PDF verze -> Ladislav Dvořáček pětasedmdesátiletý (II) (PDF, 257 kB)
František Beneš
V minulém čísle Filatelie jsme popřáli významnému československému filatelistickému funkcionáři Ladislavu Dvořáčkovi, bývalému dlouholetému předsedovi SČSF a bývalému prezidentu FIP, k jeho pětasedmdesátinám. Při té příležitosti jsme si přiblížili jeho dosavadní osobní, pracovní a rodinný život. Dnes se zaměříme na jeho činnost v oboru, který nás zajímá nejvíc – ve filatelii. A začneme, jak je ostatně naším zvykem, ze široka.
Trocha historie
Sbírání poštovních známek je činnost jen o málo mladší než známky samy 11. První zpráva o sbírání známek je ovšem kuriózní. V roce 1842 se v anglickém humoristickém časopise Punch, objevila satirická zmínka o tom, že jedna z anglických dam si dala do listu Times inzerát, že kupuje upotřebené poštovní známky na vytapetování budoáru. V té době však už jistě existovali skuteční sběratelé, kteří se novým a v té době Ještě bezejmenným oborem vážně zabývali. Současně s tímto zájmem se objevily i první filatelistické časopisy a obchodnici se známkami. V šedesátých letech minulého století pak vznikly první filatelistické kluby, byly uspořádány první výstavy a vyšly první katalogy známek. Zájemci o historii české filatelie mohou čerpat z řady pramenů. Například V. Nebeský o našich prvních filatelistech napsal rozkošnou knížku, v níž čtenáře lehkou a čtivou formou provádí jejich osudy. Pokud někomu vyhovují spíš suchá fakta, může sáhnout po útlém spisku 20 let Svazu československých filatelistů (1965 – 1985), kde mimo tehdy obvyklé porce frázi o vedoucí úloze Komunistické strany Československa jsou obsažena i základní data o vzniku a složitém vývoji naší organizované filatelie od jejího vzniku až do poloviny osmdesátých let. Přehledně o tradici filatelie v Československu pojednává i Svět filatelie od F. Švarce. Mnoho užitečných informaci můžeme získat i z filatelistických časopisů, například z naší Filatelie. Samozřejmě ne všichni čtenáři mají tolik zájmu, času a možností, aby uvedené prameny probádali. Prolistujme proto nyní společně zmíněné publikace a uveďme z nich alespoň nejstručnější data. V dubnu roku 1887 byl v Praze založen Český klub filatelistů, praotec všech našich filatelistických spolků, dodnes se mající čile k světu pod názvem Klub českých filatelistů (KČF), neboli KF 00-01. Před těmi více než 110 lety stálo u jeho zrodu rovných jedenáct nadšenců z Čech, Moravy i Slovenska. Devět let po svém založení, v roce 1896, začal klub vydávat první český filatelistický časopis – Český filatelista (ke stému výročí založení tohoto časopisu jsme přinesli obsáhlé články -, k němuž se jako ke svému předchůdci hlásí i naše Filatelie. V roce 1914 uspořádal klub v Praze první českou soutěžní filatelistickou výstavu; v té době měl už zhruba 150 členů. Až do roku 1918 byl KČF jediným českým filatelistickým spolkem v českých zemích. Na Slovensku vznikl první filatelistický spolek pod názvem Album v roce 1895 v Kremnici.
Po vzniku samostatné československé republiky začaly postupně vznikat filatelistické spolky i v dalších městech . V roce 1921 byla ustavena celostátní filatelistická organizace – Svaz československých filatelistických spolků. V roce 1923 byla v Brně uspořádána první mezinárodní výstava poštovních známek v ČSR. V roce 1926 se Československo stalo spoluzakladatelem Mezinárodní filatelistické federace (FIP); v té době byly jejímu budoucímu prezidentu L. Dvořáčkovi tři roky. Koncem dvacátých let a v letech třicátých se původní jednotná filatelistická organizace začala postupně rozpadat, řada spolků zanikla, jiné ze svazu vystoupily a působily nezávisle na něm, další do něj ani v minulosti vůbec nevstoupily. V té době vycházela řada odborných filatelistických časopisů – vedle už zmíněného českého filatelisty to byly například Tribuna filatelistů či Filatelistická revue, které vyjadřovaly zájmy jednotlivých, mnohdy značně rozkmotřených skupin filatelistů. V roce 1935 vznikla další organizace filatelistických spolků -Jednota československých filatelistů. Zhruba rok existovaly svaz a jednota vedle sebe, o rok později pak svaz ukončil svou činnost a v roce 1937 vzniklo ústředí čs. filatelistických spolků, které jich sdružovalo přes čtyřicet, tedy většinu z tehdy existujících. Koncem 30. let, v době velkých filatelistických výstav u nás i v zahraničí, sdružovalo Ústředí již 85 spolků a další 53 spolky pracovaly nezávisle. Filatelistické spolky byly přitom zcela autonomními občanskými sdruženími, která se za účelem společného postupu v řadě zájmových oblasti (novinková služba, vydávání časopisů, výstavní a znalecká činnost, styky se zahraničím atd.) sdružovala do vice méně volných sdružení. V roce 1937 byla uspořádána Celostátní výstava poštovních známek Bratislava 1937 (podrobně jsme o ní referovali např. vn), v roce 1938 pak pod patronátem FIP Mezinárodní výstava poštovních známek PRAGA 1938 (první výstava, které se tehdy patnáctiletý Ladislav Dvořáček osobně zúčastnil, a to v roli pomocníka tlumočníka).
