Nedělám to proto, že by mne omrzel život…
František Beneš
Název emise: Jan Palach a Jan Zajíc
Den vydání: 26. června 2019
Hodnota: „A“ (= 19 Kč ke dni vydání) č. 1035 (ČP)
Rozměr známkového obrazu: 40 x 23 mm
Výtvarný návrh: Kryštof Krejča
Druh tisku: plnobarevný OF
Papír: fl-an-OF; Tisk: PTC Praha
Tisková forma: 2x 50
Náklad: 500 tis.
FDC: digitální tisk
Tisk: PTC Praha; Náklad: 3.300
Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc než Prométhea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču v dešti na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
pro cizími vojáky sražený květ
…
Je leden 69.
I láska bolí.
Proto pláču…
Tohle je úryvek – začátek a konec – básně, kterou student Jan Zajíc věnoval upálenému studentovi Janu Palachovi. Tomu Janu Palachovi, jehož smrt otřásla velkou částí národa a alespoň na chvíli mu vrátila naději, že vše není ještě ztraceno, že stojí za to postavit se zlu – byť ne tak tragickým způsobem. Naděje ale zhasla rychle, a tak Zajíc následoval Palachův čin a měsíc po jeho pohřbu se v průjezdu jednoho z domů na Václavském náměstí polil benzinovým čističem a zapálil. Musela to být strašná bolest, která mu zastřela orientaci, a tak se mu ani nepodařilo vyběhnout na náměstí a uhořel v domě na schodech. Pochodeň číslo 2… V dopisu rodičům a sourozencům na rozloučenou napsal: „Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem vám ho snad zajistím lepší. … Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať už je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje.“
Před Palachem a Zajícem vzplály na protest proti okupaci Československa dvě jiné „pochodně“, ve Varšavě Richard Siwiec (8.9.68) a v Kyjevě Vasil Makuch (5.11.68), v Budapešti se upálil Šándor Bauer (20.1.69), následovali Evžen Plocek v Děčíně (4.4.69) a Eliáš Rips v Rize (13.4.69; ten ale šťastnou náhodou přežil a nyní působí jako profesor na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě).
Šokující způsob této radikální formy protestu má samozřejmě velký dopad na společnost, a tak se jej snaží totalitní režimy zamlčovat, v případě Palacha se objevila konspirační teorie „studeného ohně“. Na druhé straně si řada lidí pod dojmem takového tragického činu jistě kladla otázku, zda by i oni neměli nějak projevit svůj postoj, a pokud ano, jak daleko zajít? Palach sám krátce před svou smrtí vyzval své následovníky, aby jeho čin nenapodobovali. Jan Zajíc a Evžen Plocek jej nevyslyšeli… Od té doby uplynulo půl století, takže pamětníci ještě žijí.
Památka Pochodně číslo 1 byla u nás připomenuta před osmadvaceti lety čtyřkorunovou známkou Sdružení pro nadaci studenta Jana Palacha. Nyní se tedy na známku vrací, spolu s Pochodní číslo 2. Autor jejího výtvarného návrhu ji pojednal velmi jednoduše – dvě tváře vystupující z hnědé tmy, dva podpisy, v rohu nominál a na pravém okraji, odděleně od tématu, název státu. Tenhle minimalistický přístup se mi líbí a považuju ho za nejvhodnější. Oba zobrazení svůj čin jistě neprovedli kvůli slávě, okamžité či posmrtné, a my (teď mluvím hlavně za sebe) na něj dnes – s výhodou či nevýhodou odstupu doby – pohlížíme do jisté míry s rozpaky. Proto by jakékoli fangličkování a heroizování těch dávných tragédií nebylo na místě, nemluvě o tom, že by mohlo zasít semínko touhy po následování v dalších citlivých a romantických statečných mladých duších.
Jednoduchá je i výzdoba obálky dne vydání – ohořelé torzo občanského průkazu Jana Palacha je symbolem samo za sebe. Do razítka autor umístil dva prosté stylizované kříže, doplněné domicilem Praha, v níž obě Pochodně vzplály…