Ladislav Dvořáček 100 – a co vlastně sbíral
František Beneš
Už jen pár dní zbývá do příchodu roku 2023, v němž si připomeneme několik významných kulatých výročí. V tomhle článku bych chtěl s předstihem vzpomenout dvě, k jednomu se dostaneme za chvíli a druhé je vyjádřeno v titulku – od narození našeho v mezinárodním měřítku nejúspěšnějšího filatelistického funkcionáře Ladislava Dvořáčka uplyne v nadcházejícím roce rovných sto let!
Znal jsem ho osobně a před čtvrt stoletím jsem k jeho pětasedmdesátinám ve Filatelii otiskl rozsáhlý třídílný životopisný článek1), takže teď úvodem jen stručná vzpomínka. Poznal jsem ho už jako kluk, i když výraz „poznal“ je třeba brát doslova – bylo to před dobrými pětapadesáti lety, kdy jsem s tatínkem chodil na filatelistickou burzu v ÚDA – Ústředním domě armády – na dnešním Vítězném náměstí v Dejvicích. Poznal jsem ho tam tedy já, zapálený člen kroužku mladých filatelistů, ale pochybuju, že by si mě v chumlu kluků měnících si známky pod pódiem tehdy povšiml. Protože jsme bydleli ve stejné čtvrti, občas jsem ho vídal jak rázným krokem spěchá na tramvajovou zastávku, jeho typický účes nešlo ani v davu lidí přehlédnout. Původně byl důstojníkem, stejně jako můj tatínek a stejně jako vedoucí mého kroužku mladých filatelistů Antonín Oktábec, Dvořáčkův kolega ve vedení svazu. Ale v době, kdy jsem si ho poprvé povšiml, už LD uniformu nenosil, pracoval ve Státní plánovací komisi.
V roce 1965 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu československých filatelistů a tuto funkci pak vykonával bezmála čtvrt století. V roce 1967 byl zvolen členem výkonného výboru Mezinárodní filatelistické federace FIP, o čtyři roky později jejím místopředsedou a v roce 1980 dokonce předsedou. To bylo v dobách železné opony nebývalé, aby někdo z východního bloku stanul v čele mezinárodní organizace, v níž neměla převahu prosovětská orientace, a svědčí to o respektu, který LD jako odborník, funkcionář a člověk požíval u svých kolegů i ze západní části světa.
V listopadu 1989 však čas trhnul oponou a z prvního muže naší i světové filatelie se stala soukromá osoba – důchodce. Filatelii ale neopustil, dál jezdil po světě na výstavy jako juryman, jako emeritní prezident FIP se účastnil mnoha jednání a zasedání, a jak jsem měl příležitost se přesvědčit, požíval při tom úctu a vážnost. Nadále působil jako znalec, i když jen v podobě konzultací, a byl dlouholetým členem Mezinárodní asociace filatelistických znalců (AIEP).
K tomu se váže moje osobní vzpomínka. Už od poloviny osmdesátých let jsem byl v oboru filatelie znalcem Pofisu i znalcem soudním, ale dlouho jsem se marně ucházel o členství v Komisi expertů SČF. Tehdejší členové jejího vedení ke svému postavení totiž přistupovali ochranářským, doslova cechovním způsobem, kdy si prestiž a hlavně příjmy za ověřování známek chtěli uchovat pro sebe, a tak všemožně bránili vstupu dalších zájemců o tuto činnost. Důsledkem této uzavřenosti a nesdílení poznatků byl velký počet znaleckých chyb, na něž se přišlo až po letech, což nakonec před bezmála dvěma desetiletími vedlo ke zrušení Komise expertů a ustavení nové Komise znalců SČF, do níž ti prokazatelně hojně chybující experti už nebyli jmenováni. Tuto novou situaci bylo třeba představit i v zahraničí, kde se stále častěji vyskytovaly stížnosti na nesprávně vystavené atesty bývalých českých znalců. A tady pomohl Ladislav Dvořáček, který o zrušení Komise expertů a ustavení nové Komise znalců SČF informoval vedení AIEP.
