PDF verze -> Protektorátní aršík R. Heydrich 1943 (PDF, 3 916 kB)
František Beneš
V letošním roce uplynulo 55 let od vydání prvního a současně jediného protektorátního aršíku, vydaného k prvnímu výročí smrti zastupujícího říšského protektora v Cechách a na Moravě Reinharda Heydricha. Ten zemřel 4. června 1942 na následky atentátu, který na něj o osm dní dříve spáchali českoslovenští parašutisté vyslaní do protektorátu z Londýna. Přes dlouhou dobu, uplynulou od jeho vydání, je kolem aršíku dosud mnoho nejasností a ani specializovaná filatelistická literatura mnohdy nemá jasno, jak k němu vlastně přistupovat. Jde o oficiální vydání? Měl výplatní schopnost?
Jak jej vlastně katalogizovat? V nedávné době se objevily některé nové, dosud nepublikované materiály a informace s tímto aršíkem související, které alespoň o kousek rozšiřují naše filatelistické, ale i obecně historické poznání. Konkrétně se na mne jako na znalce obrátili dva majitelé těchto aršíků s žádostí o odhad jejich ceny. K oběma aršíkům přitom byly přiloženy původní doklady osvětlující okolnosti, za jakých je tehdy jejich původní majitelé získali – pozvánka na vzpomínkovou slavnost a darovací dopis říšského protektora. Jedna ze zmíněných osob dokonce byla v blízkém příbuzenském vztahu k adresátovi darovacího dopisu a dopodrobna znala jeho příběh, který mi ochotně vyprávěla. Ten, spolu se zmíněnými materiály, pak byl podnětem k této malé studii.
Atentát
Atentát na Reinharda Heydricha je jednou z nejprozkoumanějších a nejpublikovanějších epizod z období druhé světové války. Jeho příprava, Heydrichova smrt i tragický přiběh našich parašutistů, jejich rodin, spolupracovníků, ale i mnoha lidí, kteří s celou věcí ne měli nic společného jako byli například obyvatelé Lidic), byl zachycen v desítkách knih a stovkách či spíše tisících novinových článků u nás i v zahraničí; byly o něm natočeny filmy, pojem heydrichiáda se stal smutným mementem naší historie. Proto jen stručně. 15. března 1939 obsazuje německá armáda větší část mnichovskou dohodou okleštěného Československa. V Českých zemích je vyhlášen protektorát Čechy a Morava, na Slovensku vzniká proněmecky orientovaný Slovenský stát. Vedoucím představitelem německé moci v protektorátu – říšským protektorem v Čechách a na Moravě – se stal zkušený diplomat, šestašedesátiletý K. Neurath, jeho zástupcem, státním sekretářem, byl jmenován bývalý poslanec československého parlamentu za Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, jedenačtyřicetiletý K. H. Frank.21 Německá moc okamžitě zavedla proti českému obyvatelstvu protektorátu krvavé represe s cílem jej zastrašit. Ani tyto brutální zákroky však odpor proti okupantům nezlomily, a tak 27. září 1941 přijíždí do Prahy SS -Obergruppenfuhrer a generál policie, sedmatřicetiletý Reinhard Heydrich.
Má nahradit říšského protektora Neuratha, který – podle tehdejší zprávy ČTK – nastoupil delší zdravotní dovolenou. Zastupující protektor Heydrich ihned vyhlásil stanné právo, na jehož základě rozpoutal nebývalý teror. Zakrátko byl domácí odboj zdecimován masovým zatýkáním a popravami. Zpacifikovaný protektorát měl se svým rozvinutým průmyslem a zemědělstvím dodávat říši výrobky (hlavně zbraně) a potraviny potřebné k další německé expanzi. Čeští pracující měli být podle Heydrichových představ získáni ke spolupráci nejen násilím, ale i po dobrém – například zvýšenými příděly potravin a cigaret, které v těch dobách byly už silně nedostatkové. Československá exilová vláda v Londýně možnost, že by na území protektorátu zotročený národ, bez vidiny na brzké osvobození, bez odporu pracoval pro potřeby říše, sledovala samozřejmě se značným znepokojením. Aby ukázali, že domácí odboj ne ní zlomen, začali někteří jeho představitelé začátkem roku 1941 uvažovat o atentátu na vedoucího představitele německé okupační správy v protektorátu. K. H. Franka. Po nástupu ještě krvavějšího Heydricha pak myšlenku atentátu přenesli na něj. Jak jsme už řekli, atentát, i to, co mu předcházelo a co po něm následovalo, bylo popsáno v mnoha pracích, Jejichž autoři se na tehdejší události podívali z nejrůznějších úhlů. Českému čtenáři jsou asi nejznámější knihy Bomba pro Heydricha, Atentát na Reinharda Heydricha [2) a Smrt boha smrti [3), z nichž poslední jmenovaná uvádí doposud známá fakta zřejmě nejúplněji. Pro náš článek postačí shrnout, že dva parašutisté ze skupiny Anthropoid vyslaní z Velké Británie, Jozef Gabčík4 a Jan Kubiš, na rozkaz tehdejší československé exilové vlády v Londýně provedli ve středu 27. května 1942 v pul jedenácté dopoledne atentát na tehdejšího zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě a jednoho z nejvyšších pohlaváru nacistické Třetí říše Reinharda Heydricha. V zatáčce pražské Kirchmayerovy třídy 61 pod libeňskou Vychovatelnou, za pomoci třetího parašutisty Josefa Valčíka, i napadli jeho automobil, ve kterém jel se svým řidičem ze svého sídla v Panenských Břežanech u Prahy. Valčík dal tehdy svým kolegům znamení zrcátkem, že se Heydrichův automobil blíží. Gabčík mu pak vskočil cesty a pokusil se Heydricha zastřelit samopalem Sten-gnu.
