A ten den jsem přestal sbírat známky…

František Beneš

„Tak jsem sbíral jen naše známky, ale přitom jsem se zajímal o svět známek vůbec, o jeho zákony, etiku, estetiku a techniku, o sběratelský kodex, o jejich hospodářský význam. Mým opravdovým filatelistickým požitkem však bylo psát o nich povídky. Jejich vymýšlení a sestavování nebylo lehké, proto jsem jich nenapsal mnoho, vždy jednu tak k Vánocům a jednu k Velikonocům. A potom nastala léta třicátá, kdy v člověku zmrzaly úsměvy. A kdy mne jednoho dne pojala ze známek hrůza. To tehdy, když se na našich objevilo ‘Protektorat Böhmen und Mähren’. Nad nimi jsem si přestal přát, abych měl úplnou sbírku známek naší republiky. A po tomto šoku jsem se už nikdy k nim nevrátil. Ani k povídkám o nich.“

Tak vzpomínal na konec svého filatelistického údobí František Langer, lékař, legionář, generál a spisovatel, v úvodu svých Filatelistických povídek. Přetisk, o kterém hovoří, vyšel 15. července 1939 – od té doby uplynulo už osmdesát let.

O čtyři měsíce dříve zmrzačil československé známky jiný přetisk, ten dokonce s velikým hákovým křížem, zhotovený v Moravské Ostravě německými nacionalisty nedočkavě krátce před vznikem protektorátu. A ještě dříve se hákové kříže a nápisy Wir sind frei! na našich známkách objevily v říjnu roku 1938 na území odstoupených Sudet. Byla to u nás doba velké tísně a úzkosti, která předcházela největší válce, co lidská paměť sahá.

S odstupem tří, a spíše čtyř generací, jsme se však s těmihle dávnými vydáními vyrovnali – nepovažujeme je už za součást národně socialistické propagandy, kterými tehdy nepochybně byly, ale prostě za doklad temné doby, která naštěstí netrvala tisíc proklamovaných let, ale u nás „jen“ šest (i ty se však nepochybně nekonečně vlekly). Protektorátní známky považujeme za vydání cizí moci, používaná na našem okupovaném území. Moravskoostravské a sudetské přetisky pak za lokální neúřední – nebo nanejvýš poloúřední – vydání, zřejmě po určitou dobu tolerovaná německou (v případě Sudet), resp. protektorátní (Moravská Ostrava) poštou; okolnosti toho by si samozřejmě zasloužily další podrobný výzkum v archivech.

Vedle prvku politického za vznikem uvedených lokálních přetisků zjevně stál i prvek filatelistický – obchodní úspěch neúředních čs. přetisků z podzimu 1918 byl jistě inspirací, ostatně jako i o sedm, resp. šest let později u přetisků z roku 1945. Ať už si o třech těchto skupinách myslíme cokoli, pravdou je, že vedle odpůrců všechny tyhle přetisky našly i své sběratele, tou či onou formou se dostaly do katalogů a staly se součástí filatelistického trhu. A protože řada z nich nemá zrovna zanedbatelnou cenu, neunikly neblahému zájmu padělatelů, s nímž se sběratelé musejí potýkat. Pomoci by jim v tom měli filatelističtí badatelé a znalci, v čemž však u nás máme značnou mezeru. Pokud jde o sudetské a protektorátní známky, až na výjimky nebylo možné z politických důvodů po čtyři desítky let o nich veřejně publikovat 1), vystavovat je a bádat o nich v Poštovním muzeu (to dokonce všechny své fondy z té doby muselo za socialismu prodat do Německa – komunistům devizy za „hákové kříže“ kupodivu nesmrděly). Ale ani v Německu (a to i západním) nebyla situace o moc lepší. Protektorátní známky byly sice uváděny v katalozích (v rámci obsazených území), ale hlubšímu výzkumu okolností jejich vydání bránila nemožnost studia v archivech, které většinou zůstaly na našem území. Důsledkem pak byla řada neobjasněných témat, asi nejznámější je otázka Heydrichova aršíku, o němž jsem teprve po pětapadesáti letech prokázal, že šlo o oficiální vydání, dokonce zřejmě předcházející vydání běžné archové známky (viz F11/98, s. 1-12).