A nejen to, v roce 2004 podpořil mou přihlášku do této asociace a dokonce se mnou osobně jel do italského Merana, na její jubilejní zasedání, kde mě spolu se slavným srbským znalcem Veličkovičem a neméně slavným švýcarským znalcem Mikulskim (s tím jsem se dobře znal, a dokonce mě několikrát navštívil v Praze) doporučili za člena, za kterého jsem tu byl přijat. Zasedání bylo tehdy obzvlášť slavnostní, protože se konalo k 50. výročí založení AIEP, k němuž došlo v roce 1954 právě v Meranu. Program byl tedy několikadenní a v jeho průběhu jsem měl příležitost vidět, jak srdečné vztahy mají s LD ostatní účastníci-znalci a jaký respekt mezi nimi požívá.
V následujících letech mi LD mnohokrát pomohl radou, když jsem ji potřeboval při psaní článků do Filatelie, a myslím, že ho vždycky potěšilo, když jsem mu o ni zavolal. Když pak před sedmi lety ve svých dvaadevadesáti letech zemřel, otiskl jsem na něj ve F2/15 vzpomínku.
I když jsem nebyl jeho vrstevníkem (1923 vs. 1955) a kromě filatelie jsem nesdílel jeho další zájmy (od mládí byl zdatným mariášníkem a říkalo se, že ho hned tak každý nedokáže přepít), měl mě zjevně rád, což se projevilo i v přání, aby mi jeho rodina – až tu jednou nebude – svěřila zpracování a rozprodej jeho obsáhlé filatelistické pozůstalosti.
A tady se dostáváme k druhé části titulku. U skoro každého jiného filatelisty bych totiž použil výraz „sbírky“, u LD však o sbírku ve smyslu, jak je to obvykle chápáno, nešlo. Když jsem postupně ty desítky a desítky zásobníků probíral, uvědomil jsem si, že LD vlastně tradičním sběratelem nebyl, že u něj nepřevažovaly geny dávných předků sběračů, že se u něj neprojevovala nutkavá potřeba něco vlastnit, a všechno, co nashromáždil, mu sloužilo k jinému účelu – chtěl to prostudovat a porozumět tomu. Už při psaní onoho dávného životopisného článku jsem pochopil, že LD je svým založením technokrat, systematik, což se v jeho filatelistické činnosti projevilo tím, že si už na jejím počátku obstaral velký počet zásobníků, v nichž vyhradil jednu řádku pro každou známku oblasti, která ho zajímala – šlo o klasiku celého světa – a pak do nich celý život postupně, jak je získával, tyhle známky zastrkoval, čisté, razítkované, v nejrůznější jakosti, třeba i hodně poškozené, aby tak měl kam sáhnout, když něco potřeboval prostudovat nebo posoudit. To byl jediný „sběratelský“ plán, který jsem při zpracování jeho pozůstalosti rozpoznal, plán na hony vzdálený tomu, jak ke svým známkám přistupují jiní filatelisté. To mi potvrdila i dcera LD, která mi při přípravě dnešního článku řekla: „Tatínek se mnohokrát zmínil, že nepotřebuje mít jakoukoli sbírku, nejde mu o hodnotu a cenu známek, stačí mu je vidět a prostudovat.“
A to je přístup, který je mi blízký, ani já totiž nejsem sběratelem v pravém slova smyslu, nesnažím se o budování co nejkompletnější sbírky, známky mě zajímají z jiného důvodu, jako předmět obchodu a studia, jako příběh, jako téma pro tvorbu článků, katalogů a monografií. Nebylo to tak odjakživa, jako kluk jsem zpočátku sběratelem byl. Ale na ten skutečný sběratelský zápal si dnes už vzpomínám vlastně jen v jediné situaci – jako žák druhé třídy nesu v tašce na zádech vedle učebnic i velký zásobník koupený v papírnictví, a cestou do školy si brzo ráno ještě na chvíli sednu na lavičku nedaleko našeho domu, abych si mohl znovu prohlédnout svou dětskou sbírku květin (speciálně jsem sbíral růže), a z nich pak obzvlášť zálibně čtvercovou maďarskou známku z roku 1959, jejíž obraz byl postavený na roh; to byla tehdy pýcha mé sbírky. Dodnes cítím, s jak těžkým srdcem jsem ten zásobník zase zavřel a pokračoval v cestě na vyučování. Za čas jsem ale zjistil, že známky se jenom klukovsky nevyměňují kus za kus, že se s nimi živě obchoduje na burzách, nejdřív na už zmíněné klubové v ÚDA, pak Ve smečkách, na Žižkově, U Nováků, v Kotvě i jinde, v Praze tehdy byla burza snad každý den, a že to pro mě může být dobré přilepšení ke kapesnému.
