PDF verze -> Čtyři atesty – a přece není pravá… (PDF, 2,9 MB)
František Beneš
Jde o jednu z nejvzácnějších známek naší první republiky, 10 K Znak Pošta československá 1919 na žilkovaném papíru – a nadto v úzkém formátu! Zezadu je opatřena otisky čtyř znaleckých značek a jsou k ní připojeny čtyři fotoatesty – a přesto není pravá! To je samozřejmě pro majitele, který za ni vydal zhruba milion korun, krajně nepříjemné zjištění.
Jak se to ale mohlo stát?
Známka byla prodána v říjnu 2003 na aukci v Brně. V aukčním katalogu byla vyobrazena na titulní straně a popsána takto:
Připojeny k ní byly tyto tři fotoatesty:
První z nich, atest R. Gilberta datovaný 30. 10. 1980, je padělaný. Jde o stejný typ padělku, jaké jsem popsal ve Filatelii 7/2001 v článku „Novodobý padělek fotoatestu znalce R. Gilberta“ (obr. na další straně).1)
Vzhledem k tomu, že můj článek vyšel dva roky před brněnskou aukcí, je kupodivu, že aukcionář tento očividný padělek atestu uvedl jako pravý v popisu losu.
Totéž se samozřejmě týká i obou znalců, kteří před aukcí vystavili své fotoatesty – P. Pittermann v listopadu 2002 a J. Karásek v srpnu 2003. Lze totiž předpokládat, že při ověřování tak drahé známky jim majitel předložil i starší atest. Pro úplnost dodejme, že atesty Karáska a Pittermanna jsou pravé, u druhého je obzvlášť nepříjemné, že jej vydal na formuláři Mezinárodní asociace filatelistických znalců – AIEP (a nejde, bohužel, o jediný případ).
Po vydražení nový majitel známku z opatrnosti předložil dalšímu znalci, S. Šablatúrovi, který na ni v roce 2004 vystavil fotoatest v němž konstatoval, že je pravá.
Skutečnost je však, bohužel, naprosto opačná – známka má padělaný přetisk (a nejde přitom o padělek zvlášť zdařilý). Jeho tvar sice zhruba odpovídá podobě přetisků pravých, ale ve zvětšení vidíme, že se liší řadou detailů (např. podobou háčků), způsobem provedení (tedy vlastním otištěním, barvou a jejím nanesením, leskem, a zcela jinak vypadá i v průhledu) a především vzájemným postavením svých řádek.
Toto postavení totiž musí odpovídat podobě výchozí sazby, z níž byly stereotypy přetisků postupně rozmnožovány. Touto problematikou jsem se podrobně zabýval ve studii Pošta československá 1919 – objev, nebo omyl?, otištěné ve F1/2001 2), proto teď jen stručně. Výchozí přetisky byly v tiskárně Haase složeny z jednotlivých liter (u přetisků druhu A byly takové výchozí sestavy dvě: I. a II. typ). Poté byly vtlačeny do navlhčeného silného a tuhého papíru, který se nazývá matrice pro odlévání stereotypů. Z ní pak byly po jejím vyschnutí postupně odlity dvojice kovových pomocných stereotypů. Těch bylo zhotoveno osm, byly sestaveny do dvou řad po čtyřech a znovu stejným způsobem rozmnoženy, takže vznikla první pomocná matrice s 8 vtisky, z níž opakovaným odléváním vzniklo 24 stereotypů, z nichž byla zhotovena konečná matrice o 24 vtiscích. Z ní pak byly opakovaně odlity jednolité bloky, z nichž každý byl rozřezán na jednotlivé stereotypy, v konečném výsledku tvořící výplň přetiskové desky o 100 stereotypech (lidově řečeno štočcích).
S tím souvisí zajímavá a v literatuře dosud neřešená skutečnost, že postupným rozmnožováním stereotypů (tzv. matričkováním) se velikost přetisku pokaždé nepatrně zmenšila (jednak se vyschnutím papír matrice vždy smrštil, a jednak zahřátím se kov do ní vlévaný roztáhl a po vychladnutí smrštil), takže přetisky ze stereotypů pocházejících z konečné matrice jsou o něco menší, než ty pocházející z matric pomocných (tedy dřívějších). Tyto rozdíly ve velkosti však musejí být symetrické a přetisk na známce musí mít proporce původní sazby, které se postupným matričkováním nemohly nijak změnit. To je důležitý předpoklad při posuzování pravosti přetisků této emise.
Na zkoumané známce však vidíme, že její přetisk se od přetisku zaručeně pravého liší šíří mezer mezi svými řádky: mezera mezi první a druhou je u něj širší (obrázek na další straně). To je neklamný znak, že přetisk nemohl vzniknout z některého ze stereotypů, z nichž byly tištěny přetisky pravé.