Následovaly roky okupace. Je zajímavé, že filatelii jako oboru se velice dobře dařilo v obou obdobích totality, která náš národ prožil v tomto století – nacistické v letech 1939 – 1945 i komunistické v letech 1948- 1989. Konkrétně za protektorátu bylo uspořádáno více než 20 filatelistických výstav, vyšla řada katalogů, nadále vycházely filatelistické časopisy, vzkvétal klubový život, do ústředí vstoupily všechny české filatelistické spolky. Ještě větší rozmach prodělala filatelie v období socialistickém. Na druhé straně jak nacisté, tak i komunisté z veřejného filatelistického života vyloučili řadu osobností.
Z dlouhé řady těch perzekvovaných za protektorátu uveďme například E. Hirsche, redaktora Tribuny filatelistů, K. Rixe, známého sběratele celin a publicistu, či V. Eksteina, obchodníka a vydavatele dodnes nepřekonaného specializovaného katalogu známek ČSR I (všichni tři uvedení byli židovského původu, pro který byli pronásledováni, vedle nich však nacisté věznili či dokonce zavraždili dlouhou řadu dalších českých židovských i nežidovských filatelistů). V obou uvedených obdobích přitom smutnou úlohu sehráli i někteří sběratelé, znalci, funkcionáři i filatelistické časopisy, kteří k těmto praktikám napomáhali. 21 Za mnohem déle trvající éry socialistické pak zase někteří proti svým protivníkům vystupovali z pozic nenávisti třídní; toto období tuhého kádrování, kdy ideoví odpůrci byli pronásledováni až do druhého kolena, máme jistě všichni ještě v živé paměti. Ve filatelii byli lidé s jinými názory zpočátku mnohdy pasováni do role spekulantů a příživníků a jako takoví byli vylučováni z účasti na sběratelském dění. Například Filatelie v roce 1951 otiskla zásady nové organizace československé filatelie, ve kterých je zdůrazňována nutnost zbavit filatelii „pokoutních příživníků “ a rušení občanských filatelistických spolků se zdůvodňuje tím, že „dosavadní organizační forma poskytovala stále možnost spekulantům bezpracně těžit z filatelistické záliby pracujících“.
Ostatně s vylučováním svých odpůrců z jakýchkoliv, tedy i těch sebemenších funkcí v organizované filatelii se komunisté nepárali, prostě jediným administrativním opatřením násilně zrušili veškeré filatelistické spolky a namísto nich ustavili filatelistické kroužky ROH, do jejichž vedení se samozřejmě lidé s jiným než oficiálním názorem nemohli dostat. V pozdějších letech byl pak každý odlišný názor, pokud se ho vůbec někdo odvážil vyslovit, prohlášen za nepřátelský socialismu a jeho hlasatel tvrdě potřen.
V krátkém, ani ne tříletém demokratickém období v letech 1945 – t 948, a pak ještě dva roky v období nastupující komunistické diktatury, stálo v čele filatelistického života nadále Ústředí čs. filatelistických spolků. Ve spolkovém občanském životě obecně však komunistická moc viděla nebezpečí, které nemá a nemůže mít pod kontrolou. Proto, jak už jsme si řekli, byly v roce 1950 občanské spolky administrativně rušeny a těm filatelistickým bylo po dohodě mezi ministerstvem pošt, ústřední radou odborů a ústředím čs. filatelistických spolků doporučeno, aby se zapojily do závodních klubů ROH nebo do osvětových besed v podobě filatelistických kroužků. Tímto násilným zásahem skončila i činnost Ústředí čs. filatelistických spolků. A protože v každé totalitní společnosti je všechno do posledního detailu dokonale proorganizováno, bylo pro ideové a odborné řízení práce filatelistických kroužků zřízeno pětičlenné Ústředí čs. filatelistů (ÚČSF). To bylo orgánem a doslova převodovou pákou ministerstva pošt, jmenovaným ministrem pošt po dohodě s ROH.
Dřívější, prvorepublikové pojetí filatelie bylo podrobeno kritice a charakterizováno jako úzce zájmové, ryze odborné, ve značné míře komerční, a vůbec odtržené od společenského dění a dokonce i nad něj povznesené, nenacházející pro svou finanční náročnost širší základnu mezi pracujícími, zejména mezi dělníky. Nové pojetí filatelie bylo naopak prezentováno jako finančně nenáročné kulturní vyžití, oddech a rekreace, filatelistické kroužky ROH pak Jako místo rozvoje kulturní, společensky angažované zájmové činnosti pracujících, poštovní známky jako propagátor převratných společenských změn u nás i v zahraničí. Tento přístup skutečně slavil úspěchy a například už v roce 1952 bylo registrováno na 600 filatelistických kroužků s celkem 30 tisíci členy. Jak SČSF později hrdě konstatoval: „Vyrostlo mnoho nových obětavých propagátorů, politicky i odborně vyspělých funkcionářů a schopných organizátorů socialisticky chápané filatelie, podporující svými specifickými prostředky politiku Komunistické strany Československa a v únoru 1948 obrozené Národní fronty Cechů a Slováků. “ 121 Jedním z těchto nových organizátorů byl i Ladislav Dvořáček.