Obchod se známkami byl fajn, nejen kvůli výdělku, ale i proto, že mi jich díky němu procházelo rukama velké množství, a já se o nich chtěl něco dozvědět. Tenhle můj zájem byl sympatický starším sběratelům a obchodníkům, kteří zvídavému klukovi ochotně poradili, takže se mi dařilo do filatelie vnikat stále hlouběji, a neopustil jsem ji ani v dospělosti, až se mi nakonec před bezmála čtyřiceti lety stala povoláním.
A i když si od toho už zmíněného sběratelského pudu stále držím odstup, přece jen jsou věci, které mám raději než ostatní, nenechávám je proudit kolem mě a vlastně si z nich dělám jakousi sbírku. Především jde o srovnávací materiál, který jako znalec potřebuju ke své práci, a pak jsou to upomínky na naše předchůdce v tomto oboru, na staré znalce. Mám tedy historický mikroskop, k němuž se váže legenda, že patřil Jaroslavu Lešetickému, mám neobvykle silnou lupu s měřítkem na setiny milimetru (což je v našem oboru vlastně nesmysl) z pozůstalosti Rudolfa Gilberta, srovnávací šablony po Janu Mrňákovi, obsáhlý soubor padělků po autorech publikace Padělky čs. známek z roku 1963 Karáskovi, Kvasničkovi a Paulíčkovi, a mám i upomínky na některé další znalce. Po Ladislavu Dvořáčkovi mi stojí na stole krásný binokulární mikroskop Nikon, který sice používám jen zřídka, ale mám ho rád pro jeho jednoduchost a možnost prohlížet jím v denním světle známky nakloněné v různém úhlu.
Až donedávna jsem si myslel, že Ladislav Dvořáček viděl věci stejně, nebo velmi podobně, a teprve když jsem se chystal připomenout článkem blížící se sté výročí jeho narození, jsem zjistil, že to bylo jinak. V souvislosti s přípravou článku jsem totiž ve skladu Profilu vyhledal krabici s materiály, které se k němu vážou, a mezi nimi nalezl soubor, na který jsem už skoro zapomněl. Koupil jsem ho v jedné z aukcí Profil, kde se rozprodávala pozůstalost LD, a šlo o větší množství dopisů se známkami z aršíků Kde domov můj? 1934 a soubor jednotlivých známek z nich. Celé aršíky a dopisy s nimi se tehdy dobře prodaly, ale o tuhle „partii“, která byla vyvolána za dost vysokou cenu, nikdo neprojevil větší zájem, a tak jsem ji nakonec vydražil já. Nejspíš k tomu malému zájmu přispěla skutečnost, že všechny ty známky a dopisy měly vzadu výrazné poznámky tužkou, což se většině sběratelů asi nelíbilo.2)
Když jsem si ty materiály rozložil na stole a začal je podrobně prohlížet, uvědomil jsem si, že jsou složeny a uspořádány jinak, než zbytek pozůstalosti LD. Šlo totiž o rekonstrukce tiskových desek obou aršíků složené z jednotlivých známek, a to v obou formátech – širokém a úzkém -, což představuje 2x (2×15) polí, celkem tedy 60, navíc v odstínech barvy, a zvlášť sestavené neupotřebené a zvlášť razítkované. A vedle toho stejná rekonstrukce i na dopisech! Najednou bylo jasné, že tady už nejde o pouhý srovnávací materiál, k tomu by přece stačilo mít oba aršíky, tady šlo jednoznačně o sbírání! Ano, tohle tedy v té rozsáhlé množině materiálů, které LD za život nashromáždil jako srovnávací materiál znalce, představovalo ostrůvek sběratelského zájmu. Až mě trochu dojalo, že si pro tenhle kousek sběratelského srdce vybral tak vlastenecké téma, jakým je píseň z Tylovy hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, jejíž první sloka se před třiceti lety (zákonem ze dne 17. prosince 1992 – a to je to druhé výročí zmíněné v úvodu) stala hymnou nově vzniklé České republiky.
