PDF verze 9. dílu -> Rudolf Gilbert: 115 a 90 – Díl 9. (PDF, 2,70MB)
František Beneš
Už rok sledujeme osudy R. Gilberta, výrazné osobnosti filatelistického života u nás po více než půl století. Znalce, který si získal nesčíslně obdivovatelů i řadu zarytých odpůrců. Člověka, kterému známky přinesly slávu a peníze, ale i roky soudních problémů a obav. Možná světového rekordmana v počtu známek ověřených značkou s jeho jménem, které znají sběratelé od Aljašky po Austrálii. Zcela jistě originálního člověka, který si právem vydobyl místo v naší filatelistické historii.
Znalec
Už jsme řekli, že RG byl soudním znalcem – tuto funkci vykonával od roku 1926 do roku 1965, tedy rovných 40 let. V Německu byl členem Svazu filatelistických znalců (BPP) pro obor československých známek. Nezabýval se však jen jimi, vedle protektorátu a Slovenského státu ověřoval i některé emise ciziny, např. Rakouska (Jubilejní 1908 a 1910), Jugoslávie (přetisky z II. světové války) a s jeho značkou se můžeme setkat i na dalších známkách.
Jako znalec byl RG nepochybně velmi pracovitý – za život opatřil svou značkou obrovské množství známek, údajně řádově stovky tisíc, což z něj činí rekordmana nejen mezi našimi znalci, ale i v mezinárodním měřítku. Jde o těžko představitelný počet, o němž se například Ervín Hirsch vyjádřil krajně pochybovačně. Léta však ukázala, že se mýlil, o čemž se můžeme přesvědčit na jednoduchém příkladu: Kolik jste v životě viděli protektorátních přetiskových sérií? A kolik z nich bylo ověřeno Gilbertovou značkou? Já jich během let viděl odhadem tisíce – a ověřených od něj z nich byla jistě alespoň desetina (a spíše mnohem víc). Při nákladu řekněme čtvrt milionu sérií, pokud by z nich ověřil pouhopouhých 5 %, dělalo by to 12.500 sérií, což při 19 hodnotách činí 237.500 známek! Mluvíme přitom o jediné sérii! Jak to mohl stihnout? To vrtalo hlavou i jeho současníkům a ani já jsem si to dlouho nedokázal vysvětlit. Odpověď je přitom jednoduchá: známky ověřoval mnohdy v celých arších, jak je obchodníci přinesli z pošty nebo vytáhli ze skladu. Pro své zákazníky si u RG totiž často nechávali označovat i běžné hodnoty, zejména ČSR I, které to samozřejmě vůbec nepotřebovaly, ale on si za to účtoval tak malý poplatek, že stálo za to si levně obstarat něco, co konkurence nenabízela.
Známku Pof. 43 přes nepatrnou cenu RG ověřil, čehož využil padělatel a odbarvil ji ze zelené na modrou.
Známka 300 h HaV 1923 III. typu s Hz, ověřená RG bez přídavné značky, přezoubkovaná na dražší Řz.
Že je to reálné jsem se sám přesvědčil, když Slovenská pošta v polovině devadesátých let prodala za pakatel zásobu už neplatných neupotřebených československých poštovních známek, v níž se mimo jiné nacházela řada do té doby hledaných odlišných papírů. V rámci následujícího rozprodeje tohoto skladu mi byly předloženy ne archy těchto odchylek, ale jejich celé původní zalepené balíky, obsahující vždy sto archů – a některé byly i víc než desetkrát! Uvážíme-li, že každý obsahoval 100 archů po 100 známkách, bylo v každém 10 tisíc jednotlivých exemplářů, krát deset balíků, to pak mluvíme o 100.000 stejných známek, z nichž každou by teoreticky byl důvod ověřit (šlo o katalogizovanou odchylku papíru). To zní jako hrozně velké číslo, ale protože by šlo o ryze mechanickou práci (na papír stačilo posvítit UV lampou a nemuselo se dál nic zkoumat), trvalo by takový arch opatřit sto otisky značky řekněme minutu či dvě, balík dvě až tři hodiny a deset balíků, tedy sto tisíc známek, by bylo hotových teoreticky za tři pracovní směny. Já jsem tehdy neověřil ani jednu, jednak proto, že to nemělo praktický smysl, a jednak jsem proti používání otisků značky na svěžích známkách; ovšem jako názorná ukázka toho, že by to šlo, mi tento případ posloužil dobře.
RG samozřejmě ověřoval i jednotlivé známky a složitější případy, než byl třeba protektorátní přetisk. Nemalou část materiálu však ověřil v době, kdy šlo vlastně o novinky, a to, co se dnes vyskytuje jako jednotlivost, on měl příležitost vidět v páskách, blocích, částech archů či celých PA.
Pracovní stůl R. Gilberta rodina dodnes chová jako památku (původní jsou i jeho pastelky). U něj ověřil nepředstavitelné množství materiálu, a když si to uvědomíme, je ten stůl vlastně překvapivě malý…
K ověřování používal olejovou tiskařskou barvu, kterou si prý rozetřel na prstu levé ruky, nanesl ji na značku, kterou držel v pravé ruce, a tu pak otiskl na známku.
Když pro úraz ruky v roce 1984 přerušil svou znaleckou činnost, známý sběratel Karel Rossy mu napsal dopis, v němž ho vyzývá, aby veřejnosti sdělil, jak bude po ukončení znalecké činnosti naloženo s jeho razítky.
V roce 1990 na toto téma napsal dva články do Filatelie a požádal rodinu R. Gilberta, aby osud značek objasnila.
K. Rossy se k věci v roce 1990 ve Filatelii vrátil:
Znehodnocené matrice i značky se dodnes nacházejí v majetku rodiny:
Znalecké značky R. Gilberta, znehodnocené svářečkou. Dole původní raznice sloužící k výrobě značek, rovněž znehodnocené.
Je však třeba uvést, že R. Gilbert nikdy nezveřejnil, kolik značek vlastně má – takže uvedený znehodnocený počet nemusí být konečný.