Kde se vzal, tu se vzal
V minulém čísle Filatelie jsme L. Dvořáčka v padesátých letech zastihli jako důstojníka čs. armády, mladého, novému lidově demokratickému zřízení oddaného soudruha, s tím nejsprávnějším – dělnickým – třídním původem. Jistě mezi dalšími mladými soudruhy, s podobně prvotřídním kádrovým profilem, musel vyčnívat, už jenom pro své jazykové znalosti, ale i pro své vzdělání a z našeho hlediska samozřejmě i pro své zaujetí pro filatelii. Jaký div, že si jej povšimli i tehdejší vedoucí představitelé naší filatelie, někteří si jej dokonce pamatovali ještě z předválečné Pragy 1938. Celostátní výstavu Praha 1950 absolvoval L. Dvořáček ještě jako řadový návštěvník, voják základní služby. Někdy v roce 1953 však s ním na pražských výměnných schůzkách několikrát prohodil pár slov tehdejší předseda ústředí F. Smolík a o několik týdnů později mu zatelefonoval domu generální tajemník ústředí B. Matějka, že s předsedou uvažují o možnosti zapojit jej do přípravy mezinárodní výstavy PRAGA 1955, chystané k 10. výročí osvobození. Matějka věděl, že se L. Dvořáček z Pragy 1938 tak trochu zná s předsedou svazu francouzských filatelistů a současně předsedou FIP L. Berthelotem a navíc umí francouzsky, takže by jim mohl pomoci s přípravou výstavy v mezinárodní oblasti. To se také skutečně stalo. Když pak Berthelot, mimochodem (podle pamětníků) roztomilý a veselý obtloustlý pán, na Pragu 1955 přijel, ukázalo se, že si Dvořáčka pamatuje, a protože hovořil pouze francouzsky, stal se mu Dvořáček nepostradatelným průvodcem a tlumočníkem.
Výstava měla úspěch. Byla pořádána doslova na Vltavě – na Žofíně a v Mánesu – a z hlediska čs. filatelie tu byl představen například mimořádně zajímavý exponát J. Mrňáka, osvětlující typologii přetisku Pošta československá 1919. Předseda FIP Berthelot, který měl rád společnost a legraci, se do Prahy přímo zamiloval. Když se po úspěšné výstavě loučil s našimi filatelistickými představiteli, nanesl otázku, co bude dál, na jakou další mezinárodní výstavu se může do Prahy těšit? Přítomní filatelističtí a spojoví funkcionáři v čele s tehdejším náměstkem resortu pošt J. Maňákem kývali, že takovou mezinárodní výstavu samozřejmě zase brzy uspořádají. Tady Je třeba podotknout, že tehdejší řády FIP znaly pouze výraz mezinárodní výstava a nikoliv výraz výstava světová, což ovšem bylo pro Francouze Berthelota vlastně synonymum – oba výrazy se vyjadřovaly slovem internationale. Přítomného tlumočníka L. Dvořáčka však iniciativně napadlo, že by pro název výstavy mohl být použit výraz nový – mondiale -, povyšující JÍ nad výstavy dosavadní a umožňující dokonce požádat o záštitu nad ni hlavu našeho státu. Žoviální Berthelot tehdy souhlasně mávl rukou a nikdo z přítomných nejspíš netušil, že to byl právě ten okamžik, kdy se zrodil nápad pořádat filatelistické výstavy ve zcela nových dimenzích.
V roce 1959 je L. Dvořáček už spolupracovníkem Ústředí čs. filatelistů a kandidátem Sboru znalců. Sem se přihlásil sám, nakonec o tom přece snil už za svého pracovního nasazení v Německu, a jako už mnohokrát v životě i tehdy mu pomohla náhoda. Předseda Sboru znalců F. Novák, noblesní znalec starého Rumunska, si povšiml jeho zájmu o studium klasických emisí a vybídl jej, aby se vyjádřil k tehdy právě probíhajícímu sporu mezi dvěma znalci – F. Ketzkem a B. Riegrem. Jednalo se o pravost a jakost třinácti klasických známek Francie, Sicílie a Toskánska, jejichž dnešní katalogová cena by jistě činila více než čtvrt milionu Michel marek. Oba znalci neústupně trvali na svém, až hrozil dokonce soudní spor. Předseda ústředí Smolík tedy Dvořáčkovi jako kandidátu Sboru znalců v oboru klasických známek uložil vypracovat posudek, který by se spolu s posudky obou znesvářených znalců a s předmětnými známkami poslal prostřednictvím FIP do Francie tehdejšímu nejvyhlášenějšímu znalci klasických emisí L. Dubusovi. Dvořáček se této příležitosti chopil, na posudku si dal velmi záležet, a když přišlo Dubusovo vyjádření, ukázalo se, že se s Dvořáčkovým posudkem shoduje. Tento posudek na tři neapolské známky se pak stal jádrem jeho znalecké práce pro Sbor znalců, kterou v roce 1961 úspěšně obhájil.