S takovým přístupem studijního sbírání aršíkové emise jsem se dosud nesetkal, nejspíš i proto, že identifikace jednotlivých polí desek obou hodnot vypadá hodně složitě. Když jsem se ale probíral materiály LD, zjistil jsem, že to tak není! Že nám jenom scházel jednoduchý a hlavně dostupný návod, jak na to.3) A tak jsem se rozhodl takový návod zpracovat a předložit čtenářům Filatelie. Možná pak tahle neprávem opomíjená emise (mám na mysli jednotlivé známky, které lze koupit poměrně lacino, na rozdíl od aršíků, které jsou naopak velmi populární, a proto i patřičně drahé) někoho zaujme a pomůže mu sestavit si z dostupných známek zajímavý soubor – třeba i rekonstrukci celých aršíků! Současně jde i o připomínku stého výročí narození Ladislava Dvořáčka, který mě i sedm let po svém skonu vlastně inspiroval k napsání tohoto článku.
Jak tedy postupovat? Už jsme řekli, že aršíky KDM? 1934 byly tištěny jednou deskou pro každou hodnotu. Každý aršík obsahuje 15 známek, které sice na první pohled vypadají stejně, ale při podrobnější prohlídce zjistíme, že se vzájemně liší postavením záměrně i nezáměrně vzniklých bodů v barvě známky, z nichž ty první jsou tzv. pomocné rozměřovací a druhé jsou vlastně drobné deskové vady. V publikaci Padělky čs. známek (1963) jsou tyto body zmíněny jako pomůcka k rozeznání pravých známek a aršíků od padělků, my ale takový postup nepotřebujeme, protože všechny dosud známé padělky můžeme rozpoznat podle jiného rozlišovacího znaku – nepřerušené linky v pravém horním ornamentu.4)
Body nám ale poslouží k rozpoznání pole, z nějž zkoumaná známka pochází, takže se můžeme pokusit sestavit rekonstrukci celého aršíku.
Je jasné, že se vyskytnou případy, kdy se jimi ani řídit nebudeme muset, a to u známek s okraji aršíku, které snadno identifikujeme podle tisku na okraji. Nejjednodušší je to u rohových známek a pak u známek s okrajem horním nebo dolním. S trochou soustředění však snadno určíme i pole u známek s okrajem levým nebo pravým – každý má jinou kresbu.
Okraje aršíků jsou u obou hodnot stejné a z obrázku vidíme, že pokud mají známky okraj/e, můžeme snadno určit 12 z 15 známkových polí.
Složitější je to u známek bez okraje, i tady si ale víme rady. Zkoumanou známku pozorně prohlédneme silnější lupou, soustředíme se při tom na vnější obvod rámečku její kresby. Identifikační znaky obou hodnot se vzájemně liší, proto je probereme postupně.
Napřed se zaměříme na levý horní roh zkoumané známky, což nám pomůže zjistit, zda pochází z levého sloupce. Pokud zde rozpoznávací znak nenalezneme, u hodnoty 1 Kč se zaměříme na pravý horní roh, kde mají rozpoznávací znak známky z pravého sloupce. A tak postupujeme dále. Podrobněji jsou tyto a další znaky vyobrazeny a popsány na následující dvoustraně.
Při identifikaci jednotlivých známek bez okraje aršíku postupujeme vylučovacím způsobem – napřed hledáme nejvýraznější znaky a pak ty „podružnější“.