Zatímco ale o protektorátních známkách v Německu publikovali alespoň nadšenci (například publikace ARGE pBuM nebo katalogy Engel), o sudetských vydáních vyšlo jen několik málo prací (nejznámější je asi kniha Die Postwertzeichen des Sudetenlandes od J. H. Hörra a E. Duba z roku 1941, vydaná v Lipsku nakladatelstvím Senf, jejíž druhé vydání vyšlo v roce 1963). Nejnovější studií jsou Sudety 1938 A. Spätha (2014).

Pokud jde o pravost přetisků a razítek, neměli naši sběratelé po desítky let vlastně žádnou možnost, jak by ji mohli kvalifikovaně přezkoumat. Na trhu se přitom už od padesátých let objevovaly padělky, a to v širokém spektru nebezpečnosti – od primitivních po velmi dokonalé. K těm druhým řadím padělky „skupiny K“, o nichž jsem ve Filatelii už vícekrát psal především v souvislosti s emisemi PČ 1919 a SO 1920 či některými německými přetiskovými vydáními (např. v článku Nové nebezpečné padělky a česká filatelie ve F7/05), postupný výzkum ale ukázal, že záběr jejich autora byl širší a zahrnoval i některé přetisky sudetské.2) Nedostupnost odborné literatury a neexistence znalecké podpory pak způsobila, že naši sběratelé (a do jisté míry i sběratelé němečtí) mají k těmto lokálním vydáním z roku 1938 nedůvěru – prostě se obávají, aby nebyli napáleni.

Pokud však pominuly politické důvody – a snad i ty pochopitelné osobní nepociťujeme už tak palčivě – a zájem sběratelů o tuto oblast vzrůstá, je na filatelistických znalcích, aby se s otázkou pravosti vyrovnali. V Německu se jako znalec (BPP) protektorátem a Moravskoostravským vydáním zabývá Detlef Pfeiffer, pro Sudety web bpp.de neuvádí nikoho; v novějším – konkurenčním – sdružení (VPP) je jako znalec pro Sudety uveden Robert Brunel (www.vpev.de).

U nás je oproti minulosti situace o něco lepší – protektorátem se zabývá několik členů Komise znalců SČF (včetně mne) a sudetským vydáním se věnuje liberecký znalec Tomáš Pazderník. Ten jednomu z nich – Rumburskému – dokonce věnoval exponát, který si je možné prohlédnout na www.exponet.info (číslo exponátu 1024). Další studijní exponát na toto téma představil Tomáš Netušil letos na výstavě v Liberci.

Jako znalec nejsem přítelem převratných změn a „velkých skoků“, dávám spíše přednost drobné a vytrvalé práci. Díky té jsme v oblasti protektorátních vydání v uplynulém čtvrtstoletí značně pokročili. Pokud bychom se měli hlouběji pustit do vydání sudetských, doporučoval bych rozdělit náš zájem do několika etap, a to podle techniky, kterou byla jednotlivá vydání provedena. Začal bych těmi knihtiskovými (u nichž se zkoumání provádí snadněji než například u přetisků zhotovených pryžovými razítky), a z nich tím, od nějž se dochovalo nejvíce materiálu, samozřejmě pokud možno v arších či velkých blocích. Takové předpoklady splňuje Rumburský přetisk, který tak může být prvním krokem ve studiu a publikování jeho výsledků u sudetských emisí.

