Úřední hodiny pro Židy u poštovních úřadů za protektorátu
(539KB)
František Beneš
Poměrně málo probádanou oblastí v našem oboru jsou předpisy omezující za protektorátu možnost obyvatel označených nacistickými předpisy za Židy využívat poštovní služby. Konkrétně jde o určení poštovních úřadů, na nichž mohli podávat zásilky, a hodin, v nichž tak mohli činit. Jasněji je v obvodu Ředitelství pošt Praha, výnosy ostatních poštovních ředitelství se mi dohledat nepodařilo.
V Monografii 11/II Pošta v ghettu Terezín o tom uvádíme: „Židovské obyvatelstvo bylo od roku 1941 omezeno i ve styku s poštovními úřady. Výnosem ministerstva dopravy (poštovní správy) č. P-38.856-C/1-1941 z 25. 8. 1941 bylo odbavování Židů u poštovních přepážek, i pokud šlo o podávání spěšných zásilek a telegramů, omezeno ve Velké Praze a v jiných městech s více poštovními úřady na jeden malý poštovní úřad, umístěný v postranní ulici, a to na odpoledne do 17 hodin. Pro obvod Ředitelství pošt Praha specifikoval toto nařízení okružní výnos č. 217.205-IIIa-1941 z 24. 9. 1941. Pro Velkou Prahu zajišťoval odbavování židovských zásilek a podávání telegramů poštovní úřad Praha 3 v Ostrovní ulici číslo 9n, a to od 13 do 17 hodin. Vydával také zásilky proti oznámení, které nebyly při pravidelné doručovací službě ostatních poštovních úřadů Velké Prahy doručitelné. Nedoručitelné zásilky byly adresátům oznámeny obvyklým způsobem a zaslány nejbližším poštovním kursem poštovnímu úřadu Praha 3 s tím, že jsou k vyzvednutí v odpoledních hodinách příštího dne. Všechny poštovní úřady Velké Prahy musely být označeny vývěskou, která upozorňovala židovské obyvatele na určený úřad, úřední hodiny a na skutečnost, že k 29. 9. 1941 budou zrušeny případné přihrádky židovských výhradců. Pro obvod ŘP Praha mimo Velkou Prahu byly určeny pro styk s židovským obyvatelstvem poštovní úřady Beroun 2, České Budějovice 4, Kladno 2, Kolín 3, Louny 2, Mělník 2, Mladá Boleslav 2, Písek 2, Plzeň 7, Rakovník 2, Tábor 2 a Turnov 2 se stejným režimem jako v Praze. Ve městech s jedním poštovním úřadem a na vesnicích směli Židé vyřizovat záležitosti na poštovních úřadech pouze ve stanovených odpoledních hodinách do 17 hodin. Dodatkem z 3. 10. 1941 se předešlé opatření rozšířilo i na používání veřejných telefonních hovoren na poštovních úřadech. Příslušné okružní výnosy ŘP Pardubice a Brno se nedochovaly.“
Zmíněné omezení včetně výčtu určených poštovních úřadů v působnosti ŘP Praha bylo zveřejněno v Židovských listech č. 40 z 3. října 1941. Lze předpokládat, že obdobné seznamy vydala i ostatní poštovní ředitelství pro oblast své působnosti a zveřejněny mohly být v tiskovinách vydávaných pro židovské obyvatele v příslušných regionech.
Z existence těchto seznamů dovozovali někteří zahraniční znalci (např. M. Mahr), že pokud se na balíkové připouštěcí známce Terezín nachází otisk jiného razítka, musí být padělaný. Na první pohled jde o správnou úvahu, protože povinnost podávat zásilky výhradně na určených poštovních úřadech a v určených úředních hodinách platila nejen pro samotné židovské odesilatele, ale i pro jejich nežidovské zaměstnance a služebnictvo, pokud jednali v jejich zájmu nebo na jejich pokyn.
Jiní badatelé naproti tomu namítali, že balík či balíček do Terezína mohly odeslat i jiné osoby, nežidovského původu, které nebyly v pracovněprávním spojení s adresátem (a to zejména v době, kdy už skoro všichni Židé byli odvlečeni), které k podání mohly použít i jinou poštu.
Váhu tohoto argumentu jsem nepodceňoval, ale jak mi v průběhu let procházely rukama další a další doklady a seznamoval jsem se s výsledky výzkumu jiných badatelů, dospěl jsem k závěru, že takových případů zřejmě bylo jen málo. Z evidence žádostí o zařazení do seznamu příjemců balíkové připouštěcí známky v terezínském ghettu (žádost podávali vězni a uváděli v ní, komu má být známka v protektorátu zaslána a kdo tedy získá oprávnění zaslat jim balík či balíček) vyplývá, že potenciálními odesilateli balíků byli i nežidé, což je logické v situaci, kdy v protektorátu už skoro žádní Židé nežili – většinou už byli odvlečeni nebo zavražděni. Na druhé straně segregace Židů byla až nepředstavitelně důsledná a za její nerespektování hrozily vážné následky.
