Přišel mi k svátku gratulovat Olda …

František Beneš

Název emise: Divadlo Semafor – 60 let
Den vydání: 23. října 2019
Hodnota: „A“ (= 19 Kč ke dni vydání); kat. č. 1048
Rozměr známkového obrazu: 40 x 23 mm
Výtvarný návrh: Jiří Suchý
Druh tisku: plnobarevný OF
Papír: fl-an-OF; Tisk: PTC Praha
Tisková forma: 2x 50; Náklad: 500 tis.
Rytec FDC: Jaroslav Tvrdoň
FDC: OTp v barvě tmavě modré
Tisk: PTC Praha; Náklad: 3.400

O tom, že by měla vyjít známka připomínající Jiřího Suchého a Semafor1), jsem v této rubrice psal vícekrát. A že by si ji měl navrhnout sám, je přece i výtvarníkem. Na to se mi donesla poznámka jednoho zkušeného tvůrce našich známek, že Suchý je nepochybně skvělý divadelník, ale jako grafik? Proto mám radost, že právě touhle novou emisí mu Jiří Suchý vytřel zrak. Vypadá jinak, než ostatní naše známky, a možná jinak, než jsme si ji představovali – tedy rozhodně jinak, než jsem si ji představoval já, když jsem se ani těšil. A v tom to právě je: Jiří Suchý celý život dělá věci jinak, leckdy nečekaně, a přitom prostě a neokázale. Kdybych měl novou známku popsat jedním slovem, řekl bych, že je ušlechtilá. Prostor je zaplněn dokonale. Šest postav, uprostřed dvojice Šlitr a Suchý, vedle směrem doprava Jitka Molavcová a Ferdinand Havlík, klarinetista, který ale hrál i na saxofon (například ve filmu Kdyby 1000 klarinetů), a vlevo vedle Šlitra šantánová tanečnice (hezkejch holek bylo a je na jevišti Semaforu vždycky dost, a to celých těch 60 let, nepochybně v duchu dávné poznámky Jana Wericha „Příroda dala ženám pěknou postavu, aby se jí chlubily“), a konečně dětská herečka, jichž v divadle vystupovala řada – Suchý uvádí, že „počet semaforských dětí dosáhl dvojciferného čísla“ (namátkou Magda Křížková, Monika Hálová nebo Lucka Krecarová, abych z nich zmínil alespoň některé). Ta ukazuje na nápis sdělující, k jaké příležitosti známka vyšla, nad ním nominální hodnota a nahoře název státu. Vše ve třech tlumených barvách plus zlatý nominál, jednoduché a vzdušně obklopené bílou. Stochastický rastr kresby a pérové linie nápisů, postavy z dávné historie divadélka v naprosto současném, moderním podání.

Suchého typická výtvarná poetika – jak jsem ji původně čekal na známce – se uplatnila v kresebné výzdobě obálky dne vydání, v jednoduché rytině Jaroslava Tvrdoně. V razítku je „obchodní značka“ Semaforu, slamák-žirarďák a buřinka. O tom slamáku Suchý říká, že si ho dal na hlavu ve hře Jonáš a tingltangl (1962), jako symbol kabaretu. A když potom hledali pokrývku hlavy pro Šlitra, dva slamáky se jim zdály moc a vybrali tedy buřinku. A společně je tak proslavili, že jim v šedesátých letech dokonce pošta doručila dopis odněkud z ciziny, na jehož obálce byla místo adresy jen kresba slamáku a buřinky a slovo Praha.

Semafor pro mne v dětství a mládí znamenal to, co pro moje rodiče Divadlo ABC s Werichem a Horníčkem a pro prarodiče Osvobozené divadlo V+W+J. Měl jsem k němu blízko i osobně, jako student jsem se léta přátelil s jednou jeho zpěvačkou, a tak jsem tam byl častým hostem, v hledišti i v zákulisí, v divadelním klubu. S Jiřím Suchým jsem tedy měl příležitost se setkat a musím říci, že je to pozoruhodný muž – při všem svém nadání a vší své slávě milý a skromný. Známý dávný pražský advokát Vladimír Bočkovský jako výraz nejvyššího obdivu používal označení – je to slušný člověk. A přesně to bych řekl i o Jiřím Suchém.

Nám filatelistům je blízký i tím, že je celoživotním sběratelem. Je známo, že (stejně jako třeba Adolf Born) sbírá historické přilby, ale sbírá i věci nám bližší – pohlednice. Líbí se mi jeho výrok, že „jak je něčeho víc než tři, je to už sbírka“. Vzpomínám si, jak jednou přišel do prodejny Profil, bylo to ještě v pasáži banky Na příkopech, a zálibně si tam prohlížel mince, které jsme tehdy také vedli. Jestli si nějakou koupil, si už nepamatuju, jeho zaujetí pro věc jsem ale nezapomněl.
O Jiřím Suchém jsem napsal, že je to jeden z mála géniů, s nimiž máme to štěstí sdílet stejnou dobu. Přes nepřízeň doby, která jej a jeho tvorbu pronásledovala po desítky let, přes osobní tragédie, jimž musel čelit (zemřel mu půlroční syn, pak partner Šlitr, a taky manželka, ta v pouhých 46 letech), s obdivuhodnou vytrvalostí a naprostou oddaností tlačí svou divadelní káru dál, dodává nám radost a prostřednictvím svých písní se vlastně stal součástí našich životů. Ty písně se nakonec dostaly i do školních zpěvníků a jejich autor do učebnic. Když jsem psal tyhle řádky, v hlavě mi pořád zněla ta uvedená v titulku. Zakončeme tedy dnešní povídání o nové známce a jejím autorovi poznámkou z dávného rozhovoru se Suchým v Lidových novinách: Jiří se řídí jedním heslem, které si pro sebe kdysi vymyslel v těch nejhorších dobách: „Když všichni říkají, že je všechno v hajzlu, znamená to, že nic není ztraceno. Protože člověk ví, kde to hledat.“

1) Semafor se měl původně jmenovat Dimafor, DIvadlo MAlých FORem, ale to se Suchému nelíbilo, a tak ho napadlo mnohem srozumitelnější slovo Semafor, a až pak hledali těch potřebných sedm malých forem, z nichž ale nakonec zbyla jediná – hudební komedie.