Jaroslav Goldschmied: 125 – 90 – 60

Jaroslav Goldschmied: 125 – 90 – 60 (201KB)

František Beneš

Tři čísla uvedená v titulku nejsou míry, ale jubilea, která si letos připomínáme v souvislosti s životem a tvorbou „dělníka rytiny“, jak byl někdy nazýván, prvního českého tvůrce, který ryl poštovní známky do oceli, Jaroslava Goldschmieda. Jeho dílo na poli grafickém je dosud známo jen zčásti, a ještě méně se toho ví o jeho osobním životě a o prostředí a okolnostech, v němž a za nichž tvořil. Nepochybně to souvisí se skromností, která byla jeho výraznou vlastností, a s láskou k práci, která ho naplňovala natolik, že necítil potřebu se prosazovat.

Jaroslav Goldschmied se narodil před sto pětadvaceti lety. Jeho tvář filatelisté znají z poštovní známky Pof. č. 2573 z roku 1982, která vyšla vlastně i jako připomínka pátého výročí jeho skonu.

V mladších letech je jako rytec zobrazen na olejomalbě snad z konce třicátých let, o níž se traduje, že jejím autorem byl ruský malíř žijící v Praze.
Základní životopisná data nalezneme v článcích k jeho 80. a 85. narozeninám, v časopisu Filatelie číslo 18/1970 a 16/1975.

V prvním tehdejší vedoucí oddělení známkové tvorby ministerstva spojů Rudolf Fischer spíše naznačuje témata, která by určitě byla zajímavá pro tehdejší čtenáře – a tím více dnes pro nás. Ve druhém Karel Habr (což byl pseudonym Jaromíra Hořce-Halbhubera, básníka, disidenta, chartisty a nadšeného filatelisty-razítkáře, který díky tomu mohl za normalizace publikovat alespoň ve Filatelii) přibližuje Goldschmiedův život z osobní stránky. Po čtyřiceti letech se nyní na toto téma podíváme znovu a přiblížíme si jej nejen slovem, ale i obrazem.

Jaroslav Goldschmied se narodil 14. srpna roku 1890 v Praze, v Poštovské ulici. Kdybyste ji hledali na mapě, není to dnešní Poštovská ve Vysočanech, kolmá na Kolbenovu, ale starobylý název staroměstské ulice, kterou projížděla pošta z Malostranského náměstí do Vídně. Název získala v 17. století a byla značně dlouhá – skoro od Karlova mostu až k Dobytčímu trhu, dnes Karlovu náměstí, největšímu u nás a jednomu z největších v Evropě. Goldschmiedovi bydleli v její severnější části, přejmenované roku 1898 na Karoliny Světlé.
24. srpna 1890 byl novorozenec pokřtěn jako Jaroslav Josef v nedalekém gotickém kostele U sv. Jiljí, jehož základy pocházejí z první poloviny 13. století. Kostel má slavnou historii, kázávali tu Milíč z Kroměříže a sv. Jan Nepomucký, přijímalo se zde pod jednou i podobojí, v 17. století tu dominikáni přistavěli rozsáhlý klášter. Kostel vyzdobil malíř V. V. Reiner, známý nám z padesátikorunového aršíku České barokní umění z roku 2001; ten je tu i pohřben.

Jako zkoušená porodní bába je v Jaroslavově křestním listu uvedena Terezie Dvořáková, kmotry byli Josef Svoboda a Marie Voglsangová, zjevně příbuzná maminky, u níž je uvedeno stejné rodné příjmení. Oba rodiče pocházeli z rodin truhlářů. Otec Josef, rytec, narozený v Pohoří na Sedlčansku (což pak byla domovská obec i pro JG), byl synem Jana Goldschmieda, truhláře, a Marie, rozené Novákové. Maminka Justina, rozená Voglsangová, z Prahy, byla dcerou Karla Voglsanga, truhláře, a Marie, rozené Šulové (stálo by za to vypátrat, zda nejde o vzdálené příbuzenství s Jaroslavem Šulou, slavným filatelistou a znalcem – ale to by už byla opravdu velká náhoda!).
Díky dochovanému křestnímu listu Jaroslavova tatínka se na historii rodiny můžeme podívat ještě dále do minulosti. Ten se narodil těsně před Vánocemi, 20. prosince roku 1859, a pokřtěn byl o den později jako Josef v jihočeské Jistebnici. Byl synem už zmíněného Jana Goldschmieda, truhláře v Pohoří, jehož otec Josef z Malých Zběšiček na Písecku byl rovněž truhlářem (pro zajímavost, ve Zběšičkách měl velkostatek Václav Havel, dědeček našeho pozdějšího prezidenta republiky). O Jaroslavově babičce se uvádí, že se jmenovala Marie a byla dcerou Prokopa Nováka, domkáře v Pohoří, a Rosálie, rozené Dvořákové.

