Vás odbýt pouhým sdělením, že jsem žádné pochybnosti o správnosti rozsudku neshledal. Myslím, že byste mohl brojit proti výroku o vině trestným činem podle § 224/1, 2 tr. z., ale jen velmi těžko proti výroku o neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. z. Nepoužijete-li služeb některého z obhájců, pak můžete použít nástinu podnětu, který Vám připojuji. Jen o jedno prosím, abyste se na mé výhrady tam vznášené díval jenom jako na subjektivní názor právníka, který nemusí být správný, ale přesto jej nedoplňoval svými zcestnými námitkami, jako např. že jste auto neřídil!, že jste nemohl být stíhán apod. Toho už bylo dost a nikam to nevedlo a vést nemůže. Přeji Vám úspěch a hodně zdraví.“ Tuto pasáž jsem do článku zařadil proto, abych ukázal, že přes svou leckdy bizarní argumentaci se J. Skřivan v justici setkával i s lidmi, kteří se o jeho věc do hloubi zajímali a daleko nad rámec svých povinností se mu snažili lidsky pomoci.

Doporučení poskytnutá mu dr. Martinem J. Skřivan zjevně využil, oslovil zkušeného advokáta a za jeho pomoci dosáhl toho, že o necelý půlrok později podala Generální prokuratura ČR v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR. Uvedla v něm, že chlapec – oběť nehody – vběhl do silnice nečekaně, takže J. Skřivan nemohl jeho sražení zabránit. Pokud jde o skutečnost, že od nehody odjel, aniž poskytl oběti pomoc, nepodařilo se podle ní prokázat, že se o pomoc nesnažil, a navíc na místě už byli náhodní svědkové, kteří se o sraženého chlapce snažili postarat. „Další jednání obviněného, spočívající v tom, že se následně silniční kontrole snažil svou účast na nehodě popřít, již skutkovou podstatu trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona v žádném případě podřadit nelze.“ Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR předchozí rozsudky zrušil. Současně poukázal na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1.2.1990, v jejímž důsledku nelze v trestím stíhání pokračovat – pokud na tom nebude obviněný trvat.

Pro úplnost dodejme, že J. Skřivan na pokračování jednání trval, ale další osudy této kauzy už pro nás nejsou podstatné. Já jsem ji zařadil jen pro úplnost, protože se o případu jako o „odsouzení na objednávku“ zmiňoval v tisku, a také jako ilustraci toho, že se jeho věcí zabývalo mnoho lidí, v nichž svou výmluvností a naléhavostí dokázal vzbudit dojem, že si jejich zájem zaslouží.

Nad rámec tématu zmiňuju, že jsem ve shromážděných podkladech nalezl zprávu soudního znalce z oboru zdravotnictví, adresovanou 18. 11. 1980 Městské správě VB v Praze, ve věci žádosti J. Skřivana o vrácení řidičského průkazu. Vyplývá z ní, že mu byl řidičský průkaz (nejspíš opakovaně) odejmut v roce 1978, a to zřejmě Obvodním soudem pro Prahu 9 (je ve zprávě uveden). Okolnosti, proč k tomu došlo, ve spisu popsány nejsou a já po nich ani nepátral, ale je kupodivu, že v dokladech souvisejících s tragickou nehodou, k níž došlo o necelé dva roky později, o tom, že J. Skřivanovi byl už dříve odebrán řidičský průkaz (a po dvou letech navrácen) není žádná zmínka.

Betlém

V článku novin Blesk, vyobrazeném v úvodu, se píše, že J. Skřivan je majitelem Třebechovického betlému, který hodlá restituovat. Tahle epizoda jeho života se známkami nesouvisí, ale protože jde o významnou kulturní památku, rozhodl jsem se o ní zmínit.
Třebechovický betlém s mechanicky se pohybujícími figurkami vznikal v průběhu čtyřiceti let (od počátku osmdesátých let 19. století do poloviny let dvacátých století následujícího). Jeho tvůrcem byl třebechovický řezbář Josef Probošt, s nímž postupně spolupracovali další řezbáři. Po smrti svého tvůrce byl v roce 1926 objemný betlém (na délku měří sedm metrů a dnes zabírá celou velkou místnost) přemístěn do kůlny a hrozila jeho zkáza. Zachránil jej místní učitel František Skřivan, o němž se uvádí, že zprostředkoval jeho koupi pro tehdy nedávno.