Mluvíme-li o Ústředí čs. filatelistů, tak rychle dodejme, jak to ústředí vlastně fungovalo, aby si snad někdo pod dojmem honosného názvu namyslel, že šlo o nějakou budovu na nábřeží, zvíci Ústředního výboru KSČ, vybavenou početným štábem úředníků. Ústředí filatelistické sídlilo v Praze 1, v Jindřišské ulici č. 18, kde v přízemí obývalo jednu místnost s výlohou do ulice – pro snazší představu, po jeho odstěhování tu začalo fungovat řeznictví a uzenářství. Tato poměrně velká místnost byla přepažena pultem, za nímž seděly dvě pracovnice – jedna z nich se jmenovala paní Uhrová a byla ženou známého sběratele a znalce Eduarda Uhra -; ty se staraly o styk s filatelistickými kluby. Vzadu pak byla knihovna, malá zasedací místnost a kancelář tajemníka. V tomto ústředí dostal v roce 1960 L. Dvořáček svou první pořádnou filatelistickou funkci – byl jmenován tajemníkem (samozřejmě naplaceným) a na starosti měl mezinárodní záležitosti.
První světová výstava poštovních známek na světě a co z toho vzešlo
V roce 1955 neformálně dojednaná světová výstava PRAGA se nakonec uskutečnila až v roce 1962. Byla to první světová výstava v historii filatelie. A světová nebyla jen záměnou slova ve svém názvu, byla to skutečně výstava v nových, doposud nevídaných dimenzích. Konala se na přelomu srpna a září v Průmyslovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze – Holešovicích, byla uspořádána „kójovým“ způsobem společného umístění bezmála tisícovky exponátů všech výstavních tříd. Vedle toho, že byla do té doby nejrozsáhlejší výstavou, vykázala i největší návštěvnost – přes milion návštěvníků! (To už dneska zní, jako z vyprávění barona Prášila, ale přesto to byla pravda, miliontý návštěvník byl dokonce zvlášť vybrán a odměněn.) Obrovský kus práce při přípravě, průběhu a likvidaci výstavy, stejně jako na všech dalších výstavách PRAGA, odvedli vesměs dobrovolní pracovníci – členové Svazu filatelistů, bez jejichž přispění by světové výstavy PRAGA nemohly být asi vůbec takto velkoryse pořádány. Předsedou jury byl už nám dobře známý předseda FIP L. Berthelot, L. Dvořáček v Jury působil jako tajemník. Záštitu nad výstavou převzal prezident republiky A. Novotný.
Nebývalý, doslova světový úspěch socialistického pojetí filatelie, který se na výstavě projevil, se zalíbil vedoucím politickým činitelům, a když bylo rozhodnuto rozšířit tehdy jakoby vládnoucí Národní frontu o další společenské a zejména zájmové organizace, byla k tomuto rozšíření vybrána právě organizovaná filatelie. V roce 1963 byla založena pracovní skupina pro ustavení Svazu československých filatelistů, do jejíhož čela byl postaven L. Dvořáček. O dva roky později, přesně 30. května 1965, byl v Praze ustaven SCSF a on byl zvolen jeho předsedou. Z této funkce pro něj vyplývalo i členství v ústředním výboru Národní fronty, který sídlil ve Valdštejnském paláci na Malé Straně; předsedové krajských výboru SČSF pak byli samozřejmě členy KV NF. Skutečnost, že SČSF byl jako jediná zájmová organizace v ČSSR členem Národní fronty, svazu dávalo jisté privilegované postavení. Rozhodně se mu snadněji jednalo s vydavatelem poštovních známek- rezortem spojů, rozhodně měl snadnější přístup k finančním zdrojům, rozhodně mu víc vycházely vstříc tehdejší dislokační komise (získání nového sídla svazu v Celetné ulici je toho malým příkladem). Na druhé straně – za všechno se musí nějak platit. A svaz platil tím, že se více než jiné zájmové organizace zapletl s tehdejší moci, vlastně se na ní jakoby i podílel, v jeho činnosti se objevovalo více politiky a tím i více nespravedlností a třenic, než tomu bylo jinde. To všechno nakonec vedlo k vlně osočování a nenávisti, která se plně projevila po pádu komunistického režimu, a některé rány se možná nezhojily dodnes.