Josef a Marie Goldschmiedovi měli pět dětí, a tak se koncem devatenáctého století jistě měli co ohánět. I když Praha 1 a její staroměstská část dnes platí za luxusní adresu, v níž byty jsou dražší než domy na předměstí a neregulované nájemné tu roste do astronomických výšek, v dobách Jaroslavova dětství to byla kolem Vltavy čtvrť obyčejných lidí, spíše chudobná, každoročně čelící záplavám. Povodeň v roce Jaroslavova narození byla obzvlášť hrozná, voda tehdy stoupla o tři metry a řeka strhla dva oblouky Karlova mostu! Goldschmiedovi tu bydleli v zadním traktu bývalého kláštera, jistě i pro nízké nájemné, v němž bylo zohledněno občasné stěhování majetku do vyšších pater, nebo rovnou evakuace na vojenských pontonech před stoupající hladinou tehdy ještě ne zcela regulované řeky. JG později vzpomínal, že jako kluci se na pravidelné povodně těšili, protože se mohli dobrodružně plavit v neckách jako na pirátské lodi. Nešlo ale o jedinou dětskou zábavu, kterou řeka dětem přinášela – v zimě tehdy ještě zamrzala, což musel být pro kluky učiněný ráj. Pražané se tu scházívali a bruslili nebo se jen tak klouzali, u břehů obchodníci nabízeli horký čaj, obyčejný nebo s rumem, a svařené víno. Na kamínkách zvaných bubínky ohřívali párky a pekli kaštany, o které si před snědením šlo v kapse ohřát ruce. Ledaři tu vyřezávali velké kostky ledu, které odváželi do pivovarů a hostinců; ledoval i Jaroslav Hašek, který nám o tom zanechal vzpomínku v několika svých povídkách.

Když bylo Jaroslavovi pět let, započala v bezprostředním sousedství obrovská stavební akce – pražská asanace, při níž bylo prakticky zbořeno židovské ghetto na Josefově, ale i řada domů na Starém a Novém Městě a v Podskalí. Celkem šlo o 600 budov, což pražskou asanaci řadí mezi největší akce svého druhu v té době v Evropě. Vilém Mrštík jí věnoval svou polemickou práci Bestia triumphans, rozporuplně jsou rozsah asanace a způsob provedení hodnoceny dodnes.

JG na svých grafikách zachytil vícekrát panorama Prahy, jako chlapec jej přitom znal v docela jiné podobě, než jak ho vidíme dnes. Chrám svatého Víta na Hradčanech byl z nemalé části vlastně novostavba, stejně jako střední část Karlova mostu, stržená nedávnou povodní. Josefov tvořilo bludiště úzkých uliček se zchátralými domy a starobylými svatyněmi, podobné Foglarovým Stínadlům. Vltavské břehy byly teprve regulovány, i když na tom blízko jejich bytu vystavěl Vojtěch Lanna kamenné nábřeží už v polovině 19. století. Ani to ale nezabránilo ničivým záplavám, a tento stav – jak víme z vlastní zkušenosti – trvá vlastně dodnes.

To všechno tu uvádím proto, abychom nepodlehli rozšířené iluzi, že konec 19. století byl u nás idylickou dobou, na kterou lze pohlížet jako na staré zlaté časy. Pro malého Jaroslava a jeho sourozence to jistě byla doba plná dramatických situací, která samozřejmě měla vliv na jeho pozdější názory a postoje.