Ten však selhal, Gabčík jej odhodil a dal se na útěk. Kubiš pak hodil na stupačku automobilu u zadních dvířek bombu, která automobil poškodila, ale Heydricha pouze zranila. Smrtihlav na korbě Jak se zraněný Heydrich dostal z místa atentátu do nemocnice na Bulovce, uvádí literatura poměrně podrobně. V Hamšíkově knize se píše: „Stěhovací dodávka firmy Holan, zastavená strážníkem, naloží bezmocného „třetího“ třetí říše na bedýnky s krémem na boty a odváží jej na nedalekou nemocnici Bulovku. “ V Andrejsově knize nalézáme další podrobnosti – krátce po výbuchu bomby stojí zraněný Heydrich opřen o přední dvířka zničeného mercedesu, drží v ruce pistoli, o kus dál na sebe střílejí jeho řidič Klein a neúspěšný atentátník Gabčík, Klein padá s prostřelenou nohou, Gabčík prchá, Heydrich je zanedlouho obklopen chumlem českých zvědavců z tramvaje, která v okamžiku atentátu projížděla okolo. “ Ironie osudu chce, aby on, který už dopředu promýšlel plány, jak po ‚konečném řešení židovské otázky“ zatočit podobně s českým národem, se též musil spolehnout na pomoc českých rukou. Široko daleko není vidět Němce. Jako naschvál tu neprojelo ani jedno osobní auto.. Řešení… se rodí dole v ulici v Holešovičkách. Menší nákladní auto firmy Holan, třítuna, obstarávající rozvážky zboží, plná bedýnek s pastou na parkety a krémem na boty … vyjela vzhůru ke křižovatce u Vychovatelny a nějakou chvíli před tím. než tu došlo k atentátu, sjela dolů ulic (V Holešovičkách, vyřídila tu další vykládku a vracela se zpátky k zatáčce, právě když se ozval výbuch. „A tady začíná jeden málo známý a pro nás filatelisty zajímavý příběh . Toho slunečného středečního dopoledne 27. května 1942 se nezměnily jen osudy hlavních aktérů atentátu, Heydricha a parašutistu, a osudy tisíců obětí následujícího období teroru, změnil se i běh života onoho vlastně až do dnešního dne anonymního muže, sedícího za volantem nákladního automobilu, který krátce po atentátu projížděl kolem. Jmenoval se František Šitta a bydlel na druhém konci Prahy, v Nuslích, v Brusově ulici č. 1 Bylo mu v té době 31 let a jako řidič malého nákladního automobilu známé špeditérské firmy Holan vozil zboží pro různé soukromé firmy. Kirchmayerovou třídou jel vlastně náhodou a už z dálky viděl stojící, tramvaj s rozbitými okny, vlevo od ní zničené auto, chumel vzrušených lidí opatrně si prohlížejících velikého esesáka u auta s pistolí v ruce. Nějaká žena vběhla náklaďáku do cesty, zastavila ho. Začala řidiči nařizovat, aby Němce odvezl do nemocnice. Je to pan protektor!“ Heydrich, který na první pohled nevypadal nijak vážněji zraněný, si potom sedl na sedadlo spolujezdce, nemluvil a celou cestu na řidiče mířil pistolí. Jeho poškozené a nepojízdné osobní auto zůstalo na místě.
V nákladním autě jeli ještě závozník a protektorátní strážník, který Heydricha od místa atentátu doprovázel. Zakrátko projeli branou nemocníce a zastavili před chirurgickým pavilonem. Tady Heydrich sám vystoupil a vešel dovnitř. Teprve potom si Šitta všiml, že na koženém opěradle sedadla spolujezdce po něm zůstala zasychající krvavá skvrna. Co bylo dál se zraněným Heydrichem od chvíle, kdy se za ním zavřely dveře chirurgického pavilonu, do okamžiku, kdy zde o osm dní později zemřel na otravu krve, víme na minutu přesně; tak podrobně je to totiž popsáno v lékařských a policejních protokolech. Co bylo dál s Františkem Šittou, o tom literatura mlčí, a tak se můžeme jenom dohadovat. V nemocnici měli v tu chvíli jiné starosti, a tak ho nejspíš nikdo nezdržoval a mohl odjet. Tím z ohniska zájmu historie mizí a zmizel by asi navždy, nebýt jedné maličkosti, zajímavé snad jenom pro nás, filatelisty – ale o tom až za chvilku. Strážník si nejspíš zapsal číslo jeho auta, nebo si ho zapamatovali svědci, nebo policie zavolala do firmy Holan, nebo ho jednoduše v nemocnici někdo legitimoval – ať to bylo jak bylo, pro německou okupační správu nezůstal neznámým. Ale den, který pro Františka Šittu a samozřejmě nejen pro něj -tak dramaticky začal, ještě nekončil. Jak později řekl své rodině, při zpáteční cestě z Bulovky ho prý zastavili tři nebo čtyři muži v civilu, ale nezvykle oblečení, kteří mu poručili, aby Je odvezl do Podolí. Moc se mu nechtělo , ale muži vypadali tak rezolutně, že