Za práci pro národ se neplatí!

František Beneš

Název emise: 100. výročí zahájení vydávání
československé měny
Den vydání: 3. dubna 2019
Hodnota: 23 Kč; č. 1025 (ČP)
Rozměr známkového obrazu: 40 x 23 mm
Výtvarný návrh: Eva Hašková
Druh tisku: plnobarevný OF
Papír: fl-an-OF; Tisk: PTC Praha
Tisková forma: zn. 4x 50; Náklad: 1,25 mil.
FDC: OTp v barvě černé
Rytec FDC: Miloš Ondráček
Tisk: PTC Praha; Náklad: 3.300

To řekl Alois Rašín v roce 1922 ke snahám některých legionářů, když se dožadovali odměny od nové republiky. „Jakmile se jen trochu rozhlédnete, uvidíte, že i lidé, kteří pokryli bezesporně svoje hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu, a nastavili ruku, řkouce: ‘Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice.’ Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to, kdo chce, se zpronevěřili té první velké zásadě, na které stál náš národ a která mu také přinesla svobodu, že za to, co se dělá pro národ, se neplatí.“ A nebyla to od něj licoměrná a povýšená fráze, vždyť právě on v předchozích letech za práci pro národ a vlast zaplatil opakovaným vězněním rakouskými úřady, a málem dokonce životem, když byl v roce 1916 odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Život mu s největší pravděpodobností zachránil skon císaře Františka Josefa; jeho nástupce Karel trest zmírnil na dlouholeté vězení a v roce 1917 byl Rašín amnestován. Cenu nejvyšší však nakonec přece jen zaplatil, když jej v roce 1923 smrtelně postřelil komunistický atentátník.

Rašín byl vlastenec a selfmademan, který se vlastním úsilím vypracoval ze skromných poměrů mezi přední české právníky a politiky. S vynikajícími výsledky vystudoval práva na Karlově Univerzitě, v důsledku své práce pro národ však o titul JUDr. dvakrát přišel soudním rozhodnutím, a dvakrát jej opět získal. Za Velké války patřil k Maffii, odbojové skupině připravující vznik samostatného českého státu. V roce 1918 byl jedním z mužů 28. října, kteří jej vyhlásili, a byl i autorem našeho prvního zákona o zřízení samostatného státu.

Ač nebyl ekonom, byl prvním československým ministrem financí (1918-19), a do stejné funkce se vrátil v roce 1922, to už jako sedmý ministr financí v pořadí, což výmluvně vypovídá o malé tehdejší politické stabilitě. Už jsme řekli, že Rašín pocházel ze skromných poměrů, narodil se v roce 1867 v Nechanicích u Hradce Králové, jako deváté dítě pekaře. Snad i to přispělo k jeho celoživotní skromnosti a používání zdravého rozumu. Jeho heslem bylo Pracuj a šetři!, to prosazoval v osobním i veřejném životě. Byl přesvědčen, že stát se nemůže chovat jinak než jeho základní jednotka, tedy rodina. A proto nemůže žít dlouhodobě nad své poměry, a už vůbec ne na dluh. Tyhle zásady ale voliči jen neradi chápou, to platilo tehdy jako dnes. Jen v době historických zvratů, jakými u nás byly roky 1918 nebo 1989, mohou takoví politikové krátkodobě uspět, a pokud se jim to podaří, sklízejí plody jejich úsilí lidé ještě po řadu následujících let. (O letech 1918 až 1923 hovoříme v následujících odstavcích. Spravedlivé by však bylo zmínit alespoň stručně i údobí let po roce 1989, kdy Československo bylo jedinou zemí postsovětského bloku v Evropě, která se vyhnula dramatické inflaci. Filatelisté to mohou snadno zkontrolovat podle nominálních hodnot známek. Například v Polsku v roce 1995 přeměnili 10.000 původních zlotých na jeden nový, v Rumunsku stouply poštovní sazby na tisícinásobek, v Rusku v roce 1998 zavedli nový rubl, který se rovnal 1.000 rublům starým, a tak bychom mohli pokračovat. Když dnes slyším kritické hlasy na tu dobu, myslím, že bychom neměli na tuto skutečnost zapomínat – včetně toho, kdo byl v Československu po roce 1989 ministrem financí.)

Rašín uspořádal finanční a hospodářské poměry u nás, zavedl novou měnu a zabránil inflaci, která ožebračila obyvatele sousedních států. Nebylo to ale zadarmo – pevná a zhodnocující se koruna podvázala export, který už tak silně utrpěl ztrátou volného přístupu na rozsáhlý trh bývalého Rakousko-Uherska. Klesaly sice ceny, ale krachovaly podniky a rostla nezaměstnanost, v jejímž důsledku klesala životní úroveň nemalé části obyvatel. Mnozí to dávali za vinu právě Rašínovi, který se stal jedním z nejnenáviděnějších politiků u nás. Komunističtí poslanci Národního shromáždění o něm veřejně prohlašovali, že by měl viset, a snad i tahle atmosféra přispěla k šílenému činu atentátníka. I když přesvědčen, že podobně jako jeho předkové i on se dožije nejméně devadesátky, jeho život předčasně skončil v pouhých pětapadesáti…

Na Rašínovi je mi sympatická jeho oddanost věci národa a vlasti, osobní statečnost a skromnost, jeho orientace na individualismus v politice i hospodářství a odpor k přerozdělování prostřednictvím státu. Líbí se mi i jeho jasnozřivá poznámka: „Kde hrozí bída, tam hrozí socialismus. A kde hrozí socialismus, tam hrozí bída.“

Nyní jej tedy připomíná poštovní známka vydaná ke stému výročí zavedení československé měny. Eva Hašková na ní představila Rašínovu tvář, předlohou jí byl jeden z jeho známých fotoportrétů, který zrcadlově převrátila.
Na zbylou plochu umístila řadu nápisů a čísel, ale tak dovedně, že známka vypadá přiměřeně zaplněná, ovšem rozhodně ne přeplněná. Pozadí tomu všemu tvoří giloš odkazující na bankovky. Barevnost známky je vyvážená, vše je uspořádáno přehledně a na obálce dne vydání navíc doplněno zdařilým razítkem s faksimile Rašínova podpisu a domicilem Praha.

V kresebné výzdobě FDC vidíme chrám svatého Víta rovněž se zakomponovanou giloší, v níž je negativně umístěn nápis Sto let. Ten se vztahuje samozřejmě k čs. měně, protože chrámu bylo v době Rašínova působení bezmála desetkrát více (počítáno od vzniku původní rotundy z roku 929), dvě průčelní pseudogotické věže byly naopak v jeho době doslova novostavbami.

Co říci závěrem? Jestliže jsem si v minulosti občas povzdychl nad nevyrovnanou úrovní našich známek s portréty osobností, tahle nová známka jednoznačně patří do skupiny Zdařilé!