Ke změně postavení řádek nemohlo dojít ani případnou dodatečnou manipulací s formátem známky (tedy, že by ji někdo například silně namočil a natáhnul na šířku či délku). Důkazem je rozměr jejího zoubkování, který odpovídá zoubkování standardnímu.
Nyní se pro úplnost podívejme na zadní stranu zkoumané známky (obr. na této straně vlevo nahoře).
Jsou na ní otisky čtyř znaleckých značek a jedna značka přídavná. První zleva – a tedy v této skupině nejstarší – je značka „Gilbert“, která je podle mého názoru rovněž padělaná (její tvar, barva a způsob otištění neodpovídají podobě otisků zaručeně pravých).
Značky „Karásek“ a „Pittermann“ jsem nezkoumal, ale vzhledem k fotoatestům těchto znalců lze předpokládat, že jsou pravé. O značce vpravo se znalci Karásek a Šablatúra ve svých atestech vyjádřili, že patřila znalci Šulovi. To je ale nesprávný závěr, jde totiž o značku znalce Lešetického a její do sebe zapletená písmena „LÚ“ znamenají „Lešetický – Ústředna“. Otisk této značky na zkoumané známce je zajímavý tím, že jeho karmínová barva obsahuje opticky aktivní látku – pod modrou UV lampou září (což by mohl být signál, že jde o otisk novodobý). Podle mého názoru tato značka není pravá. A zbývá značka přídavná, s textem „žilkovaný papír“, otištěná v modré barvě. Tuto značku nepoužíval žádný z uvedených znalců a lze tedy předpokládat, že na známku ji pro zvýšení důvěryhodnosti otiskl padělatel nebo prodejce padělku.
Pro úplnost se ještě podívejme na rozdílnou podobu přetisků v průhledu (vlevo zkoumaná známka, vpravo známka pravá).
Závěr je tedy jasný: Jde o padělek přetisku ke škodě sběratelů, opatřený padělaným otiskem znalecké značky Gilbert (a zřejmě i Lešetický), s připojeným padělaným Gilbertovým fotoatestem. Vyjádření znalců Pittermanna, Karáska a Šablatúry jsou původní, ale mylná. O důvodech, proč vznikla, se můžeme jen dohadovat. Jak jsem už zmínil, v popsaném případě nejde totiž o nijak nebezpečný padělek. K jeho odhalení stačí k přetisku přiložit PofisEtalon „A“, který byl vydán v lednu roku 2002, tedy dlouho před tím, než tři jmenovaní znalci vydali své nesprávné atesty.
A jaké si z toho všeho vzít poučení? Především, že při nákupech dražších známek musí být opatrnost na prvním místě. O omylech znalce Pittermanna v souvislosti s žilkovanými hodnotami PČ 1919 Filatelie obsáhle referovala v lednu 2001, o padělcích Gilbertových atestů v červenci stejného roku. O vydání PofisEtalonu, kterým šlo padělek snadno odhalit 3), Filatelie informovala v lednu 2002. V průběhu roku 2003 (a pak i v dalších letech) ve Filatelii vyšly články upozorňující na řadu omylů J. Karáska a dalších tehdejších znalců. Kdo chtěl, tedy informace a varování měl – a to ne jednou. Přesto byly padělky ověřené těmito znalci dál prodávány a kupovány, a to i ve zmíněné brněnské aukci.
Musíme se ale proto bát v našem oboru něco koupit? Určitě ne. Jen se prostě nesmíme spoléhat na takové znalce, o nichž je známo, že se často pletou – a pak se nemají k náhradě škody. A známky kupovat od takových obchodníků, kteří nám v případě prokázaného omylu bez řečí vrátí peníze, bez ohledu na to, jak dlouhý čas od té doby uplynul. 4)
——-
1) Přečíst si ho můžete např. na www.filaso.cz. Pro úplnost dodejme, že se ukázalo, že tyto padělané atesty vyráběl jeden známý vystavovatel, spojovaný také s prodejem padělků (a to i prostřednictvím stejné aukční firmy). Bylo by jistě zajímavé vědět, zda tomu tak bylo i v tomto případě.
2) Přečíst si ji můžete na www.filaso.cz.
3) PofisEtalon je určen především ke snadnějšímu rozpoznávání typů přetisků. Shoduje-li se tvar přetisku s obrysem na etalonu, není to ještě důkaz jeho pravosti. Pokud se ale neshoduje, jde o signál, že zkoumaný přetisk je padělaný.
4) Obojí bychom měli důsledně vyžadovat. Od znalců závazek, že v případě prokázání omylu nahradí vzniklou škodu, od obchodníků, že v případě zjištění padělku vrátí peníze (obojí nejlépe stvrzeno písemně). Máme na to totiž plné právo, a když nám někde nevyhoví, můžeme se snadno obrátit jinam. Doba se totiž změnila: Na trhu je pánem jednoznačně zákazník!