U hodnoty 1 Kč snadno rozpoznáme kusy pocházející z levého (ZP 1, 4, 7, 10 a 13) a pravého (ZP 3, 6, 9, 12 a 15) sloupce – počítáno odshora první čtyři „levé“ mají vždy v levém horním rohu charakteristickou tečku nebo tečky, první čtyři „pravé“ je mají vždy v pravém horním rohu; levá i pravá dolní známka nese v levém resp. pravém horním rohu vodorovnou rysku.
U středního sloupce jednoduše poznáme jen tři známky – horní (ZP 2), která má v levém horním rohu šikmo 3 tečky, dolní (ZP 14), která má bod na vnější straně levého rámečku, a druhou odspodu (ZP 14), u níž bod leží přesně uprostřed linky.
Složitější je to u zbylých dvou polí (ZP 5 a 8), u nichž bod přiléhá k levé lince rámečku zevnitř a rozpoznat je můžeme hlavně podle nepatrných teček nacházejících se u ZP 5 vlevo nahoře a u ZP 8 vlevo dole (další drobné body mohou zaniknout v perforaci).
U hodnoty 2 Kč snadno rozpoznáme kusy pocházející z levého sloupce (ZP 1, 4, 7, 10 a 13), první čtyři mají v levém horním rohu charakteristickou tečku nebo tečky, dolní známka má v levém horním rohu vodorovnou rysku.
U známek z pravého sloupce snadno poznáme horní (ZP 3), která jako jediná má tečku v obou horních rozích, druhou shora (ZP 6), která má na horním kraji „apostrof“ za koncem názvu státu, předposlední (ZP 12), která má tečku vpravo dole u rámečku, a dolní (ZP 15), která má vodorovnou rysku v pravém dolním rohu. Těžší je to u zbývající prostřední (ZP 9), kterou poznáme podle bodu ležícího vedle levého rámečku, ale nemá další znaky vyskytující se u polí se stejným bodem.
U známek ze středního sloupce poznáme horní (ZP 2) podle slabého bodu nad Č (někdy je nezřetelný), druhou (ZP 5) podle silnější „dvojtečky“ na pravém okraji, třetí (ZP 8) podle bodů na levém okraji, čtvrtou (ZP 11) podle dvojtečky na levém okraji a poslední pátou (ZP 14) podle šikmé čárky mezi Č a E na horním okraji.
Uvedené znaky jsem ověřil na více aršících obou hodnot, přičemž ty vzdálenější od rámečku se mohou někdy ztratit v perforačním otvoru, a ty nejslaběji vytištěné mohou být někdy jen velmi slabě zřetelné, nebo dokonce nezřetelné (v obou případech však jde o řídký jev).
Identifikačních znaků je však ve skutečnosti ještě více, než ty uvedené, a zájemci o ně si mohou sami najít další na zvětšených obrázcích, nebo ještě lépe na aršících, pokud mají možnost je prostudovat.
Způsob provedení tisku se přitom u jednotlivých aršíků může lišit. Vyskytuje se tisk silnější a slabší (u toho jsou některé rozlišovací znaky méně zřetelné, nebo dokonce nezřetelné) a tisk jasný a řekněme „nejasný“, působící někdy až jako smykový.
Dobrým pomocníkem při identifikaci polí může být i postavení perforačních otvorů, zejména těch výrazněji vychýlených. I k tomu lze použít vyobrazení na předchozí dvoustraně.
Ukázali a popsali jsme tedy identifikační znaky všech 30 polí obou hodnot (15 a 15), teď se zmiňme i o další možnosti specializace. Tou je šířka (formát) obrazu všech známek, která se liší v důsledku různého způsobu (směru) vkládání papíru do tiskového lisu; takové případy známe i z jiných emisí ČSR I.
V katalogu Pofis je tradičně správně uvedeno, že většina známek hodnoty 1 Kč má úzký formát, zatímco většina známek hodnoty 2 Kč má formát široký. Cenové záznamy tuto skutečnost zohledňují, praxe však ukázala, že rozdíl v počtu známek a výskytu aršíků jednotlivých formátů je na trhu dokonce ještě výraznější, což je samozřejmě třeba promítnout i do jejich katalogových cen. Důležitý údaj – formát obrazu známek – lze přitom snadno a rychle zjistit přiložením šablony, kterou vyobrazujeme na této stránce dole.