Jsme na to ale dobře vybaveni. Vedle uvedených exponátů máme k dispozici rozsáhlý soubor archů a velkých bloků známek Rumburského vydání, který jsme před lety získali s mým tatínkem (byl rovněž znalec) a chtěli ho použít jako základ pro jeho studium. Takový záměr měl možná už předchozí majitel, který k souboru připojil překlad části textu z knihy Hörra a Duba z roku 1941. Nejde o překlad doslovný, ale spíše o výtah údajů s komentáři, které napovídají, že překladatel byl Čech a text nejspíš pochází až z poválečné doby.

„Takzvané Rumburské vydání

V pohnutých dnech září 1938 byl severní výběžek Čech obsazen sudetskými ordnery, kteří napřed odzbrojili veškeré české ozbrojené složky a některé odvlekli do Německa. Vzhledem k tomu, že německá vojska ještě nepřekročila hranice, vykonávala SDP (Sudetoněmecká strana – pozn aut.) víceméně funkci státní moci na území v rozloze asi 250 km2 s 42 poštovními úřady. Z příkazu SDP převzal tehdejší poštmistr Robert Erben v Rumburku správu a vedení pošty celého kraje. Ze zbylých poštovních zaměstnanců německé národnosti zorganizoval službu v celé oblasti. Aby bylo možno udržovat poštovní styk (alespoň omezený) jednak mezi 42 úřadovnami kraje, jednak s uprchlými Němci v Říši, bylo rozhodnuto sebrat všechny zbylé čsl. ceniny na poštách, soustředit je v Rumburku a opatřit je přetiskem. Aby byla vyjádřena nenávist k československému státu, byly známky přetištěny hákovým křížem a nápisem ‘Wir sind frei’.

Přetisk byl proveden ve dvou tiskárnách v Rumburku. Tiskárna Heinrich Pfeiffer (tiskárna novin) provedla přetisky na všech známkách, tiskárna August Bartel provedla přetisky na dopisnicích a veškerých ceninách.

Pro přetisky známek bylo použito 4 typů přetisků, a to proto, že chyběly v zásobách různé hodnoty a bylo nutno opatřit doplatní známky přetiskem „50 Heller Franko“ a „100 Heller Franko“.

Tiskárny zahájily práci na třech strojích 26.9. a ukončily ji 5.10. v 18 hodin večer. Přestože říšská poštovní správa převzala poštovní úřad v Rumburku dne 3.10. byla tato provisoria tištěna s jejím vědomím do 5.10.

Rumburský poštovní úřad, který tehdy fungoval jako poštovní ústředna, rozeslal přetisknuté známky na 36 úřadoven, kde byly prodávány do 6. resp. 8.10. Jak je bezpečně zjištěno, přebírala tato pošta doporučené dopisy k další dopravě teprve počínaje dnem 3.10., tedy po převzetí říšskou poštovní správou, která zrušila platnost přetisknutých známek teprve dnem 19.10.. Po tomto dni musely všechny neprodané známky být vráceny do Rumburku, kde byly zabaleny a zapečetěny. Co se s nimi ovšem stalo, zda byly zničeny – není známo.

Podle neověřených pramenů byly zapečetěny zbylé zásoby známek v nominální ceně asi 70.000 Kč, které se skládaly z hodnot od 10 haléřů do 5 korun, mimo hodnot 25 h, 1,60 a 2 Kč. Přetisk „50 Heller“ na novinových známkách 1937 byl již proveden za doby úřadování říšské pošty a dostaly se do prodeje teprve 5.10. v 11 hodin. Je tedy pravděpodobné, že tato hodnota byla prodána v malém množství a je poměrně velmi vzácná, už proto, že byla v prodeji pouze v Rumburku.