Josef Goldschmied, Jaroslavův tatínek, nešel ve stopách svých předků – jihočeských truhlářů a tesařů, ale přestěhoval se do Prahy, kde se stal rytcem a medailérem. Ve Vršovicích, v Jablonského ulici (dnes Rybalkova) číslo 255 měl Továrnu ražených vinět, ve které zaměstnával desítku i více rytců. Bylo tedy docela přirozené, že Jaroslav po ukončení školní docházky sem jako čtrnáctiletý nastoupil do učení, a současně po tři roky navštěvoval odbornou školu ryteckou. Hořec ve svém článku uvádí, že mu učení otec ani kolegové nijak neusnadňovali. Po vyučení v roce 1908 zůstal ještě tři roky v otcově podniku a v den svých jedenadvacátých narozenin, 14. 8. 1911, převzal vysvědčení, v němž byl jmenován ryteckým tovaryšem. Podepsali ho tehdy Josef Goldschmied jako vyučitel a vršovický starosta Bedřich Herold.

Současně mu tatínek do pracovní knížky napsal hodnocení „Pracoval jako dělník od 1. září 1908 k úplné spokojenosti tak že ho mohu každému co nejlépe doporučiti.“
Jak bylo tehdy obvyklé, po složení zkoušek se Jaroslav vydal do světa, aby získal další zkušenosti ve svém oboru. Rok pracoval ve Vídni, doklad o tom máme opět v jeho pracovní knížce, kam Josef Nowotny, Gravier – Anstalt, působící na Margaretině ulici číslo 51, zapsal 10. srpna 1912 hodnocení.

Po návratu do Prahy hned následující den nastoupil opět do otcovy dílny, kde pracoval až do 1. srpna 1915. Tvořil tu zejména rytiny pro ražené (dnes bychom řekli slepotiskové) viněty, ryl hlavičky dopisních papírů, vizitky, nálepky a další materiály, které tu zhotovovali pro zákazníky z Českých zemí i ze zahraničí. Z té doby se dochovala kniha vzorků, z níž si můžeme o jejich podobě udělat představu.

V té době už zuřila Velká válka, kterou JG strávil v tiskárně v Kladně, kde se vyráběly materiály pro armádu. Vojně však neunikl. Podle pracovního průkazu ze 40. let vykonal presenční vojenskou službu v letech 1917 – 20, propuštěn byl v hodnosti vojín.

Po jejím skončení se jako správný gründer – jistě po vzoru otce – rozhodl postavit na vlastní nohy. S investorem Josefem Krátkým založili firmu Ocelogravura, která však neměla dlouhého trvání, skončila už v roce 1922. Ani pak se JG jako soukromníkovi asi moc nedařilo, v roce 1926 oznamuje písemně Okresní správě politické na Královských Vinohradech, „že již 9. ledna 1925 přestal provozovati živnost ryteckou a živnostenský list vrací“.

Ve stejné věci napsal i tamní berní správě, a tak víme, že tehdy bydlel v Nuslích, v Údolní ulici č. 274.

V roce 1923, tedy doslova v Kristových letech (bylo mu tehdy třiatřicet), se v životě JG udály dvě důležité věci: 1. ledna nastoupil do zaměstnání v České grafické unii a o nějakou dobu později se oženil. Oba svazky mu shodou okolností vydržely stejnou dobu, sedmadvacet let, do roku 1950, kdy jako šedesátiletý ovdověl a odešel do důchodu (v ČGU pak ještě po dva roky působil jako penzista). Sám si o svém profesním působení zhotovil na sklonku života přehled, jen tak, tužkou na kousku papíru (poslední záznam vpravo dole je zjevně nepřesný, místo 33 má být uvedeno 23 let, což by vznik lístku datovalo do roku 1975, tedy dva roky před smrtí JG).

Jeho paní se jmenovala Marie a její podoba se dochovala na olejomalbě, kterou měl JG pověšenu ve svém bytě.