Otázka cen známek aršíkového vydání – i cen vydání archového – si rovněž zaslouží pozornost, už proto, že stejně jako ostatní známky z té doby stojí poněkud ve stínu emisí populárnějších, jakými jsou například ta knihtisková z prvních let Republiky československé. Známky se tehdy těšily velkému zájmu nejen sběratelů, ale i nefilatelistické veřejnosti, která je vnímala jako snadno dostupný symbol obnovené státnosti, takže se jich díky tomu dochovalo značné množství. U emisí z první poloviny 30. let tomu ale bylo jinak. Celosvětová Velká hospodářská krize i u nás přinesla masovou nezaměstnanost, krachy mnoha podniků a živností, velké ekonomické problémy většiny společnosti. Lidé měli hlouběji do kapsy, a tak už nenakupovali známky v objemech, jako v minulosti. Ze starých sbírek víme, že většina filatelistů si prostě koupila jednu sérii a ta byla obvykle připevněna nálepkou do alba, takže svěžích známek se mezi sběrateli dochovalo jen málo. Ze stejných důvodů se mnohem střídměji zásobili i filatelističtí obchodníci. Je proto zřejmé, že emise počínaje Hrady 1932 a konče zhruba Arrasem 1935 se na trhu vyskytují méně, ve srovnání s těmi z následujících let, kdy po ekonomickém zotavení veřejnost ve známkách začala spatřovat předmět spekulace a zdroj snadného výdělku.5)
Tento menší výskyt známek z první poloviny třicátých let se rychle projevil v cenových záznamech katalogů té doby – například v katalogu Ekstein 1936 stojí nepoužitá série Hrady 18 Kč a o pouhé tři roky později už dvojnásobek, Tyrš 32,50 vs. 85 Kč, archová série KDM? 3,50 vs. 9 Kč a největší rozdíl vidíme u aršíků – 110 vs. 1350 Kč. Tento přístup se ale změnil v padesátých až osmdesátých letech, kdy katalogy vydávané státní organizací Pofis (ale i ty v 70. a 80. letech vydané Svazem filatelistů) neodrážely plně ve svých cenách skutečný stav na trhu. Názorným důkazem toho bylo, že Pofis sice podle svého katalogu prodával, ale tyhle známky prostě neměl – a za podceněné katalogové ceny ani nemohl mít. V novějších katalozích Pofis vydávaných po roce 1995 se sice ceny známek z tohoto údobí poněkud zvýšily, ale ani ty ve vydání z roku 2015 nyní, v době zvýšeného zájmu o známky naší první republiky, nevystihují současné reálné tržní ceny. Proto jsme do tohoto článku zařadili ukázku z připravovaného nového vydání katalogu Pofis ČSR I, věnovanou emisi KDM? 1934 (naleznete ji na s. 12-13).
O hlavním tématu dnešního článku, aršících KDM? 1934 a známkách z nich, bychom mohli uvést mnoho dalších zajímavostí. Pro popularitu aršíků to ale udělala už řada autorů před námi, v roce 1969 v srpnové Filatelii například známý sběratel Jiří Nekvasil. Abychom neopakovali už jednou řečené, tento jeho více než půl století starý článek dnes přetiskujeme na s. 10-11.
Samozřejmě je třeba se zmínit i o studijním sbírání celistvostí vyplacených známkami z aršíků KDM? 1934. To je pole ještě mnohem širší, které vedle uvedené specializace (formát obrazu známek a určení pole, ze kterého pocházejí) umožňuje sbírání podle druhu zásilky (obyčejný dopis v místě a v další přepravě, doporučeně, spěšně, R+Ex-, na dobírku, do ciziny a podle destinací, frankatura podle váhy, na ústřižcích průvodek a jistě bychom našli i další možnosti), podle druhu frankatury (jednoznámková, násobná, barevná, smíšená), podle data podání zásilky (aršíky vyšly až 21.12.1934, tedy o čtyři dny později, než vydání archové), roli hraje i skutečnost, zda je známka použita s okrajem ašíku, nebo bez něj. Tohle všechno je rovněž zajímavé téma, které si ale zaslouží samostatný článek. Dnes tedy na následující dvoustraně alespoň několik příkladů.
