Gerrit Dou – 350 let od smrti mistra jemné malby

František Beneš

Na letošního 9. února připadlo 350. výročí smrti významného nizozemského malíře Gerrita Doua (někdy uváděného i jako Gerrard či Gerard Douw nebo Dow), jehož obraz Mladá dáma na balkóně v ryteckém přepisu Václava Fajta vyšel v roce 2016 na známce v rámci společného česko-lichtenštejnského vydání. Zářijová Filatelie o něm tenkrát přinesla článek, a abychom z něj nemuseli citovat, ve zmenšené verzi jej přetiskujeme na protější straně.

Gerrit Dou se narodil 7. dubna roku 1613 v nizozemském Leidenu a ve stejném městě o necelých 62 let později – 9. února 1675 – i zemřel. Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec se zabýval tvorbou vitráží a někdy se uvádí, že byl i rytcem skla. Stejnou cestou se chtěl vydat i mladý Gerrit, který napřed nastoupil do učení k jinému vitrážistovi a malíři skla, ale ve čtrnácti přešel do nedaleké dílny tehdy ještě málo známého, jedenadvacetiletého leidenského malíře Rembrandta van Rijn. Až anekdoticky zní poznámka prvního Douova životopisce, že důvodem tohoto kroku bylo, že mladý Gerrit byl prý v rodinném obchodě při zacházení se sklem tak lehkomyslný, že ho otec ze strachu z nehody neochotně poslal, aby se raději učil malovat.

Bez zajímavosti není, že Douovi životopisci uvádějí, že tu působil jako Rembrandtův žák, zatímco někteří Rembrandtovi životopisci píší, že si dílnu zařídili společně. Z dnešního pohledu se zdá pravděpodobnější první verze, ale ve zlatém věku nizozemského umění někteří malíři vynikli už ve velmi mladém věku – například Rembrandtův a Douův společník, malíř Jan Lievens (ateliér si zařídili ve třech), byl výtvarnou celebritou už ve dvanácti letech. I tak si myslím, že pravda bude někde uprostřed a Douova pozice Rembrandtova žáka díky jeho nadání časem přerostla do postavení partnera.

Po několika letech se však skupina rozpadla, Rembrandt odešel do Amsterodamu a Lievens do ciziny, zatímco Dou nikdy neopustil Leiden. Rozešli se i ve výtvarném stylu. Rembrandt maloval dramaticky, soustředil se na světlo a stín, neváhal vyškrabávat barevné nánosy násadou štětce. Dou byl naproti tomu mistrem jemné detailní malby, uvádí se, že například pouhou ruku maloval třeba i pět dní. K tvorbě používal lupu a vlastnoručně vyrobené štětce, jimiž mohl malovat i titěrné maličkosti.
Jako umělec brzy získal vážnost a popularitu, ale maloval tak pomalu a pečlivě, že ztrácel zákazníky, kteří nebyli ochotni mu pro svůj portrét sedět tak dlouho modelem. A tak zájemci o jeho obrazy pocházeli mnohdy ze zahraničí, kde se prodávaly za vysoké ceny; častými kupci byli tamní panovníci a další významné osobnosti. Jeden z jeho životopisců napsal, že Douovi obdivovatelé oceňovali především „vynikající práci v malých, jemných a složitých věcech a často se divili, že takové ušlechtilé malířské schopnosti vyklíčily z Rembrandtovy školy; zapomínali však, že Rembrandt ve svých raných letech také ‘pečlivě maloval’“.

Dou svým dílem ovlivnil mnoho dalších malířů, někteří dokonce působili přímo v jeho dílně. Po dvě století byl považován za nejvýznamnějšího malíře nizozemského zlatého věku, dokonce významnějšího než samotný jeho učitel Rembrandt. Až v polovině předminulého století, s nástupem impresionismu a znovuobjevením dávných holandských mistrů Halse a Vermeera, začal zájem o Douovy obrazy opadat. Jistě v tom hrál roli i obecný pokles obdivu k mistrovství realistické drobnokresby, kterou teď mohla nahradit rozvíjející se fotografie. To se změnilo až na přelomu 20. a 21. století, kdy byla Douovi věnována souborná výstava v Haagu a ve Washingtonu, která povzbudila zájem o jeho pozoruhodné dílo.