František Beneš

1) Šlo o bratra Břetislava Paulíčka, spoluautora slavné knihy Padělky čs. známek, a o zvlášť brutální zločin – jak mi kdysi vyprávěl pamětník a doyen filatelistických obchodníků Zdeněk Prokop, Paulíčkovi prý vrah dokonce uřízl hlavu, která se pak našla v uhláku u kamen (jiné prameny o tom však nehovoří). Zmizela při tom cenná sbírka známek, z níž se po čase našla jen malá část; pachatel ale dopaden nebyl.

2) Byl to dědeček stejnojmenného automobilového závodníka a podnikatele a nejstarší (bylo mu 94 let) obchodník z pražské burzy. Doplatil na to, že pozval k sobě domů údajného zájemce o nákup většího počtu známek, který ho pak ubodal desítkami ran nožem v předsíni jeho bytu. Málo známo je, že zločin objevil znalec Jan Karásek, který měl s Charouzem schůzku, a když neotevíral, přivolal jeho syna a pak i policisty. Přes rozšířený dojem, že šlo o záhadami obestřený čin, byla to „obyčejná“ brutální vražda, jejíž pachatel byl dopaden (měl k tomu přispět svědek, který ho viděl přicházet k Charouzovu bytu a kriminalistům uvedl, že se nápadně podobal jedné konkrétní postavě z filmu Brubaker) a odsouzen. Uloupené známky zakopal v lese, kde byly nalezeny.

3) Ke zločinu došlo v estonském Tallinu, když Štolba spolu s dalším pracovníkem Artie Karlem Jarešem cestovali do Helsinek na Světovou výstavu poštovních známek Finnlandia 1988. Dodnes neobjasněný případ se dostal i do literatury – je popsán v detektivce Záhada ztraceného Maura. Na okraj poznamenejme, že o patnáct let později byl zavražděn i Štolbův zástupce v Artii (a její pozdější generální ředitel) Petr Vlach, který rovněž obchodoval se známkami, ale tento zločin s nimi nesouvisel.

4) A to se také stalo, podle důvěryhodného zdroje firma Stanley Gibbons nedávno (snad vloni) prodala australskému investorovi jeden upotřebený kus za 900.000 liber, v přepočtu tedy za více než 27 milionů korun, v roce 2016 přitom stejná firma prodala jiný kus za 495.000 liber, což svědčí o investiční výkonnosti raritních poštovních známek – osmdesátiprocentní zhodnocení za čtyři roky představuje solidní přírůstek 20 % ročně!

5) Dokumentace k tomuto případu je značně obsáhlá a vyplývá z ní, že soudy v průběhu těch deseti let, kdy spor probíhal, měly na věc různé názory. Za nepochybné všechny měly, že k podvodnému jednání J. Skřivana došlo a J. Vondruška utrpěl škodu. A za nesporné bylo považováno, že ony údajně cenné známky měly ve skutečnosti hodnotu zhruba 1.500 Kčs, což bylo zjištěno posudkem soudního znalce E. Vysloužila. Sporné naopak bylo, zda poškozený tyto známky žalovanému vrátil. V původním rozsudku se s tím soud vyrovnal tak, že od vzniklé škody oněch sporných 1.500 Kčs odečetl, a náhradu škody o tuto částku snížil. Soud odvolací však rozhodl tak, že pokud žalobce nemůže prokázat vrácení plnění, které obdržel (tedy oněch známek za 1.500 Kčs), nemůže ani uplatňovat nárok na to, aby mu žalovaný vrátil, co naopak obdržel on…

6) Jako lidé jsme evolučně naladěni na důvěřování ostatním – kdyby tomu tak nebylo, nesmírně by nám to komplikovalo život a každodenní rozhodování. Věříme, že pekař nepřidal jed na krysy do těsta na rohlík, který máme k snídani, že řidič autobusu, jímž jedeme do práce, není opilý, že přesný čas hlášený v rádiu odpovídá skutečnosti … a takových příkladů bychom mohli uvést dlouhou řadu. Toto evolučně předurčené důvěřování se samozřejmě projevuje i v důležitějších otázkách, a popravdě, je to pro nás i pohodlnější, protože neustálé přezkoumávání všeho je zdlouhavé a únavné. A toho právě využívají podvodníci, kteří nám navíc dovedně říkají právě to, co chceme slyšet, a k věření nám předkládají tvrzení, jimž sami chceme věřit (v našem oboru například, „že mě potkalo to štěstí, že jsem právě já levně koupil nesmírně vzácnou známku od výřečného neznámého pána – vždyť vypadal tak solidně!“). Jak to ale většinou končí jsme si názorně ukázali v našem článku.