čtvrtstoletí v čele
První starostí předsedy nově ustaveného SČSF bylo, kde na jeho provoz vzít peníze. Spoje, jako dosavadní zřizovatel ÚČSF, dnem ustavení SČSF samozřejmě přestaly vyplácet mzdy zaměstnancům sekretariátu, Národní fronta ještě peníze neměla naplánovány, takže první výplatu musel ženským v Jindřišské ulici L. Dvořáček zaplatit z vlastní kapsy. Tajemníkem svazu (zpočátku na půl úvazku, později na plný) byl však Slavomír Kaiser, dobrý organizátor a ještě lepší byrokrat, který se spolu s předsedou a dalšími dobrovolnými spolupracovníky s elánem pustil do budování nové organizační struktury. Denně si přál mít na stole přesný aktuální stav členské základny (v té době nedokonalé spojové techniky v podstatě naprosto nereálný požadavek), neúnavně organizoval krajské výbory, podporoval vznik nových klubů, napomáhal vzniku nových odborných komisí. Kaiser svou funkcí doslova žil. Navrhoval různé kolosální filatelistické projekty- například chtěl vydat monografii známek celého světa. Mezi pamětníky koluje i jeho okřídlený výrok, který ve svatém vytržení pronesl při noční cestě po smíchovském nábřeží k L. Dvořáčkovi; podíval se tehdy do nebe a pateticky prohlásil: „Uvědom si, že my dva jsme teď bohové československé filatelie!“
Za tři roky po vzniku svazu byla uspořádána další ze světových výstav PRAGA, tentokrát 1968. L. Dvořáček byl předsedou jejího prezídia i Jury. Nově nadechnutá svoboda však rozbouřila i jinak v té době stojaté vody, ve vedení ústředního výboru SČSF, prakticky v předvečer výstavy PRAGA 1968, vystoupil totiž tajemník SČSF S. Kaiser s nečekanou kritikou předsedy L. Dvořáčka, kterého (podobně jako o dvacet let později další filatelisté, ale k tomu se ještě dostaneme) označil za zdroj všeho špatného v naší filatelii, a vyzval, aby byl Dvořáček na místě odvolán z funkce s tím, že někomu takovému přece nikdo ani nemůže podat ruku. Puč však nebyl asi dobře načasován, z pléna se ozvaly hlasy, že měnit předsedu těsně před výstavou PRAGA, když je navíc jmenován do všech vrcholných funkcí výstavy, Je čirý nerozum, a vzpoura zhasla. S. Kaiser pak krátce na to emigroval do Dánska, kde se živil jako obchodník se známkami, za několik let však zemřel. I PRAGA 1968 proběhla v PKOJF, i ona měla úžasný úspěch, i na nf bylo vystaveno bezmála tisíc exponátů. Navíc to bylo v době Pražského jara, kdy po dvaceti letech zase znělo slovo svoboda, lidé byli nadšení, o všechno se zajímali, byli k sobě ohleduplnější. Na výstavě naši filatelisté poprvé viděli stánky opravdových západních obchodníků s hromadami barevných propagačních materiálů zdarma, firma Lindner tu rozdávala své nádherné albové listy na emisi československých známek Umění 1967, přívětivě se usmívající prezident Svoboda vlídně kynul při slavnostním zahájení. Kdo mohl tušit, že za šest týdnů zarachotí letní Prahou sovětské tanky
A přišly šedivé roky normalizace, čistek a vyřizování účtů. Do emigrace odešla řada sběratelů a funkcionářů. V celé společnosti se děla řada křivd a nepravostí, a samozřejmě se nevyhnuly ani poli organizované filatelie. Vedle toho se na svaz v průběhu těch let snesly důsledky soudních skandálů s údajně ukradenými známkami a zkusmými tisky z tiskárny známek, s pašováním starých známek do zahraničí i s nelegálním vývozem novinek. Předsedu Dvořáčka někdy vítali na zasedání ústředního výboru Národní fronty s ironickým ….. á, přišel náčelník těch gaunerů, tak jakýpak průšvih mají páni filatelisti dneska?“
Přesto SČSF dál fungoval jako dobře namazaný stroj. Počet jeho členů neustále stoupal díky zavedenému systému vázaných hodnot a později i nezoubkovaných aršíků přidělovaných v novinkové službě po jednom kusu na člena, a tím stoupaly v rámci NF i jeho význam a vážnost. Byla to sice Potěmkinova vesnice, kdy sběratelé ve snaze zajistit si do svých sbírek příslušný počet nezoubkovaných aršíků do klubů přihlašovali celé příbuzenstvo, s filatelií samozřejmě nemající nic společného, ale příspěvky platili a byli zticha, a o to nakonec přece šlo.
V této atmosféře proběhla Světová výstava PRAGA 1978, která byla nejrozsáhlejší výstavou v historii FIP. Konala se opět v PKOJF, tentokrát však s více než 1100 exponáty. L. Dvořáček byl čestným předsedou prezídia a předsedou jury. Ve výstavním katalogu byl otištěn jeho článek Návrh zásad hodnocení výstavních exponátů na světových a mezinárodních výstavách pořádaných pod patronátem nebo za podpory (záštity) FIP, který se stal hlavním podkladem pro generální řád a oborové řády pro hodnocení exponátů na výstavách FIP a příslušné směrnice, schválené FIP v první polovině 80. let a platné s malými úpravami dodnes.
