PDF verze -> Jediná nouzová novinová nálepka ze Slovenska (PDF, 315 kB)
František Beneš
Nouzové označování vyplacení novin a časopisů po vzniku Československého státu se dělo řadou způsobů. Možná i proto zpočátku unikalo pozornosti sběratelů, a než si ujasnili, co je z filatelistického hlediska významné, skončila většina novinových pásek a obalů s novinami dávno ve starém papíru. Ještě počátkem třicátých let znalci Hirsch a Franěk ve své práci Československé známky, otiskované na pokračování v Tribuně filatelistů (později vyšla i knižně) se této problematice věnovali jen povšechně, a i později se situace zlepšovala jen pozvolna. Existují však výjimky, kdy badatelé už ve dvacátých letech o konkrétní položce zjistili všechny dostupné informace a o své poznatky se podělili s ostatními sběrateli.
Takovým případem je nouzová novinová nálepka používaná k vyplácení Národních Novin, vydávaných v Turčanském Svatém Martinu. Šlo o list s dlouhou tradicí, založen byl už v roce 1870 a vycházel několikrát týdně, v určitých údobích i denně. Jeho předplatitelé pocházeli z řady míst Horních Uher, jak se tehdy nepřesně po staletí nazývalo Slovensko (ve skutečnosti do Horních Uher spadala i Podkarpatská Rus a další území). Výplatné za jednotlivé výtisky novin bylo po 28. říjnu 1918 vyznačováno dvěma způsoby: razítkem „Poštovné zaplatené“ otištěným obvykle na pásce z průsvitného papíru, na níž byla vytištěna adresa předplatitele (obr. vpravo), nebo vylepením novinové nálepky na stejnou pásku, popřípadě na pásku z obyčejného papíru, a to různých barev (obrázky vpravo dole); jsou známy i případy, kdy byly na pásce použity nálepka a razítko společně.
Razítko i nálepka Národních Novin patřily k těm, jimž filatelisté věnovali pozornost už od počátku, takže v rodících se seznamech novin a časopisů, které jeden či oba tyto způsoby vyplácení používaly, se objevily brzy. Už zmíněná publikace Hirsche a Fraňka je dokonce vyobrazuje, přičemž u nálepky uvádí tři typy „podle odchylného písma“ (rozdíly ale nepopisuje).
Na brzké katalogizaci této nálepky a razítka mají jistě zásluhu slovenští sběratelé, zejména martinští Matúš Ursíny a Pavol Štarke (oba byli již v roce 1913 členy Klubu českých filatelistů v Praze). Ursíny na tiskových listech rozlišil dokonce 10 typů, každé pole tedy obsahuje jiný typ. Pro snadnější identifikaci dokonce zhotovil fotografickou pomůcku, na níž jsou tyto typy naznačeny.
Novotného katalog z roku 1970 u nálepky popisuje tři typy: nynější I. a IV., všechny ostatní pak shrnuje do typu jediného, základního. Pokud jde o cenu, u všech tří uvádí stejnou (což je samozřejmě nesprávné – vždyť měly poměr výskytu 1 : 1 : 8). Je pravdou, že oba zmíněné typy (I. a IV.) jsou zařazením odlišných písmen nejvýraznější, dobře rozpoznat se však dají i ty ostatní. Proto je kupodivu, že běžně dostupná odborná literatura, včetně prvního dílu Monografie (1968), u této nálepky Ursínyho podrobnější rozlišení typů neuvádí.
Použití různých písem při sestavování štočků tiskové desky svádí k domněnce, že při jejich výběru v místní knihtiskárně působil filatelistický vliv – zvlášť když víme, že v Martině tehdy aktivní filatelisté žili (což se v té době nedalo říci o všech slovenských městech – na rozdíl od pozdější doby). To je však otázka, kterou už dnes, bezmála po století, asi neobjasníme.
Neodpovídá na ni ani brožura O. Gáti, vydaná v roce 1982 a věnovaná martinské nouzové novinové nálepce. Popisuje však okolnosti jejího vzniku (její zhotovení navrhl redaktor novin Ivan Thurzo), způsob používání, rozlišení deseti typů a medailony Ursínyho, Štarkeho a Thurza.
Výstižný je název publikace – „Tlačový hárček“. Autor jej považuje za mimořádnou vzácnost – v úvodu píše, že dochovaný počet by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Naprostá většina jich byla totiž v průběhu doby rozstřihána na jednotlivé nálepky, a i ty jsou dnes už vzácné.
Proto rád využívám příležitost představit vám jeden z dochovaných TL, pocházející od M. Ursínyho, později byl součástí studijní sbírky V. Voňky. Ta bude rozprodávána v květnové aukci Profil, kde bude list nabídnut. Po dlouhé době jej tak máme příležitost vidět ve skutečnosti – a obávám se, že to bude současně na dlouhou dobu naposled…