se je neodvážil odmítnout. V Podolí se nechali vysadit u jakéhosi zahradnictví, Šitta s nimi vystoupil a zašel dovnitř. Zahradník, který jim vyšel v ústrety, mu poděkoval a řekl – kdybyste něco potřeboval, obraťte se na mě. Za údaje vedoucí k dopadení pachatelů atentátu vypsala německá okupační správa odměnu 10 milionů korun, dalších deset milionů vypsala protektorátní vláda. Po zradě parašutisty Karla Curdy a odhalení úkrytu atentátníků v kostele Karla Boromejského v Resslově ulici v Praze byly peníze skutečně rozděleny. Jaroslav Čvančara ve své knize Akce atentát [4] píše – ,.Z odměny 20 milionů korun, vypsané za dopadení pachatelů atentátu, bylo 26.6. 1942 /tedy pouhých osm (!) dní po jejich posledním boji v kryptě kostela – pozn. aut./ vyplaceno: po 5 miliónech Karel Čurda a Viliam Gerik /další parašutista, který zradil – pozn. aut./; 5 milionů bylo rozděleno sedmi Němcům a třiapadesáti občanům protektorátu.“ A hned klade řečnickou otázku – „Kdo patřil k těm třiapadesáti lidem?“ Patřil k nim i František Šitta? To nevíme 131 a on sám nám už odpovědět nemůže , zemřel totiž v roce 1973. Nejspíš však ano, protože podle jeho blízkého příbuzného skutečně za pomoc, kterou poskytl zraněnému Heydrichovi, obdržel finanční odměnu. Její přesnou výši neznáme, nebyla ale nejspíš malá, protože za část peněz si koupil vlastní malý nákladní automobil (ten mu po roce 1948 zabavili), postavil si chatu a část peněz prý dokonce dal na dobročinné účely.
A nyní konečně přichází to, co je na celém příběh u pro nás, filatelisty, nejzajímavější. O rok později totiž F. Šitta obdržel úřední, německy psaný dopis se zlověstnou hlavičkou: „Říšský protektor v Čechách a na Moravě. Praha IV, 8. června 1943. Příležitostná známka Reinharda Heydricha. K dopisu ze dne 3.6.43. V upomínku na zastupujícího říšského protektora. SS-Obergruppenfilhrera a generála policie Reinharda Heydricha, o kterého jste se po jeho zranění postaral, zasílám Vám aršík s jednou známkou číslo 679. V zastoupení (podpis nečitelný).“ identifikaci však o tom, kdo a v jaké souvislosti jej před pětapadesáti lety dostal, nevíme obvykle nic. Vzácně se objeví aršík, k němuž je přiložena pozvánka na smuteční slavnost. ale aršík s příběhem, jako je ten dnešní, navíc příběhem, v němž z anonymity vystupuje konkrétní člověk, přímý (i když okrajový) účastník tehdejších dramatických událostí. je naprostou výjimkou. Aršíků bylo obdobným způsobem nejspíš rozdáno víc, ale ti, kdo je dostali, či jejich potomci, u nich z pochopitelných důvodů průvodní dokumentaci obvykle neponechali nebo ji dokonce zničili, aby jim nemohla být v poválečných letech vytýkána kolaborace. František Šitta jistě nebyl žádný zrádce národa.
Byl šofér, který pod namířenou pistolí odvezl zraněného německého prominenta do nemocnice. Ta náhoda, že jel zrovna kolem, i jemu přitom změnila život. Za svůj čin dostal sice odměnu, po osvobození však byl vzat do vazby s tím, že pomáhal okupantům. Nic nepomáhalo, když uváděl, že těžko mohl odmítnout Heydricha odvézt. Pak si prý v úzkých vzpomněl na nabídku onoho zahradníka z Podolí a vyšetřovatelům řekl o svých podivných pasažérech. Krátce na to ho z vazby bez jakéhokoliv vysvětlení propustili. Pan Šitta si do konce svého života myslel, že v jeden den vezl svým náklaďáčkem nejen oběť atentátu, ale možná i někoho, kdo v celé věc i tehdy stál na druhé straně. Tento nejspíš nejdramatičtější den jeho života mu připomínal aršík s posmrtnou maskou mrtvého protektora, který z pochopitelných důvodů nemohl a ani nechtěl po desítky let nikomu ukázat. Věstník Vydání příležitostné známky k prvnímu výročí úmrtí R. Heydricha bylo oznámeno v Poštovním věstníku ministerstva dopravy a techniky č. 28 z 24. května 1943, kde se v ustanovení 95 uvádí: Poštovní ceniny. Vydání, odběr a prodej příležitostných poštovních známek. Protektorátní pošta vydá dne 28. května 1943 na paměť padlého Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, SS-Obergruppenfuhrera a generála policie Reinharda Heydricha příležitostnou poštovní známku hodnoty 60 + 440 h v barvě černé. Příplatek jde ve prospěch nadace na paměť Reinharda Heydricha. Na známce je reprodukována posmrtná maska Reinharda Heydricha, kterou vytvořil profesor F. Rotter.