V roce 1980 byl L. Dvořáček na kongresu FIP 31 v Essenu zvolen do čela této organizace. V roce 1986 avansovaI i na poli politickém, z člena ÚV NF se stal členem jeho předsednictva. To už se blížila poslední československá světová výstava, PRAGA 1988. Jako všechny předchozí se i ona konala v PKOJF a navíc poprvé i v tehdy nově otevřeném Poštovním muzeu, i ona představila bezmála tisícovku exponátů, L. Dvořáček byl opět čestným předsedou prezídia. V atmosféře Gorbačovovy perestrojky byla veselejší, tržnější (po celou dobu výstavy fungovaly v Praze filatelistické burzy, Pofis v Jejím rámci například uspořádal velkou mezinárodní aukci), lidé cítili, že ledy už přece jen poněkud tají. K výstavě vyšel barevný specializovaný katalog ČSR, dodnes mnoha sběrateli používaný, a také publikace československá filatelie s řády SČSF pro budování a hodnocení exponátu a obsáhlou základní filatelistickou terminologií. Centrum Prahy bylo tehdy čerstvě opravené, svítilo sluníčko a mnozí zahraniční návštěvníci si při loučení s výstavou říkali- tak za deset let v tom velkorysém socialistickém Československu, které může pořádat tak velkorysé světové filatelistické výstavy, zase neshledanou! Málokdo z nich přitom mohl tušit, že zanedlouho čas trhne oponou a brzy nebude ani socialismus, ani Československo, ani doba a peníze na velerozsáhlé světové filatelistické výstavy.
Listopad 1989
17. listopad 1989 zamíchal osudy celé společnosti. Proti mnoha vedoucím představitelům ve všech oblastech společenského dění se zvedla vlna odporu, která je přiměla k rezignaci na jejich funkce. To se projevilo samozřejmě i ve Svazu filatelistů. Na zasedání předsednictva ÚV SČSF 8. prosince 1989, v předvečer 6. sjezdu SČSF, odstoupil L. Dvořáček z veškerých svých funkcí ve Svazu filatelistů. Na sjezdu bylo zvoleno nové vedení v čele s M. Antalou, které jmenovalo rehabilitační komisi SČSF, na niž se mohli obracet ti, kdož se předchozím komunistickým režimem ve své filatelistické činnosti cítili poškozeni; komise měla alespoň morálně očistit ty, kterým bylo ukřivděno. Také předsednictvo Svazu českých filatelistů se na svém zasedání 27. 1. 1990 usneslo ustavit rehabilitační komisi, na kterou se mohli obrátit všichni členové, kteří byli nějakým způsobem postiženi v letech, která následovala po Pražském Jaru 1968.
Dne 2. března 1990 se ve středisku filatelistů v Praze 3 -Žižkově sešlo 13 českých a slovenských filatelistů, kteří se cílili poškozeni Jednáním bývalého vedeni SČSF. Byli to J . Karásek, F. Hutyra, V. Palkoska, J. Neumann, A. Tacheci, F. Seebauer, V . Bernášek, O. Bartoň , A . Gazda , A . HuJer, J. Cimrhakl , A. Dušek a V. Krajíc . Z jejich jednáni byl sepsán… Zápis ze setkání členů i bývalých členů Svazu čs. filatelistů, kteří jako funkcionáři ÚV Svazu čs. filatelistů byli v letech normalizace po Pražském Jaru 1968 nebo i později pro své názory, politické smýšlení tehdejším vedením SČSF pod různými záminkami svých funkcí ve vyšších orgánech zbavováni anebo dokonce z SČSF vyloučeni „. Zápis, uložený v archivu SČF , je velmi obsáhlý – má celkem 10 stran – a abychom si jej alespoň trochu přiblížili, budeme z něj Citovat několik odstavců… Přítomné uvítal Ing. Karásek jménem svým. OF a VPN… v krátkosti shrnul praktiky býv. vedení SCSF v době tzv. let normalizace, kdy hlavním normalizátorem byl tehdejší předseda SČSF Ing. Ladislav Dvořaček, člověk bezohledný, jdoucí výhradně za svým osobním politickým cílem. … Následovala diskuse, v níž jednotliví přítomní vylíčili okolnosti, za nichž se dostali do sporu s mg. Dvořáčkem a pak jím byli postihováni, zbavováni funkcí, ostouzeni, mnozí ze zasedání ÚV vyhnáni za dveře, aniž se mohli hájit, aby se rozhodovalo bez nich. Přítomný kolektiv je pod tlakem působení ing. Dvořáčka zbavoval funkcí hlasováním o jejich vině, všichni ze strachu, aby nebyli sami nějak postiženi. Později na mnohé z nich také došlo.