Tato provisoria tzv. „osvobozeneckého vydání“ byla hlášena a specimeny odeslány Mezinárodní poštovní Unii v Bernu, která jejich příjem potvrdila dopisy čj. 6970 ze dne 3.10.38 a čj. 7050 z 5.10.38.3) – je na straně 6

Přestože ve jmenovaných tiskárnách prováděli dozor spolehliví poštovní úředníci, podařilo se jednomu tiskaři v nestřežené chvíli mezi polední přestávkou převrátit v levé dolní části desky (91. známka) hákový kříž. Stalo se tak v poslední chvíli, protože touto deskou bylo ještě přetištěno pouze 40 archů hodnot Kč 1,20, 2 a 3,50 Kč. Podle toho existuje tedy 40 známek s převráceným hákovým křížem. Jelikož nikdo o tom nevěděl, dostala se tato ‘rarita’ za nominále přes poštovní přepážku. Tiskař – pachatel byl však vypátrán a potrestán. Jiné tiskové ‘zvláštnosti’ u tohoto vydání neexistují. Přetisk samotný je proveden v lesklé černé barvě, velmi pravidelný. Desky byly úředně zničeny 7.10.38.

Celkem se skládá Rumburské vydání z 52 různých hodnot, z nichž 7 je zastoupeno malým nákladem. Různý počet nákladů je vysvětlován tím, že byly na poštovních úřadech nalezeny nestejné zásoby známek, nejméně vysoké hodnoty, které byly českými úředníky vzaty s sebou do vnitrozemí. Dle neověřených udání existuje pouze 45 kompletních sérií. Ceny jsou uvedeny v tabulce na str. 196.

Ceny byly stanoveny podle přesných vědeckých hledisek, přičemž byl vzat zřetel na tržní podmínky, zvláště u hodnot označených trojúhelníkem – část těchto známek byla vrácena jako neprodaná. Ceny pro známky na dopisech jsou poměrně nízké, hlavně proto, že po dobu platností asi 4 týdnů byly odeslány tisíce dopisů jak do Říše, tak i v oblasti samotné. Doporučené dopisy mají dvojnásobnou cenu s ohledem na kratší dobu platnosti, od 3. do 19.10.38.

Specializovaní sběratelé rozeznávají tyto zvláštnosti: obtisky; prorážející tisk; silný hákový kříž (velmi vzácný); zahnuté rohy; zploštělé „W“ u přetisků na novinových známkách z r. 37 (objevuje se pouze u známek s přetiskem „50 Heller“); rozdílnost polohy přetisku – výše nebo níže (u hodnoty 40 h Komenský a 50 h Košice); různá desková čísla u stejné hodnoty; zploštělý hákový kříž (objevuje se na všech hodnotách – vzácný); šikmo postavené „r“ ve slově „Franko“; poslední „0“ v číslici „100“ chybí (vzácné); „Wir find frei“ místo „Wir sind frei“; jednostranně zesílený hákový kříž.

Poštovní použití tohoto vydání: Jak už bylo řečeno, vydání mělo platnost skoro 4 týdny a odhaduje se, že v této době bylo doručeno v samotné oblasti Rumburka 15 až 20.000 dopisů. Byly též předloženy doporučené dopisy adresované do ciziny, jako do Lotyšska, Rumunska, Brazílie, USA atd. K znehodnocování byla používána stará čsl. razítka, z nichž bylo odstraněno české označení měst, jinde pak zvláštní gumová razítka.“

Literatura

Nejdostupnějším pramenem informací o Rumburském vydání jsou záznamy Specializovaného katalogu Michel Německo 2019, v němž je jim věnováno něco přes dvě strany.

(Pokračování záznamu v katalogu Michel je na další straně.)

V úvodu jsou vyobrazeny čtyři podoby přetisku, v souladu s původní klasifikací Hörra a Duba označené jako typy (i když v jejich řazení se z nepochopitelných důvodů liší – což se dále pokusíme napravit).