V horním levém rohu známkového obrazu je dále nápis Reinhard Heydrich s datem narození a úmrtí a pod tím runa SS. Hodnotová a menší příplatková číslice jsou uvedeny v levém dolním rohu známkového obrazu. Na horním okraji známek v barevném podélném pásu je nápis DEUTSCHES REICH a v známkovém obraze na dolním okraji nápis BÓHMEN UND MAHREN, provedený menšími písmeny. Bližší podrobnosti úpravy znám/(y jsou zřejmé z vyobrazení. Známky mají tvar obdélníku na výšku velkého formátu, hřebenové zoubkováni a jsou tištěny měditiskem z hloubky v listech po 100 kusech. Omezený náklad známek byl vydán v aršících o jedné známce na žlutavém papíru. Známky platí v poštovním styku vnitřním a mezinárodním do konce září 1943 a prodávají se u poštovních úřadů od 28. května 1943 do 5. června 1943 za cenu jejich jmenovité hodnoty zvýšenou o příplatek, t. j. za 5 K až do vyčerpání zásoby. Výplatní hodnotou pro vyplácení poštovních zásilek jest jedině jejich jmenovitá hodnota (60 h). Výměna známek se nepovoluje. Prodavačům poštovních cenin a poštovným se provize z prodeje těchto známek nepovoluje. Poštovní úřady budou těmito známkami zásobeny Poštovní technickou ústřednou v Praze po případě poštovním hospodářským úřadem v Brně z moci úřední. O odvodu těchto známek bude vydáno zvláštní ustanovení. (Č. 16801-113 z 18. května 1943.)“ Část textu byla autorem článku pro větší přehlednost zvýrazněna – pozn. autora./ Na první pohled stručný , suchý text, pozornému čtenáři však neunikne několik zajímavých informací. Známka byla vydána 28. května, tedy (o rok později) v den následující po dni atentátu. Tehdy byl Heydrich pacientem chirurgického oddělení nemocnice Na Bulovce a jeho zdravotní stav se jevil jako nadějný. Prodej známky je věstníkem omezen na pouhých devět dní, do 5. června , přičemž Heydrich umírá o den dříve a 5. června je už jeho tělo vystaveno na Pražském hradě.
Platnost známky byla stanovena na pouhé čtyři měsíce, což zhruba odpovídá tehdy obvyklé době platn2sti protektorátních příležitostných poštovních známek. Výnos z příplatku měl připadnout ve prospěch nadace na paměť Aeinharda Heydricha. Katalog Trojan u archového vydání uvádí náklad 1,280.000 kusů, což při příplatku 4.40 K za každou známku znamenalo úctyhodných 5,632.000 K, které měly připadnout ve věstníku uvedené nadaci na paměť Reinharda Heydricha (bylo by zajímavé vědět, co se s těmito penězi stalo). Nejzajímavější části textu je však konstatování, že .. Omezený náklad známek byl vydán v aršících o jedné známce na žlutavém papíru. ·. Sama skutečnost , že vydání aršíku bylo oznámeno v poštovním věstníku , z něj – ať se nám to líbí nebo nelíbí – nade vší pochybnost činí aršík úředně vydaný, a jako takový je třeba jej katalogizovat. Některé dřívější české filatelistické katalogy uváděly . že aršík neměl výplatní schopnost; vzhledem k tomu, že věstník jasně oznamuje vydání známky s tím, že byla tištěna ,.v listech o 100 kusech“, a vedle toho výslovně uvádí, že .. Omezený náklad známek byl vydán v aršících o jedné známce“, jistě měly obě formy vydání stejnou výplatní schopnost; jinak by to nepochybně ve věstníku bylo výslovně uvedeno.
Zajímavá je i formulace oznamující vydání – v úvodu ustanovení se uvádí: „Protektorátní pošta vydá … „(nebo-li čas budoucí, zatímco v dalším textu se píše .. Omezený náklad známek byl vydán v aršících o jedné známce … “ (nebo-li čas minulý). Má to snad znamenat, že věstník ve skutečnosti oznamoval dvě různé skutečnosti- a sice, že známky archového vydání teprve vydány budou, zatímco známky vydání aršíkového ve skutečnosti už vydány byly? Nebo jde jen o nesprávnou, resp. nepřesnou formulaci? Porovnáme-li pro kontrolu český text věstníku s textem německým (jak bylo tehdy obvyklé, vycházel věstník dvojjazyčně, přičemž text německý byl na prvním místě), zjistíme, že i v německém textu je uvedena doslova stejná formulace v minulém čase „Eine beschrankte Anzahl der Marken wurde auf gelbichem Papier in Blócken z u je einer Marke herausgegeben. “ (tedy- … aršík o Jedné známce byl vydán). Je možné, že by aršík tedy byl nikoliv jakýmsi vedlejším produktem doprovázejícím archové vydání, jak jej doposud německé katalogy v podstatě uvádějí, ale ve skutečno7ti vydáním, které známku archovou dokonce předchází. Další zajímavou informací je údaj o použitém hřebenovém zoubkování; ten totiž odpovídá skutečnosti pouze u vydání archového, u aršíků bylo použito zoubkování rámcové, a to naprosto stejného rozměru, jako je tomu u vydání archového (stejná je dokonce i velikost perforačních otvoru 2 stejná tedy byla i tloušťka použitých perforačních jehel). Poslední věta citovaného ustanovení 95 zní- O odvodu těchto známek bude vydáno zvláštní ustanovení. To vyšlo v Poštovním věstníku ministerstva dopravy a techniky č. 59 z 11. prosince 1943, kde se v ustanovení 197 uvádí: „Odvody neplatných příležitostných poštovních známek. Příležitostné poštovní známky hodnoty 60 h + 440 h, vydané podle ustanovení č. 95 (poštovní věstník č. 28/1943) ze dne 28. května 1943 na paměť padlého zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, SS-Obergruppenfuhrera a generála policie Reinharda Heydricha, jsou od 1. října 1943 neplatné… Případné zbytky těchto přt1ežitostných poštovních známek odvedou poštovní úřady v době od 1. ledna 1944 do 15. ledna 1944 včetně v Čechách Poštovní technické ústředně v Praze a na Moravě poštovnímu hospodářskému úřadu v Brně.