Z dochovaných dokladů víme, že v průběhu let JG i jeho otec na čas změnili své příjmení – z původního Goldschmied, jak je uvedeno na křestních listech, vypustili „e“, tedy na Goldschmid, nebo Goldschmíd. S oběma variantami s „-id“ i „-íd“ se můžeme setkat už na Vysvědčení o vyučení z roku 1911.

Jako Goldschmid je JG uveden a podepsán na korespondenci s berní správou v polovině dvacátých let i ve svém cestovním pasu z let třicátých, a tak bylo obsaženo v hlavičce jeho dopisního papíru z té doby.

Důvod těchto změn neznáme, víme však, že později se vrátil k původní podobě příjmení, jak vyplývá z pozdějších dokladů. Tady to uvádím především jako poznámku pro případné budoucí badatele, kteří by se s různou podobou příjmení mohli setkat v pramenech.

Pro úplnost zmiňme ještě dvě podoby zachycené v dokladech Čs. pošty. Na koncesi rozhlasové stanice z roku 1926 je uveden jako Goldšmíd, v adrese dopisu ministra spojů z roku 1949 jako Goldschmidt; v obou případech jde zjevně o omyl.

Pro nás filatelisty je samozřejmě nejdůležitějším úsekem života JG doba, kdy působil jako tvůrce našich známek, kuponů, FDC a celin, především jako jejich rytec, ale i autor jejich grafické úpravy. Do roku 1950 (a pak ještě asi dva roky jako důchodce) v tiskárně Česká grafická Unie, od roku 1952 do své smrti jako výtvarník na volné noze.
Traduje se, že do České grafické unie byl JG přijat na základě precizně rytecky provedené hlavičky dopisního papíru, která se líbila jejímu řediteli. Měl být posilou oddělení tisku poštovních známek. O ten tehdy usilovaly dva podniky, vedle ČGU i zavedená tiskárna Haase. Oběma ministerstvo pošt a telegrafů svěřilo výrobu prvních čs. vydání, Unii zejména Hradčany, Haasemu přetisk Pošta československá 1919. Výroba poštovních známek byla samozřejmě prestižní a ziskovou zakázkou, která mohla firmám sloužit i jako prvotřídní reference v zahraničí, proto se obě tiskárny snažily ukázat v co nejlepším světle. Po primitivním knihtisku a choulostivé neotypii přišly na řadu logicky měditisk a ocelotisk, tedy techniky používané pro tisk známek běžně v zahraničí. Tiskárna Haase získala od státu zakázku na zhotovení Jubilejní série k 5. výročí vzniku republiky, s portrétem TGM podle návrhu Maxe Švabinského, která měla být tištěna galvanoplasticky. Unie kontrovala nabídkou tisku z plochých ocelových desek na stroji Hummel. K tomu samozřejmě potřebovala talentovaného a zkušeného rytce, kterého našla v JG.

Je velká škoda, že se nenašel nikdo, kdo by ho v té době vyzpovídal a zanechal nám o této důležité etapě naší známkové tvorby podrobnější zprávu. Hořec-Habr v článku k rytcovým pětaosmdesátinám uvádí, že JG v roce 1923 podle stejného Švabinského návrhu zhotovil jinou rytinu s portrétem Masaryka, která pak byla v roce 1925 použita pro emisi k prezidentovým pětasedmdesátinám. A to je druhé jubileum zmíněné v titulku – od té doby uplynulo rovných devadesát let.

Jaroslav Goldschmied je tedy považován za autora první rytiny pro československou známku tištěnou ocelotiskem, zpočátku plochým, později rotačním, na lisu Stickney. Ve zmíněném článku po půlstoletí vzpomíná, jaké potíže tehdy byly s její výrobou. „Jsou už to léta, takže si každou podrobnost nepamatuju. Vím, že s tím měla tiskárna velké soužení. Vyryl jsem původní rytinu a Max Švabinský ji schválil, ale výsledky byly zpočátku žalostné. Ne a ne to pořádně vytisknout.“ Musel mnohokrát upravovat a prohlubovat rytinu, až se zdá, že se mu nakonec snad ani nelíbila: „Myslím, že se tím vším původní rytina kazila, protože jemné čáry zhrubly a z nitek se musely dělat strouhy, aby tam barva držela.“ Nakonec se ukázalo, že na vině nebyla rytina, ale nevhodná barva, doslova „nějaký pomíchaný lak, a proto že se to slepuje“. Výsledkem byla řada dnešních odlišných typů, zejména u nejběžnější hodnoty 1 Kč.
Těžkosti se ale podařilo překonat, ČGU se stala monopolním dodavatelem čs. poštovních známek a JG v ní byl ustanoven vedoucím oddělení pro tisk cenin. V poválečném pracovním průkazu ze dne 29. 8. 1947 je jeho zařazení popsáno takto: Rytec cenin a faktor odd. pro tisk poštov. známek.

