V letošním lednovém čísle časopisu Filatelie byla otištěna fotografie nejjižněji umístěné poštovní schránky světa. Je připevněna na budově poštovny s názvem Na konci světa, na nejjižnějším výběžku argentinské Patagonie, a vybírá ji argentinská státní pošta.
Místního poštovného jeho práce očividně baví, a tak se u něj dveře netrhnou. Na pultě má velký počet kašetů, které návštěvníkům ochotně otiskuje na zásilky. Pro milovníky poštovních známek má přichystané pohlednice a obálky s dekorativními námětovými frankaturami, které adresáty určitě potěší. I „na konci světa“, tak dělá kus dobré práce pro rozšíření našeho oboru – filatelie.
Na aršíku s polárním námětem si všimněte české vlajky (vpravo, třetí zdola), která je výrazem naší účasti na zdejším výzkumu.
Konec světa (End of The World) se tomuhle výběžku pevniny jižně od Ushuaie, hlavního města argentinské provincie Ohňová země, říká proto, že dál už jsou jen neobydlená skaliska a Hornův průliv, který dělí Jižní Ameriku od Antarktidy.
Na Ohňovou zemi máme připomínku i v naší filatelistické literatuře – přesněji v literatuře pro filatelisty a další milovníky poštovních známek. Možná si vzpomenete, že když časopis Filatelie v roce 2007 na pokračování otiskoval knížku Filatelistické povídky od Františka Langra, s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera, byla mezi nimi i jedna s názvem Colonia Popper.
Hlavní hrdina pan Král v ní vypráví o chudém židovi, který se vydal hledat štěstí do vzdálené ciziny. Při hauzírování v Ohňové zemi provozoval poštovní službu a nechal si k tomu účelu zhotovit i vlastní známky. Místní pošta si ale tuhle konkurenci nenechala líbit, a tak se nezbohatlý pan Popper vrátil do Prahy, kde dožíval v chudobinci. Pan Král se mu pak snažil přilepšit rozprodejem dopisů s těmi jeho známkami, aby si pan Popper mohl čas od času dopřát oblíbený doutníček…
Jde samozřejmě o autorskou licenci – ale jen do určité míry. Ervín Hirsch, redaktor Tribuny filatelistů, který byl Langrovým odborným rádcem, vycházel ze skutečného příběhu Julia Poppera, rumunského stavebního inženýra a cestovatele (1857-93), který ve svém dobrodružném životě skutečně provozoval poštu v Ohňové zemi a v literatuře je někdy vzletně označován jako rumunský conquistador (dobyvatel) Patagonie. Bylo to koncem 80. let devatenáctého století, kdy se zde těžilo zlato a Popper z něj v nepřístupném terénu zamrzlé země razil mince. Vedle toho vydával i poštovní známky, které nesloužily jen k úhradě poštovného, ale byly vlastně i jakýmisi bankovkami vyjadřujícími desetinu hodnoty mince.
Julius Popper neskončil v pražském chudobinci, zemřel roku 1893 jako pětatřicetiletý v Buenos Aires, a Rumuni na něj dodnes s hrdostí vzpomínají – je mu dokonce věnována obsáhlá stránka na Wikipedii (bohužel pouze v rumunštině) a v roce 2007, k 150. výročí Popperova narození, vydali celinovou obálku, na níž je vyobrazena jeho deseticentová známka a otisky razítek jeho pošty.
Ale vraťme se k poštovní schránce Na konci světa. Když o ní argentinské prameny hovoří jako o nejjižněji položené, samozřejmě mají na mysli schránky provozované státní poštou a pravidelně vybírané. Není totiž vyloučeno, že další poštovní schránky se nacházejí ještě jižněji, na vědeckých základnách v Antarktidě.
S ohledem jejich odlehlost a nepravidelnost spojení, by však šlo nejspíš o schránky soukromé či podnikové, v nichž by se shromažďovala korespondence před další dopravou ke skutečnému podání k poštovní přepravě. Vědeckých stanic je na tomto sedmém kontinentu řada, a není vyloučeno, že taková schránka je dokonce i na samotné Scott-Amundsenově polární základně ležící pouhých sto metrů od Jižního pólu. Nemám však žádné zprávy, že by šlo o součást standardního poštovního systému.
Pokud jde o mou osobní zkušenost, je vyobrazená argentinská schránka skutečně nejjižněji umístěnou. Při pobytu v Antarktidě jsem totiž žádnou poštovní schránku neviděl (což samozřejmě neznamená, že by nemohla existovat – a možná nejen jedna). Sám jsem se totiž v Antarktidě nejjižněji dostal jen na ruskou polární základnu Novolazarevskaja, kde jsme cestou na Jižní pól nalezli útočiště v několikadenní sněhové bouři. I když tu místní správce Vladimir prodával pohledy a různé suvenýry, známky v nabídce neměl a poštovní schránkou nedisponoval.
Naše vynucená návštěva polárníky potěšila, jednak jsme mluvili rusky a jednak jsme byli z Česka, země, kterou znali. Místní lékař mi s vážnou tváří tvrdil, že by se hrozně rád podíval do Prahy, ale že se tam bojí, protože mu kamarádi vyprávěli, že kdo se jednou napije českého piva, už jiné nebude chtít vzít do úst…
Na dotaz po poštovní schránce mi řekli, že podle nich není ani na sousední indické základně, a žádnou jsem neviděl ani na nedalekém ruském letišti Novolazarevskoje. Pro zdržení kvůli bouři jsme se nakonec na Jižní pól nedostali, takže zprávu o tamní schránce nemohu podat. Snad tedy někdy příště…
Zdržení na cestě Antarktidou nám ruští polárníci vynahradili návštěvou v místní, nejjižněji umístěné ruské bani („sauně“) na světě.