Odvody uvedených příležitostných poštovních známek musí být provedeny samostatně, t. j. neodvisle od ostatních důvodů cenin a v záhlaví odvodních lístků budiž vyznačen nápis „Z oběhu vzaté příležitostné poštovní známky podle Poštovního věstníku č. 5911943 – ustanovení č. 197/1943″. Známky volné nutno nalepiti po 100 kusech odděleně podle druhu a hodnoty na archy papíru. Dodatečné odvody budou odmítány. (C. //3f-2044-0 z 8. prosince 1943.)“ Známky v archovém a aršíkové vydání Obraz známky, rozměr jejího zoubkování i tisková technika, kterou byla provedena, jsou u archového i aršíkové· ho vydání shodné. Rozdílný je papír, lep, druh zoubkování a také některé drobné deskové vady, které nacházíme u aršíkového a nikoliv u archového vydání (a naopak). Nyní se oběma úpravám vydání věnujme podrobněji. Archové vydání Známka archového vydání je vytištěna na bílém hlazeném papíru, vzadu opatřeném bílým lesklým lepem. Tisk byt proveden rastrovým hlubotiskem (věstník uvádí měditiskem z hloubky) v černé barvě, přepážkový arch o 100 známkách (10 řad po 10 známkách) má rozměr asi 285 x 325 mm. Zoubkování je hřebenové, rozměru.: hřeben postupuje zprava doleva, takže tři okraje archu – horní, pravý a dolní – jsou neproperforované, okraj levý je properforovaný. Do horního a dolního okraje archu přesahuje v každé svislé řadě perforace nahoře a dole vždy jeden perforační otvor. Na dolním okraji archu, v pravém rohu, je pod 100. známkou vytištěno… Bildhauer F. Rotter (sochař F. Rotter). Aby se papír opatřený lepem při tisku nekroutil, byl před tiskem rovnán tzv. lámáním (ruční nebo strojové přehýbán0. které se u některých archů jeví jako vzájemně se křížící šikmé lomy v okrajích archu. V celém nákladu známky je v horní polovině archu v devátém sloupci pod sebou pět známek (ZP 9, 19, 29, 39 a 49) s deskovou vadou bílá skvrna na vrcholku hlavy, tzv. … vajíčko na hlavě ‚, která byla popsána nedlouho po vydání známky. Literatura /např. 6/ uvádí výskyt další deskové vady – chybně vytištěný rok úmrtí 1842 namísto 1942. Specializovaný katalog Engel tuto deskovou vadu dokonce lokalizuje tak, že např. levý horní a pravý dolní čtyřblok by měly obsahovat po jedné známce s touto vadou.
Číslice „9“ je bílá, leží na černém pozadí a její výška činí 0,6 mm. Tvar uvedené číslice v letopočtu je přitom takový, že zakončení jejího dolního obloučku se téměř dotýká horního oválu. Prohlédl jsem pět archů této známky a uvedenou vadu – číslici .,8″ namísto číslice „9″ – jsem nalezl na celé řadě známkových polí, a to nejen v letopočtu úmrtí (1942), ale i v letopočtu narození (1904). Nalezl jsem dokonce známky, na nichž byla číslice „8“ obsažena v obou uvedených letopočtech současně (například ZP 90 u jednoho z prohlížených archů). Na druhé straně musím konstatovat, že na stejných známkových polích Jiných archů se tato vada nevyskytovala, ale mnohdy se na těchto arších zase vyskytovala na jiných známkových polích. Z toho usuzuji, že se nejedná o opakující se vadu deskovou (byť třeba na části nákladu), ale o vadu nahodilou, kdy vzhledem k použité tiskové technice, založené na mimořádně jemném rastru, se snadno stane, že nepatrná plocha mezi zakončením obloučku a oválem číslice „9“ není vyplněna barvou a působí pak dojmem, jako by oblouček dosahoval až k oválu. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že i v jiných místech nápisu se nahodile vyskytují nedotištěné plošky (například mezi třemi svislými čárkami, označujícími měsíc narozen0. které mají dokonce ještě větší rozměr, než je uvedená ploška v číslici „9″. Při prohlídce archů jsem na celé řadě známkových polí nalezl pravidelně se opakující drobné deskové vady, obvykle jde o tečky či čárky v obrazu známky nebo na jejím okraji. Například na ZP 4 je to čárka vedoucí od okraje písmene E ve slově BOHMEN šikmo pod písmenem N do okraje známky. Na ZP 31 jsou to dvě tečky pod levou částí písmen M a N v nápisu BOHMEN, umístěné pod dolní linkou ohraničující obraz známky. Výskyt drobných deskových vad u známek tištěných rastrovým hlubotiskem Je častý, a proto lze předpokládat, že další takovéto vady budou ještě nalezeny. V horní a dolní části obrazu každé známky archového vydání se vyskytuje šedý proužek ve tvaru nízkého obdélníku položeného vodorovně, se zřetelným rastrem, přesahující mírně přes okraj obrazu známky a působící dojmem šedého stínu rámujícího horní a dolní část známkového obrazu. Tyto šedé proužky nemají u všech známek stejný tvar a jsou i různě výrazné. Na mně doposud známých známkách aršíkového vydání se nevyskytují.