Na tomto místě musím uvést, že katalogizace Michel je (z pochopitelných a už v úvodu zmíněných důvodů) do jisté míry nedokonalá a mohla by sběratele uvést v omyl. Už vyobrazení přetisků v úvodu je nesprávné – „typ“ I je větší než „typ“ IV, i když ve skutečnosti je tomu naopak. U příležitostných známek (Mi. 44-52) jsou v úvodu kapitolky nesprávně popsány jednotlivé hodnoty – 50+50 h TGM je uvedena jako č. 369, i když ve skutečnosti jde o č. 389, schází 2 Kč Fügner (č. 397), hodnoty 50 h Plzeň a Košice jsou napřed popsány jako typ IV, i když jde o typ I, což je poté opraveno, ale v jiném systému číslování. Ale to jsou jen překlepy a omyly, které půjde snadno opravit. Závažnější jsou chyby a nedokonalosti v popisu známkových polí, na nichž se mají nacházet deskové vady (což pramení z neznalosti podoby přetiskových desek, jak si ukážeme dále), neúplnost výčtu těchto DV či jejich nesprávné vyobrazení (např. jako obrácený hákový kříž u hodnoty 50 h Košice je vyobrazena hodnota 2 Kč Zvíkov). I tyto nedostatky jsou ale vlastně důkazem, že poznání Rumburského vydání se stále vyvíjí, takže je naděje, že na základě nových poznatků budou v dalších vydáních odstraněny.

Terminologie

Na samý začátek – vzhledem k pokroku při studiu přetisků – navrhuju tradiční označení „typ“ u tohoto vydání nahradit výrazem „druh“ (obdobně jako je tomu u přetisků Pošta československá 1919, s nimiž navíc mají Rumburské přetisky společný i způsob vzniku) a současně se vrátit k původnímu logickému řazení Hörra a Duba. V našem případě by tedy šlo o Rumburské přetisky druhu A (pro známky malého formátu na výšku i šířku a velkého formátu na šířku), B (pro známky velkého formátu na výšku), C (pro novinové) a D (pro doplatní). Výraz „typ“ bych pak ponechal pro odlišnosti přetisků v rámci nově zavedených druhů, o čemž se podrobněji zmíním dále.

Vznik přetisků

Jak už jsem zmínil, mají Rumburské přetisky známek leccos společného s přetisky PČ 1919. Podle mého názoru i ony vznikly ze stereotypů, které však byly rozmnožovány v páskách, o čemž svědčí sloupcové vady, které se u Rumburských vyskytují (tedy stejné vady nacházející se pod sebou v celém sloupci archu, nebo v jeho části), označované někdy sloupcové typy.

Všechny čtyři jejich druhy obsahují písmena nápisu, druhy C a D i číslice nové hodnoty, a konečně všechny obsahují hákový kříž. Ten ale tiskárna zřejmě neměla k dispozici (nebo ho neměla k dispozici ve vhodné velikosti a potřebném počtu), a tak byly kříže sestaveny z pomlček, prokládek nebo jiných malých obdélníčků – říkejme jim pracovně „pomlčky“. Těch bylo ve výchozí sazbě použito sedm nebo osm, čímž v rámci jednotlivých druhů (A-D) vznikly tři základní varianty přetisků, které navrhuju označit jako typy. V případě sedmi pomlček je jedna (střední) dlouhá a šest zbývajících krátkých, v případě osmi byl střed kříže prázdný a zřejmě dále nějak vyplněný, což se projevuje odlišnou podobou otisku v tomto místě.

Navrhované typy

Dosud neřešeným tématem je poloha oné dlouhé pomlčky – ta je totiž orientována (bráno zleva doprava) buď nahoru (navrhovaný I. typ), nebo dolů (navrhovaný II. typ). Kříž složený z 8 pomlček navrhuju označit jako typ III. Všechny tři tyto varianty (navrhované typy) je možné ve sbírkách doložit, a to jednotlivě, nebo jako jejich kombinace (typy spojené).

