PDF verze -> Ladislav Jirka – pan rytec (PDF, 1 337 kB)
František Beneš
V minulém čísle Filatelie /1/ jsme se zabývali aršíkem Ludvík Svoboda 1975 a v jeho závěru jsme si slíbili, že dnes si přiblížíme tvůrce jeho výtvarné předlohy a zároveň i rytiny, významného českého rytce Ladislava Jirku. O životě a tvorbě Ladislava Jirky vyšly v letech 1961, 1973 a 1975 ve Filatelii /2, 3/ a v Mladém filatelistovi /41 tři poměrně obsáhlé články; od vydání posledního z nich však již uplynulo vice než dvacet let, z nichž vice než deset bylo ještě naplněno tvořivou prací autora.
Ladislav Jirka se narodil 11. února 1914 v Třemošné u Plzně jako nejmladší z deseti děti Josefa Jirky a jeho ženy Anny. Tatínek byl truhlářem v plzeňském pivovaru, maminka byla doma a starala se o početnou rodinu. Malý Ladislav už od školních let jevil lásku ke kreslení a malo-vání, v otcově dílničce rád vyřezával ze dřeva a vytepával z kousku kovu. Ke dřevu i kovu měl blízko – otec a dva bratři byli truhláři, další bratr se vyučil kovorytcem. Výtvar-ný talent v Ladislavu Jirkovi rozpoznal pan učitel Valeš, sám malíř-akvarelista, který ho učil výtvarné výchově na měšťance v Třernošné. Podporoval jej v kreslení a malování a přivedl ho na myšlenku dalšího studia na výtvarné akademii v Praze. Rodina plzeňského truhláře s deseti dětmi se však ve dvacátých letech samo-zřejmě měla co ohánět, takže na studia nebylo ani pomyšlení. Tatínek si přál, aby se Ladislav vyučil ně-jakému solidnímu řemeslu, a když se uživí, pak ať si spánembohem maluje, jak chce.
Malý Ladislav rád jezdil do Plzně za svým bratrem, kovorytcem. A když už tatínek rozhodl, že malířská studia nepřipadají v úvahu a musí jít do učení, vybral si alespoň obor, který byl milovanému kreslení a malování blízký -umělecké rytectví. V roce 1928, ve svých 14 letech, nastoupil jako učeň do malé plzeňské firmy Ferdinanda Malínského, kde pracoval zejména na dřevorytech, rytinách do oceli a mosazí, na razidlech, ryl i do zlata a stříbra. V polovině učení mu umřela maminka, a tak se musel ještě více snažit, aby se uživil. Jak bylo totiž tehdy obvyklé, jako učeň nedostával žádnou mzdu, a proto se mu hodilo, když mu mistr přidával práci navíc a k ní i pár korun týdně. Tovaryšskou zkoušku složil po čtyřech letech, v roce 1932. Po vyučení zůstal několik let ve stejné dílně, v roce 1936 však byl povolán na dva roky na vojnu. Vojenskou službu vykonával ve Vojenském zeměpisném ústavu v Praze • Dejvicích, kde pracoval jako rytec v tiskárně map.
V roce 1938, v období mobilizace, byl se svou jednotkou na slovensko-maďarské hranici u Komárna. Po odstoupení pohraničí a rozpadu první republiky, kdy mu skončila základní vojenská služ-ba, z armády odešel. Pro republiku nešťastný rok 1939 byl pro pětadvaceti-letého Ladislava Jirku velkým přelomem. Pod vlivem slavného rytce známek a bankovek Bohumila Heinze se přihlásil do konkurzu na rytce Tiskárny bankovek Národní banky československé v Praze v Růžové ulici, nynější Státní tiskárny cenin, a hned napoprvé byl přijat. Jeho prvním šéfem byl vedoucí ryteckého oddělení tiskárny Jindra Schmidt. Mladý rytec však cítil potřebu dál se vzdělávat, a proto po celou válku vedle svého zaměstnání pilně navštěvoval kurzy kreslení ve spolku Mánes a stu-doval i malbu postupně u několika tehdejších významných malířů, V roce 1942 se v tiskárně bankovek seznámil se svou budoucí ženou, slečnou Olgou Šubrtovou, která zde pracovala jako korespondentka a později jako pracovnice zkušebny bankovek. V roce 1943 se vzali a v roce 1945 se jim narodila dcera Olga, dnes dětská lékařka, o čtyři roky později pak druhá dcera, Libuše, nyní výtvarnice.