Vzhledem k výskytu pravidelně se opakujících deskových vad lze usuzovat, že k tisku známek archového vydání byla použita jedna tisková deska. Aršík je list hlazeného papíru nažloutlé barvy, rozměru asi 101 x 146 mm ( rozměr kolísá, Jak si dále ukážeme), postavený na výšku, na zadní straně se silně lesklým nažloutlým lepem, na přední straně je černou barvou rastrovým hlubotiskem z ploché desky vytištěna jedna perforovaná známka. V levém dolním rohu aršíku je černě knihtiskem vytištěno jeho pořadové číslo . Rozměr aršíku Rozměr některých aršíků ne ní zcela pravidelný, některé okraje jsou oříznuty mírně šikmo, a tak např. rozměr v horní části aršíku nemusí být zcela shodný s rozměrem v části dolní; podobně je tomu i při měření vlevo a vpravo. V rozích některých aršíků jsou patrné rozměřovací značky, vytištěné černou barvou, ve tvaru vodorovně nebo svisle postavené přerušované čárky, sestávající z teček o průměru 0,1 mm a čárek o délce 0,2 až 0,4 mm. Například na aršíku č. 382 je značka vlevo dole tvořena tečkou a čtyřmi vodorovnými čárkami , vpravo dole pak dvěma vodorovnými čárkami vedoucími až těsně k okraji aršíku, u aršíku č. 597 je značka vlevo nahoře tvoře na tečkou a dvěma svislými čárkami vedoucími až k okraji aršíku. Vzhledem k poloze těchto rozměřovacíc h značek lze usuzovat, že sloužily k nastavení zarážky při oříznutí aršíků na konečný formát.
| poř. č. aršíku | šířka x výška v mm | ořezová značka |
| 283 | 101 ,O X 148,0 | – |
| 380 | 100,3 X 148,6 | vodorovná vpravo nahoře |
| 382 | 101,9 X 148,1 | vodorovná vlevo a vpravo dole |
| 446 | 101,5 X 149,0 | – |
| 597 | 101,0 X 148,3 | svislá vlevo nahoře |
| 613 | 102,0 X 146,1 | vodorovná vpravo dole |
| 679 | 103,0 X 146,0 | vodorovná vpravo dole |
Deskové vady v obrazu známky aršíkového vydání Známku vytrženou z aršíku (byla nabízena např. v 8. aukci Pro lil v listopadu 1993) bychom od známek archového vydání rozpoznali podle nažloutlého papíru a lepu (pokud ho má), dále podle toho, že její obraz v horní a dolní části není orámován šedými rastrovými obdélníčky , a také podle drobných deskových vad v jejím obrazu. Jde například o drobnou černou tečku v levé dolní části písmene I slova REICH, černou tečku na čele nad lesklým místem – vlevo od vlasů na spánku, a tečku , resp. čárku ve tvaru háčku v dolní části písmene 8 ve slově 80HMEN. Zatímco obě zmíněné tečky – v písmeni I a na čele – se u všech prohlédnutých aršíků jevily stejně , tečka resp. čárka ve tvaru háčku v písmeni 8 se u každého z nich jevila různě . Např. u aršíku č. 382 jde o silnější prohnutou nepřerušenou čárku, u aršíku č. 446 o čárku slabší a u aršíků č. 380 a 597 o různě velké tečky. Shodnost drobných deskových vad na všech aršících, které jsem měl možnost prohlédnout, dovoluje vyslovit předpoklad , že aršíky byly tištěny tiskovou deskou o jenom aršíkovém poli. Číslování je provedeno na aršících, na obálkách a na pozvánkách, přičemž pokud je k aršíku připojena obálka a popř. i pozvánka, mají vždy stejné číslo. K číslování však byly použity tři různé číslovače – jeden strojní pro aršíky a dva ruční pro obálky a pozvánky. Číslování aršíků je provedeno knihtiskem, a to v levém dolním rohu aršíků; tisk čísla je proveden dokonale, barva číslic je sytě černá, lesklá, výška číslic je 3,6 mm, šířka celého čísla (u měřených exemplářů) je zhruba 9,2 mm, číslice jsou nižší a silnější, jejich obrysy jsou jasné. Číslování obálek bylo provedeno nejspíš ruční číslovačkou, a to v levém dolním rohu přední strany obálek (postavených na výšku); otisky jsou provedeny nedokonale, barva číslic je šedočerná, výška číslic je 3,8 mm, šířka celého čísla (u měřených exemplářů) je 8,9 mm, číslice jsou nepatrně vyšší, slabší, jejich obrysy jsou nejasné.