Na www.holocaust.cz se uvádí: „S účinností od 1. října 1941 přestaly v protektorátu na rozdíl od Německa a Rakouska platit výjimky, všichni Židé starší šesti let museli povinně nosit žlutou hvězdu. Téhož dne byly v protektorátu uzavřeny synagogy a na Čechy židomilce, tedy ty, kteří by poté veřejně projevovali své sympatie vůči Židům, měla být uvalena ochranná vazba, což v praxi znamenalo převezení do koncentračního tábora. V tíživé atmosféře civilního výjimečného stavu se mnohá protektorátní periodika propůjčila k tomu, aby na svých stránkách zavedla rubriku, nejčastěji nazvanou Židovský pranýř, v níž byli jmenovitě denunciováni Židé, kteří nemají Davidovu hvězdu, ačkoliv to bylo nařízeno, a židomilní Češi.“
Na stránkách www.is.cuni.cz/webapps/zzp/download /120147680 se konstatuje: „Protektorátní́ noviny varovaly, že nikdo nesmí projevovat židům žádné sympatie. Kdo by neposlechl – jednalo by se s ním jako se židem (nedostali by lístky na nákup oděvu a tabáku, nesměli by navštěvovat veřejné instituce, navíc i oni by museli nosit židovskou hvězdu.“ (Nešlo o planá slova, později tak vyhrožoval i zastupující říšský protektor R. Heydrich.)
Taková opatření samozřejmě na obyvatele protektorátu zapůsobila (včetně těch dříve se Židy otevřeně sympatizujících), a nelze se divit, když nežidovský příjemce balíkové známky – pokud si ji vůbec vyzvedl – balík neodeslal.
Ostatně právě odhalování osob sympatizujících nebo alespoň soucítících se Židy bylo zřejmě jedním z důvodů zavedení připouštěcí známky, jak o tom píšeme v Monografii Pošta v ghettu Terezín: „Se zavedením připouštěcích známek souvisela rozsáhlá a mnohonásobná evidence balíčkového a balíkového styku jak v ghettu samém, tak i v protektorátu. Zdá se, že právě tato evidence, navenek sloužící bezproblémovému doručování zásilek vězňům v Terezíně, mohla být prostředkem zprůhledňujícím říšské bezpečnostní policii styk obyvatel protektorátu s vězni v ghettu. Oč nepříznivěji se pro říši vyvíjela situace na frontách, o to více záleželo, aby na obsazených územích zůstal zachován klid. Protektorátní území navíc pro říši představovalo důležitou hospodářskou a výrobní základnu. Veškeré náznaky nepřátelství či nesouhlasu s nacistickou mocí nebo její ideologií byly bedlivě sledovány. Osoby se Židy sympatizující nebo jen soucítící, mohly být jednou z méně „stabilních složek“ protektorátního obyvatelstva. Když byla většina protektorátních Židů deportována do Terezína a jiných táborů, část zásilek, i když tvořily jen malé procento, posílali čeští obyvatelé, kterým vězňové prosby o nejnutnější potraviny a základní potřeby adresovali. Před zavedením připouštěcí známky na balík bylo teoreticky možné odeslat zásilku pod falešnou nebo neúplnou adresou, jak alespoň z počátku dosvědčují seznamy neodbytných balíčků a balíků neznámých odesílatelů. Žádný protektorátní poštovní výnos nepřikazoval poštovním zaměstnancům ověřovat při podání zásilky totožnost jejího odesílatele. Tato možnost zavedením připouštěcí známky skončila. Na příkaz Ústředního úřadu pro řešení židovské otázky vedly židovská samospráva v Terezíně a Židovská rada starších v Praze pečlivou evidenci žadatelů a příjemců připouštěcí známky. Citovaný poštovní výnos o zavedení známky svou vágní formulací o „dohlížecí úloze na poštovní styk s Terezínem“ signalizoval, že úloha Ústředního úřadu pro řešení židovské otázky nebyla jasně pojmenována. Úřad byl ve služebním styku s velitelem bezpečnostní policie a SD v protektorátu a všechny shromažďované informace mohly být využívány pro policejní účely. Nezanedbatelná je i skutečnost, že část židovského osobního majetku byla tajně uschována u českého obyvatelstva a některé zásilky do Terezína a Birkenau byly z těchto zdrojů financovány. I toho si jistě byla říšská policie vědoma.“
V tomto světle je třeba s odstupem let hledět na výrok tehdejšího nestora československé filatelie Karla Rixe, který byl sám po tři roky vězněm terezínského ghetta a o terezínské známce po válce napsal: „Jen neznalost nebo zištnost mohly povýšiti tuto poukázku hladu na známku, za niž se požadovaly a snad i platily tisícové částky. Nepoužitá může být nanejvýš dokladem, že nesplnila jediný svůj úkol, přilepšiti nedočkavě čekajícímu vězni proto, že příjemci byl bližší vlastní zisk než volání hladovějícího.“ O obchodování s terezínskými známkami za protektorátu se totiž dochovalo jen minimum zpráv a podle mého mínění nebylo hlavní příčinou v případech neodeslání balíku (navíc zdaleka ne všichni její příjemci, kterým pro neodeslání balíku zbyla, měli styk s filatelistickým trhem, pokud pro tuto známku v širší míře existoval, nemluvě o tom, že případné obchodování s ní bylo jistě velmi nebezpečné). Spravedlivější by bylo říci, že důvodem byl spíše strach z nepokrytě hrozících represí vůči „židomilům“, a někdy také skutečnost, že v bídné zásobovací situaci prostě nebylo, co do balíku dát.