Některé dlouhé pomlčky mohou mít tuto podobu jen zdánlivě – ve skutečnosti může jít o dvě pomlčky krátké, uprostřed dobře spojené. To bychom mohli rozpoznat studiem většího počtu archů a bloků z různých fází otiskování stejné přetiskové desky, na nichž se ve fázích pozdějších může projevit vydrolování onoho vyplněného středu. Jde vlastně o podobnou problematiku jako u spirálových typů Hradčan, kdy pro přesnou identifikaci nestačí pouhá podoba čtvrté spirály, ale odpovídat musejí i další detaily kresby příslušného pole. U Rumburských přetisků věc samozřejmě nebude tak jednoduchá, proto se zpočátku zřejmě budeme řídit podobou dlouhé pomlčky a zkoumat, zda se v jejím středu neprojevují náznaky vydrolující se výplně.4)

U přetisku druhu A si to ukažme na detailu z „půlarchu“ známky 60 h MRŠ.

Předpokládám, že obdobné to bude u přetisku druhu B (tedy u známek velkého formátu na výšku), jejichž přetisk je podobou blízký druhu A, od nějž se ale liší písmem a velikostí.

U přetisku C jsme si odlišnosti ukázali na detailu z archu známky 50/7 h Novinová na předchozí straně.

Složitější to je u přetisku druhu D, tedy u známek doplatních (detail na předchozí straně), na nichž se nacházejí kříže dva, a teoreticky tedy může vzniknout až 9 kombinací (I/I, I/II, I/III, II/I, II/II, II/III, III/I, III/II, III/III). Zjistit, zda tomu skutečně tak je (nebo zda jich je méně), je úkolem dalšího zkoumání – já jsem při přípravě tohoto článku měl totiž k dispozici jen jeden celý arch, dva půlarchy a několik velkých bloků, což samozřejmě není dostatečný objem pro vyvození závěru.

Vykřičník

U přetisků druhů A a B se vyskytují dvě podoby vykřičníku.

U druhu A je standardně vykřičník ve tvaru obrácené kapky se širší mezerou nad tečkou, na hodnotě 50 h Plzeň se však na ZP 27, 33 a 39 vyskytuje vykřičník odlišného (oválného) tvaru jen s nepatrnou mezerou nad tečkou, nebo i bez mezery.

U druhu B je vykřičník standardně hranatý, a vzácně oblý (ve tvaru obrácené kapky).

Standardní podobu vykřičníku u obou druhů přetisku navrhuju označit arabskou 1 za lomítkem, podobu odlišnou arabskou 2 za lomítkem, přičemž toto označení bude následovat za označením typu přetisku (tedy např. typ II/1 apod.).

Fuláž

Většina pravých přetisků má kolem každé pomlčky v kříži viditelnou fuláž (orámování slabou tmavší linkou, jak byla při tisku vytlačena barva po obvodu) a v místě dotyku těchto obdélníčků bývá někdy dokonce různě široká mezera.5) Díky tomu můžeme rozpoznat většinu padělků přetisku, protože k jejich zhotovení byly použity štočky nebo sterotypy vzniklé na základě fotografie pravého přetisku. V důsledku toho je na nich ale kříž v místě bez mezer vytištěn jako souvislá plocha. U pravých známek navíc můžeme pozorovat, že jednotlivé obdélníčky (součásti kříže) nejsou vždy usazeny zcela vodorovně vůči podkladu, takže se na jednom svém konci otiskly výrazněji než na druhém. I to u jednoduchých padělků chybí.

Samozřejmě nemůžeme vyloučit, že pečlivější padělatel by se pokusil kříž sestavit stejným způsobem, jako je tomu u pravých přetisků, a k němu přisadil nápis vzniklý reprodukováním pravého, pak ale máme možnost posoudit barvu, její lesk a způsob provedení otisku. To už je ale postup vhodný spíše pro pokročilé sběratele, badatele a znalce, zatímco o prozkoumání kříže (a rozpoznání jednoduchých padělků, které jsou nejběžnější) se může pokusit vlastně každý filatelista.