Číslování pozvánek bylo provedeno nejspíš ruční číslovačkou, a to v pravém dolním rohu zadní strany pozvánek; otisky jsou provedeny nedokonale, barva číslic je černá, výška číslic je 4,5 mm, šířka celého čísla (u měřeného exempláře) je 10,4 mm, číslice jsou vyšší, slabší, jejich obrysy jsou nejasné. Při zkoumání polohy čísla vytištěného na aršících vůči poloze jejich známky jsem zjistil dvě varianty postavení čísla. Spustíme-li středem perforačních otvorů levé svislé řady perforace čáru, je od ní okraj pravého čísla všech měřených aršíků vzdálen vodorovně asi 6,0 až 6,5 mm. Vedeme-li však čáru středem perforačních otvorů dolní vodorovné řady perforace, je od ní dolní okraj čísla u některých aršíků vzdálen svisle 42 mm (např. u měřených aršíků č. 283, 380, 446 a 597), u některých aršíků pak 44 mm (např. u měřených aršíků č. 613 a 679). To by znamenalo, že při číslování se muselo používat nejméně dvou zarážek vymezujících postavení čísla na aršíku. Perforace aršíku Aršíky jsou perforovány rámcovým zoubkováním o rozměru 13’h : 13’/., perforační rámec má v každém rohu známky vodorovně i svisle vždy jeden otvor přesahující do okraje aršíku. Včetně těch to přesahujících otvorů byly svislé řady perforačního rámce tvořeny vždy 24 perforačními jehlami a řady vodorovné vždy 21 perforační jehlou, čemuž odpovídá stejný počet perforačních otvorů na aršíku.
Zejména svislé perforační řady jsou značně nevyrovnané, jednotlivé otvory jsou často vychýlené vlevo či vpravo. U většiny aršíků, které jsem měl příležitost prohlédnout, je u pravé svislé řady 3. a 10. perforační otvor shora výrazněji vychýlen vlevo a 11. otvor vpravo (např. aršíky č. 309, 360, 446, 597, 613, 679); u menší části aršíků, které jsem měl příležitost prohlédnout, je naprosto stejné vychýlení patrné naopak v levé svislé řadě, ale počítáno zdola (např. č. 207, 283). To svědčí o tom, že perforace byla prováděna vzhledem k poloze známky normálně i obráceně (.,vzhůru nohama“). Aby bylo možno tyto polohy vzájemně odlišit, navrhuji první z nich – s uvedenými vychýlenými perforačními otvory v pravém horním rohu – označit jako polohu perforačního rámce A, a druhou – s uvedenými vychýlenými perforačními otvory v levém dolním rohu – označit jako polohu perforačního rámce B.
I když, jak jsme si právě ukázali, byla perforace vzhledem k postavení aršíku prováděna „shora i zdola“, známky všech doposud mi známých aršíků jsou dokonale centrovány. To svědčí o tom, že buď byl původní formát aršíků před perforací takový, že vzdálenost horního a dolního okraje papíru od horního, resp. dolního okraje známky byla naprosto stejná, a pak bylo lhostejné, jak byl aršík do perforačního zařízení vložen, nebo byly v perforačním zařízení postupně nastaveny dvě zarážky, a to tak, že jedna vymezovala vkládání aršíků standardně a druhá v obrácené poloze. V obou případech byly aršíky po provedení perforace zřejmě oříznuty na konečný formát. O tom, že toto jejich konečné oříznutí nebylo provedeno před provedením perforace, svědčí skutečnost, že vzdálenost svislých a vodorovných okrajů známky od okrajů aršíku je u jednotlivých exemplářů různá, a pokud by do perforačního zařízení byly vkládány už v tomto konečném nejednotném formátu, musely by v jeho důsledku být různě centrovány i jejich známky. Obálka aršíku Každý aršík byl před předáním vložen do číslované obálky obdélníkového tvaru, 241 rozměru 111 x 162 mm na výšku, s chlopni opatřenou lepem na horní straně po obvodu chlopně, z papíru běžné tloušťky, světle žlutohnědé barvy, zvenku obálky hlazeného, zevnitř drsného. Číslo Je na obálce vytištěno z přední strany, stoji-li obálka na výšku, pak v jejím levém dolním rohu. Poloha čísla a jeho vzdálenost od okrajů obálky v důsledku tisku ruční číslovačkou ne ni u všech obálek stejná, čísla jsou otištěna i různě mírně šikmo.
Podložky V obálkách byly aršíky vloženy mezi dvěma podložkami, které je měly chránit před poškozením. Jedná se o dva obdélníkové listy kartonového papíru rozměru 107 x 156 mm (rozměr mírně kolísá), o tloušťce 0,5 mm, světle béžové barvy, z jedné strany hlazeného a z druhé nehlazeného (drsného). Pozvánka na vzpomínkovou slavnost Značná část aršíků byla rozdána účastníkům vzpomínkové slavnosti, pořádané u příležitosti prvního výročí úmrtí R. Heydricha. Pozvánka na slavnost, která zároveň opravňovala k převzetí aršíku, je list kartonového papíru světle béžové barvy, s ozdobně oříznutými okraji, rozměru 180 x 126 mm na šířku, tloušťky 0,35 mm, se slepotiskem provedenou říšskou orlicí s hákovým křížem v záhlaví, oboustranně potištěný německým textem v černé barvě. Na přední straně je uvedeno (v překladu): „Zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě I SS – Oberst – Gruppenfuhrer a generál policie I Daluege I zve pana Ladislava Šenberka O mé no dopsáno strojem – pozn. aut.) I u příležitosti prvního výročí dne úmrtí SS – Obergruppenfuhrera Reinharda Heydricha I na vzpomínkovou slavnost I v Německém sále Pražského hradu I v pátek 4. června v 11 hodin. I Prosím obraťte“ Na zadní straně je text (v překladu ): “ 1. O odpověď prosíme do 1. 6. 1943 na zvláštní oddělení kulturní politiky Praha IV, Černínský palác, tel. 778-41 linka 3326 nebo 3568. 2. Toto pozvání platí jako průkaz a opravňuje k odebrání Heydrichovy pamětní známky u vchodu do sálu. 3. Prosíme, abyste se dostavili včas a zaujali místa do 10:45 hodin. 4. Oblečení: uniforma (přepásaná) nebo tmavý oblek. · Vpravo dole je černý otisk pořadového čísla provedený ruční číslovačkou. Z formulace uvedené na pozvánce a ze skutečnosti , že k ni byl připojen aršík shodného čísla , je zřejmé, že aršíky byly vydávány podle čísel jmenovitě pro konkrétní osoby.