Následuje vylíčeni jednotlivých případů, kdy L. Dvořáček měl .. vést neskrývaný boj proti Mezinárodní asociaci filatelistických novinářů“ (AIJP) : zakrývat .,chyby v účetnictví a skladové evidenci .. . hospodářské nedostatky a nepořádky v SČSF“ a pronásledovat ty. kdo na ně poukazovali; řádně nevyúčtovávat své pracovní cesty; bránil v publikační činnosti nepohodlným osobám; poškozovat a nakonec zrušit hospodářské zařízeni SČSF Merkurfila; direktivně prosazovat své členství v Mezinárodní asociaci filatelistických znalců (AIEP); podvodným jednáním vylákat z České pojišťovny pro SČSF milionovou částku za výstavní rámy PRAGA 1968, prosazovat se neoprávněně jako spoluautor specializovaného katalogu SCSF: nepravdivě nařknout dva funkcionáře SČSF, že si z NSR v balících s exponáty SČSF propašovali neproclené zboží; nechával vyloučit z vedení SCSF „politicky nespolehlivé osoby“; prosazoval na funkce ve FIP osoby, na kterých měl zájem; nezařadil československé Jurymany do knihy mezinárodních jurymanů FIP a tím pádem sám se svými nejbližšími spolupracovníky jezdil na všechny výstavy ve světě. K vystupování L. Dvořáčka se vyslovil mimo jiné i V. Palkoska: „Měl jsem možnost po léta pozorovat ing. Dvořáčka, šel bezohledně za svým osobním cílem, šplhal po zádech filatelistů / tento výrok, který jsem mu řekl jednou do očí na zasedání ÚV SČSF, ho šíleně rozlítil/ doma měl chování vyloženého hulváta, v cizině slušného až devótniho člověka. Pravý muž dvojí tváře!“ Zápis pak konči takto… Na závěr se shodli všichni účastníci setkání, že Ing. Dvořáček soustavně poškozoval čs. organizovanou filatelii celou řadou deformací pod heslem ‚socialistické filatelie ‚ Odstraňoval jemu nepohodlné lidi, funkcionáře řadou nejrůznějších obvinění. Účastnici setkání požaduji proto, aby o tomto jednání byla vydána stručná zpráva do svazového časopisu Filatelie, informovány všechny svazy filatelistů včetně předsednictva FIPu, obdobně podána i zpráva na mimořádném Sjezdu SČF. ZSF a SCSF na podzim t.r. s návrhem na vyloučeni Ing. Dvořáčka ze Svazu čs. filatelistů.
Předsednictvo SČSF usnesením ze dne 30. 6. 1990 vyzvalo L. Dvořáčka, aby se k výše uvedenému zápisu vyjádřil. Ten tak učinil svým obsáhlým (devatenáctistránkovými) dopisem ze dne 30.7. 1990, adresovaným PÚV SČSF, v němž podrobně reaguje na jednotlivá obviněni uvedená v zápisu. Konstatuje v něm , že .. všechny zásadní problémy byly vždy kolektivně projednávány na schůzích PÚV SČSF a podle závažnosti i v ÚV SČSF a přijatá usnesení byla zapsána a po kontrole schválena a realizována …. „Zápis je koncipován tak, jako kdyby svaz byl v podstatě jen předseda, který o všem autoritativně sám rozhodoval a vše de facto vykonával, jako kdyby neexistovaly UV a PUV i URK SČSF … Práva i povinnosti předsedy jsou stanoveny stanovami SČSF … Jistě jsem se během uvedené doby dopustil řady chyb a omylů, ale nikdy jsem nejednal se zlým úmyslem někoho poškodit nebo získat osobní prospěch.· K jednotlivým konkrétním obviněním se pak konkrétně vyslovuje a píše, že .. činnost AIJP jsem … podporoval a čs. členům AIJP opakovaně nabízel, aby vytvořili skupinu nebo složku v rámci SČSF .. . dokonce jsem pozval tehdejšího předsedu AIJP … a žádal ho. abychom společně AIJP legalizovali v Československu na FMZV v Praze … moji žádost nepřijal. Podle pokynů FMZV i NF vedoucí volení funkcionáři členských organizaci NF nesměli být členy organizací v Československu nelegalizovaných … hospodaření SČSF bylo pravidelně kontrolováno a schvalováno orgány SČSF a Národní fronty, a to včetně vyúčtování jeho služebních cest; hospodářská zařízení SČSF nebyla likvidována svévolně, ale protože na ně Svaz doplácel; nikdy nikomu nezakazoval publikovat; neprosazoval se direktivně za člena AIEP, protože už tehdy byl… známým mezinárodním jurymanem a znalcem – překvapuje jej, když o údajné nehospodárnosti v SČSF hovoří lidé, kteří v té době měli v SČSF Jako placeni funkcionáři právě tyto otázky na starosti a navíc nesli i hmotnou odpovědnost: nevnucoval se jako spoluautor katalogu, protože na to neměl ani čas, ani kvalifikaci; obviněni z pašování zboží z NSR v balicích exponátů SČSF dvěma funkcionáři svazu je oprávněné, protože nepředložili dodnes žádný doklad, že zboží bylo procleno, a jeden z nich se navíc k pochybení otevřeně přiznal; do funkcí ve FIP navrhoval vždy takové osoby, o nichž se domníval, že budou pro tuto práci nejpřínosnější; do jury zahraničních výstav vysílal SČSF ty své členy, kteří byli současně funkcionáři FIP a tak se na těchto Výstavách účastnili i zasedání orgánů FIP, jinak SČSF neměl na takové cesty prostředky . O některých signatářích zápisu podotýká, že z funkcí v SČSF neodešli, .. aby se vyhnuli případným represím ze strany ing. Dvořáčka „, jak uvádějí, ale pro svou nechuť pracovat v dobrovolných naplacených funkcích.