Jak se Douův obraz dostal do naší Národní galerie je uvedeno v předchozím článku z roku 2016. Pro nás filatelisty je však zajímavé, jak se dostal na naši a lichtenštejnskou známku. Na počátku samozřejmě bylo rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu, které téma zařadilo do emisního plánu. Jistě do toho měli co mluvit i diplomaté, protože šlo o emisi mezinárodní, se společným námětem. Na oddělení známkové tvorby Generálního ředitelství České pošty pak byl jako tvůrce grafické úpravy a rytin nové emise vybrán zkušený rytec Václav Fajt. Ten zhotovil pět rytin pro jednotlivé barvy obrazu, které byly společné pro vydání obou států, a dále rytinu pro každou zemi zvlášť s uvedením názvu státu, nominální hodnoty a údajů o zobrazeném díle.

Známky vytiskla pražská Poštovní tiskárna cenin vícebarevným ocelotiskem z plochých desek, postup výroby zachytil krátký dokumentární film zveřejněný pak na YouTube.1) Zachycuje jednotlivé fáze výroby, od přeměny předlohy do rytiny, přes moletování, tisk, sušení tiskových listů po vytištění každé z barev, provádění perforace, až po kontrolu jakosti a počítání hotových malých přepážkových listů. Jde o výmluvnou ukázku toho, jak pracně a doslova rukodělně vznikaly naše známky tištěné touto ušlechtilou technikou, které po desítky let obdivovali sběratelé i v zahraničí a vysoce je hodnotily poroty světových soutěží. Šlo o techniku nejen pracnou, a tedy drahou, ale i nesmírně časově náročnou – některé známky vznikaly doslova řadu měsíců, kdy jednak po otištění každé barvy musely listy uschnout, ale před tiskem další barvy musela být dosažena stejná teplota a vzdušná vlhkost, aby nedocházelo k roztažení nebo naopak smrštění papíru opatřeného lepem, které by způsobilo nedokonalý soutisk.
S ukončením výroby známek v PTC však u nás tato světově ojedinělá technika nezanikla. Původní tiskové stroje Heim a Waite z PTC nyní požívají v Tiskárně Hradištko2) a v letošním roce by na některém z nich měl vniknout aršík Vyšehradská Madona, tištěný pětibarevně z plochých desek. Autorem jeho grafické úpravy a rytcem všech pěti desek je opět Václav Fajt. Emise by měla vyjít v listopadu a já se na mi velmi těším!

Ale vraťme se k původnímu tématu. Česká pošta k emisi Gerrit Dou nechala zhotovit soubory v dárkové úpravě, obsahující známku obou zemí a ve druhém provedení navíc i naši obálku dne vydání. Ta nese razítko navržené autorem emise V. Fajtem. Lichtenštejnská FDC naproti tomu nese běžné „univerzální“ razítko FDC.

Naši sběratelé analogických pohlednic připravili cartes maximum. S jiným Douovým obrazem na pohlednici jej připravila i Lichtenštejnská pošta.

Ta věnovala emisi mimořádnou pozornost, o čemž svědčí i toto slavnostní a reprezentační balení. Jeho součástí je i „společná FDC“ obou zemí, obálka s oběma známkami opatřenými razítky skutečných FDC.
Do Vaduzu na slavnostní představení emise pozvali i tvůrce její grafické úpravy a rytiny.

Na Veletrhu Sběratel byly na stánku Lichtenštejnské pošty nabízeny černé a vínové otisky tiskové desky pro původní černou barvu lichtenštejnské varianty známky. Černou nabízela i na svém e-shopu. Vedle celých čtyřbloků se vyskytují i jako jednotlivé kusy.
Pro archivní a reprezentační účely byly v PTC v nepatrném počtu zhotoveny soubory otisků a soutisků jednotlivých barev obou vydání.

Gerrit Dou se na rozdíl od svého učitele a společníka Rembrandta nikdy neoženil a neměl děti. Úspěchu se jako malíř domohl brzy, už jako mladý si mohl dovolit koupit dům, v němž pak tvořil a žil. Přestože byl jako slavný tvůrce zván na zahraniční panovnické dvory, nikam necestoval a celý život strávil v rodném Leidenu. Své formátem malé, pracně a dlouho tvořené obrazy prodával za velmi vysoké ceny, uvádí se, že za stovky, ba až za tisíc zlatých za jeden!3) Na rozdíl od Rembrandta neprožil žádnou finanční krizi a zemřel jako zámožný muž. Ve filatelii na něj máme vzpomínku díky společnému vydání s Lichtenštejnskem, o jiném zařazení jeho díla na poštovní známku se mi nepodařilo nic zjistit.