Obálka na pozvánku
Pozvánka byla vložena v obálce obdélníkového tvaru, rozměru 187 x 138 mm na šířku, s horní trojúhelníkovou chlopni opatřenou po obvodu lepem, z papíru tloušťky necelých 0,1 mm, světle béžové barvy, oboustranně hlazeného. Rozložená obálka má zhruba tvar čtverce o rozměru 245 x 251 mm, z něhož byla ne zcela pravidelně vyseknuta či vystřižena (u mnou prohlédnuté obálky, která obsahovala pozvánku č. 380, měří levá chlopeň 79 mm a pravá chlopeň 85 mm; horní chlopeň, jejíž okraj je ozdobně ne rovně oříznut 106 mm, dolní chlopeň 1 08 mm). Na přední straně zmíněné obálky je strojem napsáno jméno a příjmení osoby shodné se jménem na pozvánce, dále je zde krátký podtržený adresní údaj, který je však zaškrtán tak, že Jej ne lze přečíst, a v pravém horním rohu je hnědým inkoustem rukou napsána malá číslice „17.“ (snad další pořadové číslo, sloužící při expedici pozvánek). Distribuce aršíků Z výše uvedených skutečností lze usuzovat 2 že aršíky byly distribuovány především dvěma způsoby 51 – osobním předáním po předložení číslované pozvánky na vzpomínkové slavnosti 4. června 1943 a dále poštou spolu s průvodním dopisem, odeslaným v následujících dnech. Poznámka na dopisu úřadu říšského protektora, adresovaném F. Šittovi „k dopisu ze 3.6.43“ – při tom může naznačovat, že i on byl na slavnost pozván, den před jejím konáním se však omluvil, a tak mu aršík byl poslán poštou. Tomu by nasvědčovalo i poměrně vysoké číslo přiděleného aršíku (679 z údajného nákladu 1.000 ks), které lze dát do souvislosti s jeho jistě nepříliš významným postavením na žebříčku pozvaných hostů. Je však třeba zdůraznit, že jde jen o hypotézu, kterou další studium původních pramenů (například seznamu pozvaných hostů, případně uloženého v archivu říšského protektora) může potvrdit, ale i vyvrátit.
A právě způsob distribuce by nám mohl pomoci osvětlit poněkud záhadnou formulaci v ustanovení poštovního věstníku, oznamujícím vydání známek a aršíku. V kapitolce Věstník Jsme z něj citovali větu . Omezený náklad známek byl vydán v aršících o Jedné známce na žlutavém papíru.·, obsaženou ve třetím odstavci, která je ve zjevném rozporu s formulací „ Protektorátní pošta vydá … poštovní známku … „ jíž celý text začíná. Zarážející je dvojí čas – budoucí a minulý – použitý v těchto formulacích. Vysvětlení by přitom mohlo být prosté. Znění ustanovení bylo schváleno 18. května 1943, jak je uvedeno v poznámce v závorce, kterou končí jeho text V té době známku archového vydání pošta skutečně k vydání teprve chystala, zatímco omezený náklad vydání aršíkového v té době už nejspíš předala úřadu říšského protektora, který, jak jsme si ukázali, měl na starosti jeho distribuci. Proto z hlediska tehdejších úředníků ministerstva dopravy a techniky či protektorátní pošty, kteří oznámení o vydání emise formulovali, byl aršík poštou skutečně už fyzicky vydán do oběhu a oni, s přesností charakteristickou pro tehdejší dobu, tuto zdánlivě drobnou časovou nuanci v textu ustanovení přesně vystihli. Samozřejmě i tuto hypotézu může další studium původních pramenů potvrdit, ale i vyvrátit. Katalogový záznam V předchozím textu jsme probrali snad všechny doposud nám známé okolnosti kolem výroby a vydání známky a aršíku k 1. výročí úmrtí A. Heydricha.
Mimo jiné jsme si ukázali, že nejen známky v arších, ale i aršíky jsou úředním vydáním, řádně oznámeným ve věstníku, a jako takové je tedy třeba je katalogizovat. Na závěr si tedy zkusme ukázat, jak by takový záznam ve specializovaném katalogu mohl vypadat (viz následující str. 12). Konec Reinhard Eugen Tristan Heydrich, syn Bruna Heydricha, operního pěvce, hudebního skladatele a nakonec učitele hudby. Sám v mládí nadějný hudebník a sportovec, později námořní důstojník a letec. V roce 1931 pro milostnou aféru propuštěný z vojenského námořnictva. Od počátku třicátých let souputník Himmlera a Hitlera. Deset let ustavičného vzestupu, později i moci a slávy. Obergruppenführer SS a generál policie, faktický pán nad protektorátem Čechy a Morava. Spoluautor plánu na konečné řešení židovské otázky. Cesta vzhůru vroubená nepředstavitelným množstvím mrtvých. V osmatřiceti letech pak smrt. Zůstaly po něm tři malé děti a žena v sedmém měsíci těhotenství. A aršík s posmrtnou maskou.