Mladá rodina bydlela ve dvoupokojovém bytě na Smíchově, počátkem 60, let se přestěhovali do rodinného domku v Praze 6 na Hanspaulce. V období protektorátu se Ladislav Jirka podílel na vzniku pětisetkorunové bankovky Slovenského státu, po osvobození vytvořil první poválečnou tisícikorunu. Tehdy se také poprvé pokusil vstoupit na pole známkové tvorby. Možná byl inspirován příkladem svých tehdejších kolegů -rytců z tiskárny bankovek, kteří se na přípravě poštovních známek tradičně podíleli. Bez jakékoliv zakázky pošty, zatím jen sám pro sebe, navrhl a vyryl dvě známky, s portréty Jana Kollára a Jana Žižky z Trocnova.
Už tyto dvě rané práce třicetiletého autora prozrazují jistou ruku a dokonale zvládnutou techniku. Otisky rytin se líbily slavnému Maxi Švabinskému, který Jirku doporučil československé poštovní správě pro známkovou tvorbu. Obr. 1: Dva otisky rytin – návrhy na známky s portréty Jana Kollára a Jana Žižky z Trocnova, zhotovené kolem roku 1946, první z nich podle vlastního návrhu, druhý podle výtvarného návrhu V. Hlavy. Na základě těchto dvou návrhů doporučil Max Švabinský Ladislava Jirku ke známkové tvorbě. Obr. 2: První samostatná práce Ladislava Jirky pro československou poštovní správu – rytina kupony s vyobrazením slunečnice pro dvě hodnoty s portrétem dr. Jindřicha Vaníčka z emise Xl. všesokolský slet 1948.
První rytinou, kterou Ladislav Jirka pro československou poštu vypracoval, byl kupon s vyobrazením slunečnice pro dvě hodnoty s portrétem dr. Jindřicha Vaníčka z emise Xl. všesokolský slet 1948. První rytinou známky pak byla hodnota 3 Kčs L. Štúr z emise 100, výročí Slovenského povstání 1948, ke které vyryl i kupon. V následujících bezmála čtyřiceti letech vytvořil kolem pěti set rytin výplatních, příležitostných, leteckých a doplatnich známek, rytin pro aršíky, kupony, FOC a celiny pro československou poštovní správu i poštovní správy zahraniční. S jistou dávkou nadsázky se dá říci, že pro poštu měsíc co měsíc vytvářel vždy jednu novou rytinu! (Přesnější by bylo říci jednu ryteckou zakázku, protože pro vícebarevné známky se vytváří samostatná rytina pro každou barvu zvlášť, takže jednotlivých rytin bylo samozřejmě daleko více.) Tento obdivuhodný po-čet ještě více vynikne, uvědomíme-li si, že této mravenčí práci, neobyčejné náročné na čas a trpělivost, u níž jeden chybný pohyb rydla může zkazit týdny tvořené dílo, se věnoval po večerech a sobotách a nedělích, vedle svého hlavního zaměstnáni rytce ve Státní tiskárně cenin.
