Minule jsme se stručně zmínili o poštovních schránkách a slíbili si, že s některými méně obvyklými seznámíme. Jako první navštívíme Falklandské ostrovy, kam se moc našinců asi nepodívá – leží totiž na druhém konci světa, v poměrně nehostinném podnebí nedaleko jižního polárního kruhu, a mimo tučňáků moc turistických atrakcí nenabízejí. Filatelisté je díky krásným známkám znají už dávno, do povědomí světové veřejnosti se ale dostaly až před třiceti lety, kdy tuto součást Britského antarktického území obsadila argentinská armáda. Následující desetitýdenní krvavý konflikt přinesl na devět set mrtvých a bezmála dva tisíce zraněných. Na druhé straně porážka Argentiny velkou měrou přispěla k pádu tamní vojenské diktatury a k obnově demokratického zřízení. Málo se doceňuje, že útok na Malvíny, jak jsou v Argentině Falklandy nazývány, byl vnímán jako jeden z důkazů argentinské rozpínavosti, které se obávalo i sousední Chile. Hlavní strůjkyní tehdejšího britského důrazného postupu korunovaného vítězstvím byla nedávno zesnulá ministerská předsedkyně M. Thatcherová. Historické prameny poukazují, že se svým rozhodným postojem byla zpočátku spíše osamocená, a to nejen na mezinárodní scéně (včetně USA), ale i v Británii, kde vůči vojenskému zásahu v tak velké dálce panovala i v rámci vládnoucí konzervativní strany spíše skepse.
Historii Falkland, mimochodem pro západní svět objevených britským mořeplavcem Johnem Davisem (1592), můžeme dobře filatelisticky dokumentovat – i díky tamní dlouholeté emisní tradici. 
My se však dnes chceme podívat na zdejší poštovní schránky. Už s ohledem na nízký počet obyvatel (necelé tři tisíce) jich přirozeně není mnoho, a jaksi mimoděk svědčí o tradiční britské úspornosti a vynalézavosti. Jako první tu návštěvníci asi zaznamenají schránku v přístavu hlavního města Stanley, umístěnou v místním informačním středisku. Je zazděná v jeho obvodové zdi a má dva otvory pro vhazování zásilek – zvenčí a zevnitř. Zmíněnou úspornost dokazuje skutečnost, že jde o schránku starobylou – na části orientované směrem na ulici je označení GR, tedy George Rex (= Král Jiří), aniž by bylo zmíněno, kolikátý vlastně (bez bližšího zkoumání tak nemůžeme říci, zda jde o tatínka nynější panovnice Alžběty II, krále Jiřího VI., nebo jejího dědečka Jiřího V., mimochodem zapáleného filatelistu).
Pro větší pohodlí návštěvníků v místním, často sychravém počasí byl do schránky zřízen i vhoz zevnitř střediska, který je samozřejmě modernější.
Další schránka, s níž se na Falklandských ostrovech turista může setkat, ukazuje nejen na britskou vynalézavost, ale i snahu o úspornost. Nachází se v domku na pláži s největší místní kolonií tučňáků, kam je třeba vážit poměrně dlouhou cestu terénním autem. Výsledek ale stojí za to. Tučňáky, které známe z falklandských známek, tady můžeme vidět z bezprostřední blízkosti – protože jsou přirozeně zvědaví, když chvíli postojíte, vydají se typickým kolébavým krokem až k vám. Rozhodně si tu nemusíte připadat jako na safari, protože pro tučňáky jste v tu chvíli atrakcí naopak vy.
I v místním létě (které připadá na naši zimu) však výletníci rychle prokřehnou, protože od oceánu fouká vítr a nadto tu často prší. Vhod tedy přijde malá kavárnička s horkým čajem a tradičními britskými zákusky, pak už většina návštěvníků zamíří do vedlejšího miniaturního muzea, sestávajícího z jedné větší místnosti, v níž je kromě přírodopisných exponátů i prodejnička suvenýrů a – světe div se – filatelistická expozice představující zdejší poštovnictví a známkovou tvorbu. Vytvořil ji místní sběratel Ron Binnie a je rozhodně milé vidět, jak je na místní známky hrdý. To se ostatně dá říci o místních obyvatelích obecně, falklandská vlajka se v místním větru třepotá, kde se jen dá vyvěsit.
Ale abychom nezapomněli na zmíněnou „úspornou“ poštovní schránku, kvůli které jsme se sem vlastně v našem článku vypravili. Je umístěna uvnitř u vchodu do muzea na oné vzdálené a po většinu času opuštěné pláži (až na tučňáky, samozřejmě), a zjevně z finančních důvodů není kovová, ba ani dřevěná či plastová, ale – látková. Je asi půl metru vysoká, v tradiční červené barvě, a má i všechny obvyklé náležitosti: korunku, označení panovníka E II R (Elizabeth II Regina = Královna Alžběta II.) a štítek na uvádění času, kdy je vybírána. Listovní zásilky, v tomto případě jde skoro vždy o pohlednice příležitostných turistů, jsou vhazovány otvorem na čelní straně nahoře. Vzhledem k lehkosti materiálu schránka nemusí být připevněna na zeď, ale je prostě zavěšena na šatním ramínku, visícím na hřebíku na zdi.
Tohle všechno se zde dochovalo a může fungovat díky dávné neústupnosti premiérky Thatcherové, které jsou za to místní obyvatelé samozřejmě vděčni. Byl jsem tu právě v době třicátého výročí konce války o ostrovy, kdy argentinská vláda zostřila rétoriku a pohrozila, že zakáže vstup do svých přístavů nejen falklandským lodím, ale všem lodím plujícím pod britskou vlajkou, nebo vlajkou některého z jejích zámořských území (což byl případ naší lodi, která plula pod vlajkou Bermud). Navíc to v jednu chvíli vypadalo, že pro rozšíření zákazu přistávání Argentina získá i další jihoamerické země – což by lodě na moři mohlo vystavit až neřešitelné situaci. Obyvatele Falklandských ostrovů to ale nechává v klidu. Nebojácnou atmosféru tu lze vzdáleně přirovnat k náladě před první čs. mobilizací v roce 1938, jak ji známe z dobových filmových týdeníků – tváří v tvář mnohem silnějšímu protivníkovi lze v očích zejména mladých falklanďanů číst furiantské: „Utlučem je čepicema!“
Dnešní kratičké zastavení na ostrovech ztracených v jižním Atlantiku proto berme jako skromné připomenutí velké ženy Margaret Hildy Thatcherové, jejíž památku uctí falklandská poštovní správa 16. května vydáním čtyřznámkové emise.