Dvořáčkův dopis končí slovy: .. ‚Zápis‘ je formulován tak, jako kdybych za celých 25 let ve funkci předsedy SČSF nikdy nic dobrého neudělal … Uvítám, budou-li má stanoviska v konfrontaci se stanovisky ‚zápisu‘ .. . publikována ve Filatelii, aby zejména členská základna SČSF poznala, kdo a proč se chce vetřít mezi osoby skutečně normalizací postižené a jakých ‚argumentu‘ se k tomu nestydí použít. Na mimořádném Sjezdu SČSF dne 14.10. 1990 se k popsané problematice vyjádřil ve svém referátu předseda SČSF M. Antala takto: „V období po listopadové revoluci měla velmi významnou úlohu rehabilitační komise jmenovaná PÚV SČSF. I na půdě svazu se staly nepravosti, které vyplývaly z podmínek dané doby, ve které se udály. Práce (rehabilitační) komise začala velmi slibně – už 2. března se uskutečnilo setkání těch, kteří byli v letech totality postiženi. Několikahodinové setkání, orientované především na osobu bývalého předsedy ÚV SČSF ing. Dvořáčka, dr. Švarce i některé jiné, vyústilo do materiálu, který však členové PÚV dostali až v červnu s tím, že členové (rehabilitační) komise se vzdávají svých funkcí. S tím PÚV nesouhlasilo a trvá i nyní na uzavření celé záležitosti. K dispozici je i stanovisko ing. Dvořáčka k předmětným vyjádřením jednotlivých bývalých i současných funkcionářů SČSF především z řad SČF. Je třeba však konstatovat, že při řešení této problematiky se musí odlišit trestní odpovědnost, kterou musí každý ze zainteresovaných řešit soudní cestou, od otázek, které souvisí s činností ve svazu. Zde stále trvá úkol rehabilitační komise navrhnout PÚV SČSF řešení. Do včerejšího zasedání PÚV SČSF se tak, bohužel, nestalo. I tak se všem postiženým touto cestou jménem PÚV SČSF omlouváme a zveme je k další účinné spolupráci. Celou záležitost uzavřelo prezídium SČSF dne 8.6 1991 v zápisu ze svého jednání takto: „L. Dvořáček vykonal za svého působení ve svazových i mezinárodních funkcích nezanedbatelný díl práce a případnou trestní odpovědnost musí každý ze zainteresovaných individuálně řešit soudní cestou. A to je tečka za rehabilitacemi na poli naší organizované filatelie. lnu, demokracie je demokracie, a argument, že dřívější mocipáni by se svými odpůrci asi zatočili jinak, tu nemá žádné místo. Stačí si přece vzpomenout na skandování na listopadových náměstích – Nejsme jako oni!
Dneska
I když v naší organizované filatelii L. Dvořáček již osm let žádnou oficiální funkci nemá, na poli mezinárodním je doposud velmi činný. Jako senior konzultanta FIP jej na své náklady jízdné, ubytování, diety) často zvou pořadatelé významných filatelistických výstav v zahraničí, aby zde působil ve vedoucích funkcích výstavních jury. Na podzim roku 1997 byl například předsedou jury světové výstavy MOSKVA ’97; v květnu letošního roku byl na světové výstavě ISRAEL ’98 řádným členem jury a vedoucím její skupiny pro hodnocení filatelistické literatury. Na podzim se chystá hned na dvě výstavy, v záři bude čestným předsedou jury Mezinárodní výstavy poštovních známek PRAGA 1998, v říjnu pak bude ve stejné funkci působit na světové výstavě ITALIA ’98 v Miláně. Kdo někdy na nějaké mezinárodní či dokonce světové výstavě v jury působil, ví, že to není žádná funkce na ozdobu, když už pořadatel vynaloží za pobyt jurymana peníze, chce, aby mu za to odvedl příslušný kus práce. Ale to už je prostě Dvořáčkův život; ať byl jaký chtěl pracant, byl vždycky, to mu neupírají ani jeho největší í protivníci. A tak se dál nadšeně trmácí po světě, dojednává, tlumočí, organizuje a hodnotí, a přitom stejně jako v minulosti má i dnes mnoho příležitosti setkávat se v různých zemích světa jak s filatelisty, tak s osobnostmi veřejného života. I když práce mezi· národního jurymana ·pokud se dělá odpovědně a v souladu s platnými řády je spíš nezáživná až úmorná, přece jen taková setkání někdy nejsou prosta překvapení, která člověka zahřejí u srdce.
Zakončeme tedy náš dnešní článek historkou, kterou mi vyprávěl o letošní květnové výstavě v Tel Avivu. Po slavnostním zahájení výstavy za účasti hlavy státu mělo proběhnout fotografování čestných hostů. Bývalý předseda FIP Dvořáček se ocitl vedle izraelského prezidenta E. Weizmana a když mu byl anglicky představen s tím, že je z Prahy, stiskl mu Weizmann srdečně ruku a s úsměvem řekl česky: „České Budějovice, Švejk, dobré pivo, hezká holka!