Paradoxně však jeho první – a úspěšné – vystoupení na poli naší známkové tvorby bylo na dlouho i posledním – alespoň jak je to zaznamenáno v odborné filatelistické literatuře. O rok později totiž přišel do ČSR z Finska rytec Karel Seizinger, který pak ryl všechny naše známky; v roce 1934 k němu přibyl Bohumil Heinz. JG s nimi spolupracoval, zejména při dokončování partií rytin mimo hlavní obraz, na to měl dokonce zvláštní reprodukční přístroj – pantograf (na snímku, i když v pozdější době), kterým bravurně zhotovoval různé gravury a nápisy, samozřejmě i na jiných ceninách, které tu tiskli.

Snad tehdy vzniklo skromně znějící přízvisko dělník rytiny, které by on sám však jistě nevnímal jako pejorativní, ale naopak dobře vystihující jeho neokázalý a pokorný přístup k práci, která byla jeho celoživotní láskou.

Neschovával si však zkusmé otisky, takže je dnes těžké – a možná dokonce i nemožné – zjistit, co je jeho práce, na jakých známkách se vlastně posílel jako spoluautor. Sám o tom Hořcovi už v souvislosti s emisí 1925 řekl: „Ani jedinou známku byste u mě z té doby nenašel. Tiskárna mi nic nedala, to se tehdy nedělalo, a tajně jsem si to nechtěl brát.“
K rytí celých známek se dostal zase až po Seizingerově odchodu do ciziny a Heinzově úmrtí, tedy za protektorátu, a zůstal u nich i po osvobození. V Unii, později i doma, na volné noze, jich vyryl pěknou řádku, našich i pro zahraniční poštovní správy. Vedle toho vytvořil dlouhou řadu rytin pro obálky dne vydání, naše i zahraniční, a pro nejrůznější další ceniny, například pro kupony na tramvajenky.

Zajímavým úsekem tvorby JG jsou rytiny pro zahraniční ceniny.

Málo známo je, že se JG podílel na přípravě reprezentačních alb, která na přelomu 40. a 50. let nechával zhotovovat ministr pošt Neumann pro prezidenta Gottwalda, jeho zetě ministra Čepičku a možná i pro další funkcionáře. Dokladem je osobní dopis ministra z roku 1949, adresovaný JG (byl vyobrazen v F4/15 na s. 8). V těchto albech byly otištěny rytiny známek nových emisí, a dnes patří k mimořádným vzácnostem té doby.

Samostatná známková tvorba JG ze 40. až 70. let je filatelistům dobře známa, informace o ní lze snadno najít v katalozích. Složitější je to s grafickou výzdobou obálek dne vydání, kde je stále řada otazníků.

Z výzdoby obálek dne vydání si ukažme jednu zajímavou, a přitom málo známou – k 15. výročí Února, tedy z roku 1963 (Pof. FDC 1291+3). Při jejím rytí došlo k chybě, které si nikdo nevšiml, nejspíš až do chvíle, kdy se na vytištěné obálky měly lepit známky. Chyba to byla kuriózní a věc choulostivá, protože ve zkratce názvu tehdejší vládnoucí strany: místo „KSČ“ bylo uvedeno „KŠC“. Posunutí háčku nad vedlejší písmeno zkratku proměnilo v citoslovce, navíc s jednoznačně odmítavým zabarvením. Není tedy divu, že rytina byla opravena (předpokládám, že háček nad S byl vyplněn amalgámem a nad vedlejším C vyryt háček nový), obálky znovu vytištěny a distribuovány. O existenci chybotisku jsem neměl tušení, a nepodařilo se mi ani zjistit, zda a případně jaké měl jeho vznik důsledky pro JG a odpovědné pracovníky pošty a tiskárny. V každém případě jde o vhodný podnět na doplnění VII. svazku 9. dílu Monografie.