Tolik tedy k aršíkům Jiří Nekvasil. V článku zmiňuje znalce Ervína Hirsche, redaktora časopisu Tribuna filatelistů, a jeho vyjádření k aršíkovému vydání. Hirschovi mnoho sběratelů dodatečně zazlívalo, že je odradil od nákupu aršíků, které několik let po vydání dosahovaly na trhu mnohonásobnou cenu. Zejména v protektorátní antisemitské atmosféře se šířily fámy, že Hirsch proti aršíkům vystupoval, a přitom je sám nakupoval a na této spekulaci vydělal. Pravda však bude mnohem prostší. Hirsch vydání aršíků odmítal jako ryzí spekulaci pošty, vždyť 45 korun, které tehdy stály, na dnešní peníze představovalo zhruba tisícikorunu, tedy obnos nezanedbatelný, zejména v době doznívající hospodářské krize. Prostě se postavil na stranu drobných sběratelů. Jak se však zanedlouho ukázalo, byl to marný boj. Ve své a Fraňkově monografii Českolovenské známky o tom v napsal:
„Filatelisticky dlužno považovat aršíky za čistě spekulační, určené jen k zvýšení příjmů pošty. Celková úprava aršíků i okolnost, že známky nebyly opatřeny klihem, měla za účel znesnadnit jejich poštovní upotřebení. Přes to byly aršíky opatřovány privátně klihem a bylo jimi v prvním čtvrtletí roku 1935 ojediněle frankováno. Tyto známky, upotřebené zejména na dopisech, budou nesporně patřiti k hledaným, právě tak, snad i hledanější, budou známky neupotřebené, jelikož již v březnu 1935 byly oba aršíky téměř současně vyprodány, neboť jejich náklad byl poměrně velmi malý (dle nezaručených zpráv pouze 10.000 kusů každé hodnoty) při čemž v rukou obchodníků nejsou větší zásoby.“
Čas prostě ukázal, že Hirschův idealistický přístup neměl šanci uspět proti tržní praxi.
A na úplný závěr ještě několik drobností a zajímavostí, které se nevešly do předchozích částí článku.
Mezi sběrateli se občas vyskytne tvrzení, že známky z aršíků existují i nezoubkované. Důkazem mají být celistvosti na nichž je jasně vidět, že známka před orazítkováním neměla perforaci. Ve skutečnosti však jde o známky, kterým odesilatelé odstřihli zoubkování, což umožnily výrazně širší okraje aršíkového vydání, ve srovnání s vydáním archovým (obr. i na s. 9 dole).
S nezoubkovanými známkami jsme se sice setkali, šlo však o padělky ke škodě sběratelů.
A když už jsme u padělků, vyvrátíme další mýtus, a sice, že otisk poštovního razítka je důkazem pravosti známky. Ve skutečnosti existují i razítkované padělky, a to s otiskem razítka pravého z ochoty nebo přehlédnutím pošty, nebo s otiskem razítka padělaného.
Doloženy jsou dokonce celistvosti vyplacené padělky, a pokud byly skutečně přepraveny, šlo by vlastně o padělky použité ke škodě pošty.
Aršíky po svém vydání nešly zpočátku moc na odbyt. Pošty a jejich pracovníci byli úkolováni, aby je zákazníkům aktivně nabízeli, do prodeje byli zapojeni dokonce i listonoši. Některé pošty si odbyt známek z aršíků zjednodušily tím, že je vylepovaly na průvodky, což nepochybně nebyl záměr vydavatele. Dělo se tak ale jen zřídka a zřejmě proti poštovním předpisům, takže ústřižky s takovou frankaturou se vyskytují jen vzácně.
O známkách z aršíků Kde domov můj? 1934 by šlo napsat ještě mnoho dalšího, a třeba se k tomu v budoucnu i dostaneme. Už teď totiž mohu říci, že jsem si je při shromažďování podkladů velmi oblíbil – vlastně stejně, jako kdysi Ladislav Dvořáček, k jehož jubileu tento článek vznikl.