Sešitek se samolepicími známkami věnovanými lokomotivám
František Beneš
Název emise: Svět na kolejích II
Den vydání: 5. 9. 2018
Hodnota: 152 Kč (známkový sešitek 4x 2 ks samolepicích písmenových známek „A“ = 19 Kč)
„A“ – parní lokomotiva „třistapětašedesátka“; kat. č. 995
„A“ – motorový vůz „Stříbrný šíp“ ; kat. č. 996
Rozměr známkového obrazu: 50 x 29 mm
Rozměry sešitku: 122 x 79 mm
Výtvarný návrh: Petr Ptáček
Druh tisku: plnobarevný OF; Tisk: PTC Praha
Tisková forma: 4x (4x 2 známky)
Náklad: 150.000 sešitků (prvotní náklad)
FDC: digitální tisk; PTC Praha; Náklad: 3 500 sérií
Přeprava cestujících na kolejích před časem jakoby pozvolna mizela v historii. Rozvoj silniční dopravy a dramaticky snížené ceny letenek odsouvaly vlaky v očích veřejnosti do pozadí, s lokomotivou se tak mnozí mladší lidé a děti setkali nanejvýš ve filmu, a to ještě pokud děj probíhal na přelomu 19. a 20. století. Žádné stromy však nerostou do nebe, a tak ucpané dálnice a stávkující letecký personál vrátily mnohé z nás na zem, přesněji na tu, po níž vedou železniční koleje. Aby se nám tam líbilo, snaží se České dráhy modernizovat své vlakové soupravy – a samozřejmě, jezdit s nimi pokud možno včas (což se ne vždy daří, ale snahu je bezpochyby vidět).
My se však dnes nezabýváme současností železniční dopravy a snahami o její zlepšení. Náš zájem patří spíše její historii, kterou nám na dvou ukázkách přibližují známky nové emise.
Parní lokomotiva s označením 365.024, stručně přezdívaná „pětašedesátka“, je k vidění v muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka. Vyráběna byla počátkem dvacátých let v První Českomoravské továrně na stroje v Praze, kde světlo světa spatřily čtyři desítky těchto výkonných strojů. Vážily bezmála 66 tun a dokázaly vyvinout rychlost až 90 km za hodinu.
ČSD se o tyto své parní lokomotivy dobře starala, takže některé v provozu vydržely půl století (jezdily v letech 1921 až 1972). V průběhu té dlouhé doby byla řada z nich upravena, vylepšena či dokonce rekonstruována, i proto, že v počátcích nenaplňovaly původní očekávání, že by mohly tahat těžké rychlíky. Zařazovány byly především do těžkých osobních dálkových vlaků na tratích z Prahy do Brna a Bratislavy, Přerova, Českých Budějovic apod. Všech 40 vyrobených kusů tohoto modelu sloužilo po celou první republiku, přečkaly protektorát a rušeny začaly být až počátkem padesátých let. Od konce let šedesátých pak byly postupně z provozu vyřazovány a většinou skončily v Kovošrotu. Zachránit se podařilo jen několik málo kusů, z nichž byly složeny exempláře pro muzejní účely. Železniční nadšenci z řad filatelistů by nám o nich jistě dovedli říci více.
Na druhé známce emise vidíme skutečný unikát. Toto slovo je přitom často nesprávně používáno ve smyslu „vzácnost“, i když ve skutečnosti znamená „jedinečnost“, tedy má označovat to, co existuje jen jako jediný kus. A to je přesně případ motorového vozu M 260.001 z roku 1939, přezdívaného „Stříbrný šíp“. Měl být konkurentem Slovenským strelám, a tedy odpovědí továrny Českomoravská-Kolben-Daněk jejich výrobci Tatře Kopřivnice. Strely byly vyrobeny dvě (jediná dochovaná vyšla nedávno na známce a bude zanedlouho rekonstruována – bez zajímavosti není, že garantem rekonstrukce je Jiří Střecha, ředitel Poštovního muzea a zálibou železniční nadšenec), zatímco Šíp vznikl jen jediný. V plánu jich přitom bylo samozřejmě více, němečtí okupanti však měli jiné priority. Přes slibné výsledky zkoušek (rychlost až 130 km/h) si prototyp moc nezajezdil. Za protektorátu chyběla nafta, po válce ČSD požívaly jiné modely. Vůz byl rozebrán a některé jeho součásti byly nenávratně ztraceny. Až v sedmdesátých letech si na něj vzpomněli nadšenci ze Svazarmu, kteří jej začali pomalu rekonstruovat. Tyto práce však byly později znehodnoceny vandaly, takže se zdálo, že se nad vlakem zavřela voda. Situace se zlepšila s novým tisíciletím, kdy byl Šíp převezen do železničního muzea v Lužné u Rakovníka, kde začala další rekonstrukce. Ta je nyní dokončována v Nymburce.