Současně je však třeba říci, že zkoumání do jisté míry komplikuje skutečnost, že některé kříže (a to u přetisků všech 4 druhů) jsou vytištěny slité, takže je obtížné – a někdy dokonce nemožné – určit jejich typ. Pro méně zkušené sběratele v takových případech bude obtížné využít shora zmíněný postup při rozpoznávání jednoduchých padělků a nezbude, než požádat o radu zkušenějšího kolegu nebo znalce.

Archy a tiskové desky

Díky celým archům, které se u Rumburského přetisku dochovaly, mohou znalci ale použít i další způsoby zkoumání – například pokusit se zjistit, zda se konkrétní přetisk (pokud se na něm vyskytuje nějaká, alespoň drobná desková vada) nachází na odpovídajícím poli základní známky. Snadněji to jde u známek knihtiskových (novinové a doplatní), ale pokusit se o to můžeme i u známek ocelotiskových – u řady z nich můžeme zkusit identifikovat polohu rozměřovacího bodu pro moletování, který se leckdy nachází na různých místech okraje jejich obrazu.

S přepážkovými archy souvisí i podoba tiskových desek přetisků. Na základě už zmíněného obsáhlého souboru archů a velkých bloků se domnívám, že přetiskové desky obsahovaly ve většině případů 100 polí a některé dokonce jen 50. Nikdy jsem totiž neviděl kompletní původní 200kusové archy nízkých výplatních hodnot (5 h – 1 Kč), ale vždy jen 100kusové půlarchy vzniklé roztržením archu půdního svisle uprostřed. Pokud tomu tak bylo, byly by tedy tyto „půlarchy“ ve skutečnosti kompletními přepážkovými archy známek s přetiskem. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že všechny tyto 100kusové archy byly přetištěny vždy stejnou deskou, a to i když pocházely z levé nebo pravé poloviny archu původního (měly stejné deskové vady).

Na některých arších s levým okrajem (konkrétně jde o hodnotu 60 h MRŠ) se na tomto okraji nachází ve všech 10 řadách otisk části dalších přetisků, což by mohlo budit dojem, že přetisková deska obsahovala více polí než 100 (například 150 nebo 200). Přeměření vodorovné vzdálenosti mezi přetisky však ukázalo, že tomu tak není – přetisky v archu jsou od sebe vodorovně vzdáleny 7,5 mm, zatímco přetisk na okraji je od přetisku v prvním sloupci vzdálen 9,1 mm. Z toho lze usuzovat, že přetiskování bylo prováděno formou obsahující i více desek (nejspíš dvě).

Jak tomu bylo u archů známek malého formátu na šířku, vyskytujících se v arších 50 a 100kusových (Plzeň), bychom mohli zkusit zjistit srovnáním typických vad na jejich přetiscích – zejména dole seříznutý kříž na ZP 17 a 19 a chybějící levá příčka kříže na ZP 31. Dosavadní prameny u této známky uvádějí pořadí polí 100kusových archů, ale podle mých zjištění byla přetiskována v arších 50kusových (ty původně 100kusové byly roztrženy svisle napůl, přičemž se mi dosud nepodařilo doložit pravou polovinu takových archů, ale jen polovinu levou, nebo celé PA 50kusové). Domnívám se tedy, že pro tuto známku byla zhotovena jediná deska, a to úpravou mezer mezi poli přetisků druhu A.

Deskové vady

Na přetiscích Rumburského vydání lze doložit řadu deskových vad, z nichž jen malou část uvádí dosavadní literatura. Jejich výskyt pak naznačuje, že pro některé hodnoty byly použity stejné přetiskové desky a pro jiné že bylo naopak použito více různých desek.

Ne všechny odlišnosti, které se v přetiscích vyskytují a jsou uvedeny v literatuře, jsou ale skutečnými deskovými vadami – v některých případech jde totiž o tiskové nahodilosti (i opakující se na části nákladu) nebo o projevy opotřebení či znečištění desky.