I u známek se však nepochybně podílel na řadě rytin, u nichž pak bylo uváděno jen jméno hlavního autora, zatímco spoluautorský podíl JG zůstal nezveřejněn. Nekonfliktní povaha a zaměření na samotný proces tvorby způsobovaly, že mu to snad ani nevadilo. Přesto je doložen případ, kdy se ohledně rytiny dostal do vážného sporu s kolegou Jindřichem Schmidtem. Šlo v něm o rytinu Karlův most, pro kterou Schmidt připravil rozkresbu a JG ji pak vyryl. Šlo o velmi zdařilé dílo, které bylo mnohokrát použito k tisku při různých příležitostech, včetně filatelistických, přičemž jako autor byl v části případů uváděn Schmidt, v části Goldschmied. Po déletrvajícím nepříjemném sporu se 15. dubna 1977 oba sešli na půdě Českého fondu výtvarných umění, a výsledkem jednání byl kuriózní závěr – že rytecká deska bude zničena! To se pak skutečně stalo, přeškrtáním rydlem, jak se můžete přesvědčit na její fotografii.

Pro úplnost zmiňme, že v té době bylo Goldschmiedovi bezmála 87 let a Schmidtovi osmdesát…

Ale vraťme se k osobnímu životu. Už jsme uvedli, že JG ovdověl v roce 1950. O pět let později se znovu oženil – to bylo v roce 1955, tedy před rovnými šedesáti lety, což je třetí jubileum uvedené v titulku. Jeho druhá žena se rovněž jmenovala Marie a dosud bezdětný JG s ní na stará kolena vyženil syna a malou vnučku.

Svatební hostina byla v hotelu Alcron a upomínku na to máme v podobě jídelního lístku.

To byla v jeho životě velká změna, byl sice už pán v letech, ale koupil si auto, bílozelenou sportovní Felicii, aby rodina mohla jezdit na výlety, hlavně na hrady a zámky, jak bylo tehdy zvykem. Jeho vnučka vzpomíná, jak na cestě vždycky někde zastavili, třeba i v otevřené krajině, sedli si v příkopu a vypili kafíčko. Auto využíval i k cestám k vodě, byl rybářem, i když víc než úlovek lákal ho na břehu řeky klid.

JG vůbec rád cestoval, několikrát byl v zahraničí, jak dosvědčují dochované cestovní pasy z údobí první republiky i poválečné.

I v pokročilém věku se nevyhýbal dobrodružství a legraci, jak ukazuje fotografie z jízdy na velbloudech.

Za svého života JG vystřídal mnoho adres a bydlel řadě bytů v různých částech Prahy, vždycky však toužil po vlastním domě, kde by mohl v klidu žít a pracovat. I to se mu nakonec povedlo, v klidné části pražské Krče si postavil vilku, kde měl svou pracovnu a mohl si vyjít i na zahrádku.

Jeho pracovna byla v přízemí, za oknem vpravo do ulice. Tady trávil dlouhé hodiny skloněn nad ryteckou destičkou, a vnučce v žertu říkal, že má každé oko jinak, jak pořád mžourá do lupy.

Dělník rytiny – ve skutečnosti její mistr – Jaroslav Goldschmied zemřel 3. listopadu 1977, v požehnaném věku 87 let. Vzešel z Poštovské ulice, která svým názvem symbolicky předurčila, že svůj život profesně spojí s poštovními známkami. Dílo, které za ním zůstalo, nachází své obdivovatele a milovníky dodnes. Nyní už bezmála čtyři desetiletí odpočívá na hřbitově v Praze – Podolí, na dohled od Kavčích hor, vlastně v ulici, kde před lety sám bydlel…