40 let obchodníkem s poštovními známkami a znalcem (3)
František Beneš
V minulém pokračování jsme si připomněli rok 1950, který u nás přinesl velikou změnu ve filatelistickém životě. Nový poúnorový režim zestátnil (= ukradl) soukromé filatelistické obchody, z nedávno založeného podniku Orbis vyjmul úsek poštovních známek a převedl jej do nově zřízené Poštovní filatelistické služby a zreorganizoval dosavadní spolkový život sběratelů. Na konci toho roku bylo ukončeno vydávání časopisu Československá filatelie a namísto něj začal vycházet časopis Filatelie. To vše pod heslem „filatelie – lidová zábava pracujících“.
Já si tu dobu samozřejmě nemohu pamatovat, protože jsem se narodil až o pět let později. Ke známkám jsem poprvé přičichl jako čerstvý absolvent první třídy základní školy na pardubickém sídlišti Dukla, kde jsme tehdy s rodiči bydleli. O prázdninách jsme se odtud přestěhovali do Prahy, kam byl tatínek jako důstojník-stavař přeložen. Na existenci poštovních známek a že se dají sbírat mne upozornil tatínkův otec, tedy můj dědeček František Beneš nejstarší, který mi tehdy dal malý kapesní zásobník s různými námětovými sériemi. I když už je to víc než šedesát let, dodnes si vzpomínám, jak v letním prázdninovém dnu sedím na schůdku před vchodem do dvouletkového domu v ulici Mydlářka v pražských Dejvicích, znovu a znovu si zálibně prohlížím svou novou „sbírku“, z vedlejšího vchodu vyjde stejně starý kluk, zvědavě mi nakoukne přes rameno a že taky sbírá známky. A tak jsem ten den v Praze získal prvního kamaráda a stal se filatelistou.
Výstavy PRAGA
O těch prázdninách jsem se taky poprvé setkal s Pofisem. Bylo to na Světové výstavě poštovních známek PRAGA 1962. Vyrazili jsme na ni celá rodina a mám z toho dodnes památku – ve stánku Pofisu jsme si koupili výstavní celinovou obálku, kterou jsme všichni podepsali a pak si ji poslali poštou domů.
Je hezké, že všichni čtyři členové naší rodiny, kteří jsme se před dvaašedesáti lety na obálku podepsali, jsme filatelii zůstali věrní po celý život. Tatínek a maminka se stali obchodníky se známkami, stejně jako já, tatínek a já navíc i filatelistickými znalci. A sestra Helena sbírá alespoň historické pohlednice. A tím to nekončí – známkám se věnují i moji synové František nejmladší a Filip.
A když už jsem tuhle velkolepou výstavu zmínil, stručně i o dalších. Ty už pořádal Svaz Československých filatelistů, nově založený v roce 1965, tedy tři roky po historicky první světové výstavě poštovních známek na celičkém světě, tedy té slavné PRAGA 1962.
O tři roky později, při zahájení výstavy PRAGA 1968, jsem jako člen kroužku mladých filatelistů při ZDŠ na dejvickém náměstí Svobody, vedeného předsedou Komise mládeže SČSF Antonínem Oktábcem, kyticí na tribuně vítal čestného hosta Umberta Nobileho. Byl jsem zpočátku trochu zklamán, že mi byl „přidělen“ zrovna tenhle tehdy mi neznámý menší starý holohlavý pán, když kamarád vedle předával kytici prezidentu Svobodovi. To se změnilo když mi pak někdo z pořadatelů řekl, že Nobile je jedním z hrdinů Běhounkovy knížky Trosečníci polárního moře, kterou jsem měl rád.
V tom šťastném období uvolnění jsme na výstavě měli možnost spatřit mnoho dosud nevídaných pomůcek a publikací na stáncích zahraničních obchodníků, kteří tak s přehledem konkurovali nabídce Pofisu.
Výstava PRAGA 1968 byla i kolébkou balonového létání u nás. Právě k její propagaci byl u nás zhotoven první plynem (byl to svítiplyn) plněný balon. Už před výstavou a pak v jejím průběhu balonů přepravujících poštu vzlétlo víc.
Výstavám z let 1962 a 1968 jsem v tomto pokračování věnoval hodně pozornosti, protože byly pro mne výraznými milníky – v roce 1962 jsem začal sbírat známky a v roce 1968 jsem se stal opravdovým filatelistou. Nedlouho poté mého tatínka vyhodili ze zaměstnání (bylo mu 37 let a byl podplukovníkem ČSLA), což mělo pro naši rodinu řadu negativních důsledků, ale i jeden pozitivní – oba jsme se ještě více uchýlili ke známkám.