A tím se vracíme k hlavnímu tématu článku, kterým je seznam pošt, z nichž mohli posílat Židé listovní a balíkové zásilky. Z původních zhruba devadesáti tisíc osob označovaných nacisty jako Židé jich v roce 1943 byla naprostá většina deportována, uvězněna nebo zavražděna, a koncem roku 1944 jich v protektorátu „na svobodě“ žily už jen necelé tři tisíce – většinou ve smíšených manželstvích. Ti a nežidovští manželé a manželky deportovaných (a nežidovští příbuzní vězňů) byli nejčastějšími odesilateli balíků do Terezína. Lze předpokládat, že jako takoví k podávání zásilek využívali především pošty vyhrazené Židům (existuje názor, že třeba ač sami nežidé, jednali vlastně ve prospěch židovského adresáta, a museli se tedy v tomto případě přizpůsobit omezením uvaleným na Židy; tuto hypotézu je však třeba prověřit). Proto je seznam těchto pošt velmi důležitý při posuzování pravosti a původnosti otisku razítka na terezínských známkách (a vůbec zásilkách adresovaných do ghetta). A nejen ten, ale i datum a hodina podání nastavené v otisku. Z výnosu ŘP Praha víme, že Židé mohli konkrétně určené poštovní úřady využívat výhradně v odpoledních hodinách, nejpozději do páté večerní (některé prameny uvádějí, že později byly tyto hodiny dále omezeny, např. v Praze na poště v Ostrovní ulici jen od 13 do 15 hod.).
Ze znalecké praxe je známo, že řada terezínských známek bez lepu, s nálepkou nebo různě poškozených, byla dodatečně orazítkována, s cílem zvýšit jejich cenu, a to mnohdy razítky, která k tomu ve skutečnosti v té době nemohla být použita. Nejde přitom jen o razítka pošt z větších měst, které nejsou uvedeny v seznamech poštovních ředitelství, ale i ta, která u těchto pošt nebyla u podacích přepážek používána (např. s vysokými rozlišovacími znaky, později odcizená), nebo razítek, která v době údajného otisku nebyla příslušné poště ještě přidělena (tady nám je výrazným pomocníkem kartotéka otisků razítek, uložená v Poštovním muzeu, která má být v dohledné době zpřístupněna na webu filaso.cz), razítka s dodatečně nesprávně nastaveným datem (např. v neděli), s neodpovídající hodinou podání apod. Všem těmto hlediskům je samozřejmě třeba při znaleckém posuzování pravosti otisků věnovat pozornost (a nejen jim, ale i všem dalším, jak je to při znaleckém zkoumání obvyklé).
Zapomínat přitom nelze ani na spíše ojedinělou možnost, že odesilatelem balíku byla osoba nežidovského původu, bez pracovněprávního nebo obdobného vztahu k adresátovi či jeho židovským příbuzným na svobodě, která k podání mohla použít jakoukoli poštu, v průběhu celé její otevírací doby. Z dochovaných svědectví však vyplývá, že v takovém případě byly zásilky odesílány spíše ze Sudet, odkud nebylo použití připouštěcí známky vyžadováno, a to někdy s udáním fingované adresy odesilatele, se zjevným cílem zakrýt jeho totožnost.
Proto rekonstrukce seznamu pošt vyhrazených židovským odesilatelům a zjištění konkrétní doby (hodin), po kterou je mohli v jednotlivých údobích využívat, je důležitým úkolem – a pomoci s ním může každý sběratel. Nejde jen o nalezení příslušných okružních výnosů dalších poštovních ředitelství. Užitečná by byla i jejich citace v materiálech židovských náboženských obcí. Pokud by se takové materiály nalézt nepodařilo, můžeme si pomoci jiným způsobem. Společnými silami lze založit databázi otisků razítek na nepochybně pravých celistvostech (včetně údaje o hodině podání) – například na dopisech adresovaných do tábora pro židovské míšence na pražském Hagiboru, a to z měst s více poštami; lze předpokládat, že právě ty byly v původních seznamech ŘP uvedeny. Z ministerského výnosu a okružního výnosu ŘP Praha lze odvodit, že půjde o „menší pošty umístěné v postranní ulici“, tedy pravděpodobně s vyšším pořadovým číslem.
Jde o neokázalý úkol – objevit a objevené ověřit -, jehož naplnění by posunulo naše poštovně historické i znalecké poznání o pěkný kus kupředu. Letos si přece připomínáme sedmdesát let od osvobození terezínského ghetta, místa, kudy prošla většina z osmdesáti tisíc československých Židů, zavražděných nacisty za druhé světové války…