Poštovní schránku si u nás mnozí mimoděk spojujeme se stejnojmennou básničkou Jiřího Wolkera ze sbírky Host do domu. “Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá. Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel – tam, kde jsou srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí. Když na ně psaní doletí, narostou na nich plody, sladké nebo trpké.“
U nás byly zavedeny 1. června roku 1817, tedy více než třicet let před zavedením poštovních známek. Poštovné za listovní zásilky totiž od tohoto data platil výhradně adresát, podle starosvětské zásady, že napřed se má odvést služba a teprve pak se za ni platí. Šlo o dřevěné truhličky, umístěné v poštovních úřadech, do nichž odesilatelé mohli vhazovat dopisy. Teprve od roku 1850, kdy byly v Rakousku vydány první poštovní známky, se schránky začaly rozšiřovat i mimo vlastní poštovní úřadovny, napřed na budovu pošty a později i na vzdálenější místa. To přineslo možnost podávání zásilek i mimo úřední hodiny. Dnes už poštovní schránky nejsou dřevěné, a dávno už ani wolkerovsky modré – ty současné se u nás vyrábějí z kovu nebo z laminátu a jsou jasně oranžové. Jejich historii se věnuje Poštovní muzeum, které je také sbírá a vystavuje. Obrázky, od nejstarších po současné, můžete nalézt i na jeho webových stránkách.
Poštovní schránky, jako jeden ze symbolů poštovnictví, se jako námět dostaly i na poštovní známky. Jako takové jsou tedy předmětem zájmu tematických sběratelů, ale i poštovních historiků, a jako hlavní či pomocné téma je mohou požít i další sběratelé a badatelé (oblíbená jsou např. tzv. razítka nádražních poštovních schránek, na první pohled rozpoznatelná podle hranatého tvaru). Ve světě jsou dokonce sběratelé poštovních schránek jako takových – Arthur Reeder z Velké Británie jich shromáždil na dvě stě různých a na ostrově Wight je veřejnosti představil ve vlastním soukromém muzeu. U nás o takovém sběrateli nevím, ale to neznamená, že bychom se o poštovní schránky – zejména o ty méně obvyklé – nemohli zajímat i my. A když už nějakou takovou nemáme ve svém okolí, stačí mít oči otevřené při návštěvě bližších či vzdálenějších míst.
O poštovních schránkách, zejména o těch z exotičtějších zemí, čas od času píše i časopis Filatelie. Mohli jsme se tak seznámit s nejjižnější poštovní schránkou „na konci světa“ v Patagonii, či s nejvýše umístěnou poštovní schránkou na jižní polokouli. Tentokrát se podíváme na schránky z ostrovů ležících u východního pobřeží Jižní Ameriky, k nimž naši pozornost nepřitáhla pošta, ale politika.