Jako příklad jsme vyobrazili arch známky 50 h Plzeň – menších deskových vad je na něm dokonce více!

* * *

Co říci závěrem? Zkusili jsme vykročit na půdu, které se generace našich předchůdců spíše vyhýbaly. Jak se nám na ní bude dařit ukáže až čas. V každém případě je každý, koho by dnešní téma zajímalo a má k němu co říci, samozřejmě vítán!

František Beneš

1) O tehdejším postoji k protektorátním známkám dobře vypovídá vzpomínková knížka Filatelisté a filatelie znalce (a ministra) Františka Šrámka, kde vedle docela pěkných historek jsou i příběhy, nad nimiž člověka zamrazí. Stačí si třeba nalistovat stranu 37, kde autor popisuje, jak cepoval znalce Jana Mrňáka a politicky ho školil v duchu tehdejší ideologie. Ostatně, posuďte sami. Šrámek vzpomíná na výstavu poštovních známek v Bratislavě v roce 1960, na níž se Mrňák kriticky vyjádřil o jeho exponátu. „Na konci prohlídky se otočil k ostatním a zřejmě názorově ‘rozjet’ s vědomím, že je skutečnou filatelistickou osobností, se pustil do kritiky našich poměrů. ‘Jaká je to u nás situace, když nemůžeme vystavovat, co chceme. Některé známky přece existovaly, nikdo je nemůže vymazat, do historie nesporně patří…’ Řekl jsem, že se s ním přít nebudu, ale že si vše vyjasněme na příštím Sboru znalců. A vyjasnili… Tentokrát jsem s velice nekompromisní kritikou vystoupil já. Když jsem vše zopakoval, detailně tlumočil Mrňákova stanoviska, zavládlo ve Sboru znalců zděšení. Věděl jsem, že nemohu uhnout ani o milimetr, a také jsem neuhnul. Závěr jsem formuloval asi takto: Známky a filatelii vůbec mám velice rád. Ale kdyby se měla vrátit doba okupace a všechno to, co nakonec ve známkové tvorbě vznikalo jako odraz lidských hrůz, kdyby se měly vrátit podmínky, které by umožňovaly vystavovat protektorátní známky, to ať raději zanikne filatelie.“ Nevím jak vy, ale já z těch řádek cítím na jedné straně naprostou bezmoc slušného člověka Jana Mrňáka, který si dovolil na veřejnosti pronést neškodný povzdech, na straně druhé pak Šrámkovu naprosto demagogickou argumentaci, vedenou z pozice politické moci a hodnou aparátčíku z Kunderova žertu. To, že se tak František Šrámek (jinak inteligentní a v mnoha oborech úspěšný člověk) v roce 1960 zachoval, mne ani tak moc nepřekvapuje; ostatně tehdy se přece děly mnohem horší věci. Co mě překvapuje, je fakt, že se ke své tehdejší argumentaci hrdě hlásil i v roce 1988 (kdy vyšla jeho kniha), tedy ještě po bezmála třiceti letech.

2) Padělky skupiny „K“ Rumburských a Moravskoostravských přetisků jsem veřejnosti představil v roce 2010 v rámci výstavy KF 00-65 Apollofila v Poštovním muzeu.

3) Osoby zapojené do vydání Rumburských přetisků se je od počátku snažily prosadit jako oficiální vydání; v Hörrově a Dubově knize je citováno srovnání okresu Rumburk se známkovými zeměmi Rijeka, Monako, San Marino, Lichtenštejnsko, Andorra a Vatikán, které ve většině případů převyšoval rozlohou i počtem obyvatel.

4) V této fázi poznání samozřejmě nelze vyloučit ani možnost, že všechny kříže byly složeny z osmi krátkých pomlček, a ty z nich, u nichž se jedna pomlčka jeví jako dlouhá, ji měly pouze dokonaleji spojenou, než je tomu na přetiskových polích ostatních.