Za 35 let působení v Tiskárně bankovek Národní banky československé, později Tiskárně bankovek Národní banky pro Čechy a Moravu, dnes Státní tiskárně cenin, vedle mnoha dalších rytin vytvořil Ladislav Jirka samostatně deset bankovek ( je obvyklé, že jeden rytec ryje vždy jednu stranu bankovky), na několika dalších se podílel. Nejznámějšími jeho bankovkami, na které si většina z nás jistě dobře vzpomíná – měli jsme je mnohokrát v ruce – jsou hnědá desetikoruna z roku 1961 (s pionýrkou), hnědočervená padesátikoruna z roku 1964 (Slovnaft), zelená stokoruna z roku 1961 (hutník a žena se snopem obilí); poslední prací pak byla pětisetkoruna z roku 1973 s námětem osvobození. V roce 1974 odešel Ladislav Jirka do důchodu a věnoval se už jen známkové tvorbě. Od svých šedesáti let do roku 1985, kdy ze zdravotních důvodů musel s rytím známek přestat, vytvořil ještě více než stovku rytin známek a aršíků, mnoho rytin pro kupony, celiny a obálek prvního dne vydání, na několika dalších aršících se podílel ryteckou výzdobou plochy mimo známky. V roce 1984 utrpěl těžký úraz při pádu ze střechy své chaty; započaly vleklé zdravotní komplikace, které vyvrcholily mozkovou příhodou, v jejímž důsledku Ladislav Jirka 15.5. 1986, dva měsíce po svých dvaasedmdesátých narozeninách, ze-mřel. Poslední známka, na níž se rytecky podílel, je hodnota 3 Kčs s autoportrétem V.V. Reinera z emise Pražský hrad 1989 (obr, 30), vydaná 9.5, 1989. tedy tři roky po jeho smrti. Vztah rodiny Ladislava Jirky k naší známkové tvorbě však pokračuje. Rytcova mladší dcera, paní Libuše Knotková, se svým mužem Jaromírem Knotkem jsou totiž autory výtvarných předloh několika emisí České republiky s náměty ochrany přírody – Chráněni savci 1996 a Chráněná květena 1997, pro rok 1998 připravují emisi Vzácná zvěř, Obr. 30: Známka 3 Kčs s autoportrétem V. V. Reinera z emise Pražský hrad 1989. poslední vydaná známka, pro kterou Ladislav Jirka zhotovil rytinu, Jméno Ladislava Jirky provázelo československou známkovou tvorbu od roku 1948 do roku 1989, tedy vice než čtyři desítky let. V připravované 16, mezinárodní aukci Profil, která se bude konat 15. listopadu 1997, bude jako jedna z položek nabídnuta kolekce více než 2200 otisku rytin čs. známek, kuponů, aršíků, celin a FDC z let 1948 až 1989, doslova celoživotní dílo Ladislava Jirky /5/. Tento unikátní a neopakovatelný soubor nám představuje jeho rytecké dílo v celé jeho úplnosti a skýtá jedinečnou možnost jeho hlubšího studia.
Otisky rytin československých známek jsou sice uloženy v depozitářích Poštovního muzea, jde však o rytiny hotové, připravené ke schválení. Nyní však máme možnost, v řadě případu vlastně poprvé, na jednotlivých fázových otiscích vidět řadu rytin v jejich vývoji, sledovat postup rytcovy práce, porovnat jednotlivé barvy a jejich odstíny, vidět rytiny nevydaných známek i rytiny nepřijaté, později upravené a přepracované. O nabízeném souboru by se dala napsat rozsáhlá studie, tolik místa však dnes k dispozici nemáme. Všimněme si proto alespoň několika zajímavostí, které nás souborem provedou. A protože, jak se říká, jednou vidět je lepší než stokrát slyšet, nahlédněme do rytcovy tvorby prostřednictvím doprovodných ilustrací k článku. Jak jsme se už zmínili, Ladislav Jirka, podobně jako někteří další Čeští rytci, zhotovoval rytiny známek a FDC i pro některé zahraniční poštovní správy, zejména ty, které je tiskly v pražské tiskárně známek. Bezmála 150 kusů otisků rytin Ladislava Jirky pro známky Bulharska, Etiopie, Iráku, OSN a Vietnamu a pro FDC SSSR bude v podzimní aukci Profil nabídnuto jako samostatné položky či sestavy. I když nejsou součástí popisované kolekce rytin pro československou poštovní správu, pro úplnost z nich několik vyobrazujeme.
V dnešním článku jsme si přiblížili českého rytce Ladislava Jirku a letmo nahlédli do ojedinělé kolekce jeho rytin. Ukázali jsme si, že vedle významného podílu na československé poválečné známkové tvorbě spolupracoval i se zahraničními poštovními správami. Nezmínili jsme se však například o jeho výtvarných předlohách známek a FDC a o známkách, které graficky upravil. Podrobnější zhodnocení bohužel už uzavřeného díla Ladislava Jirky tedy teprve čeká na svého zpracovatele.