PDF verze -> Nejvzácnější aršík ČSR I (PDF, 2 085 kB)
František Beneš
„Zrcadlo, řekni, kdo je v zemi zdejší ze všech lidí nejkrásnější?“, ptala se pohádková královna, až ji jednoho dne překvapila nečekaná odpověď. Zrcadlo totiž neodpovědělo „ze všech lidí v zemi zdejší, ty jsi paní nejkrásnější“, jak královna od dobře vychovaného zrcadla očekávala a jak byla po léta zvyklá, ale řeklo jen jediné slovo – „Sněhurka!“. Podobně bychom asi byli překvapeni i my filatelisté, kdybychom zrcadlu položili otázku „zrcadlo, řekni, který aršík v zemi zdejší je ze všech aršíků ten nejvzácnější?“ Odpověď by totiž nezněla „aršíky Kde domov můj?“, jak bychom čekali, ale zrcadlo by prostě a jasně řeklo – „Novinový aršík Bratislava 1937 – VII. typ!“. Bratislavský novinový aršík (obr. 1) je list bílého papíru s lepem formátu 149 x 164 mm, s 25 nezoubkovanými známkami 10 h Novinové 1937 a s nápisem „Tištěno na celostátní výstavě poštovních známek, Bratislava 1937″ v dolní části, vytištěnými knihtiskem červenohnědou bar-ou.
Vydán byl před bezmála šedesáti lety – 24. října 1937 – jako součást propagace Celostátní výstavy poštovních známek Bratislava 1937. Výstava, která probíhala ve dnech 24. 10. až 2. 11. 1937 v bratislavském Zemědělském muzeu, se setkala s mimořádným zájmem veřejnosti, a jak ve svých propagačních materiálech uváděl výstavní výbor, byla „obrazem filatelistické vyspělosti Československa“. K propagaci výstavy byl však určen především druhý bratislavský aršík – dvouznámkový, s vyobrazením Popradského plesa a Štefánikovy mohyly na Bradle, vydaný také v den zahájení výstavy, tedy 24. října 1937 (obr. 2). Abychom oba aršíky od sebe odlišili, budeme dvouznámkový aršík (Poť. Č. A 329/330) v dalším textu nazývat bratislavský aršík a bratislavský novinový aršík (Pot. č. A N18) budeme zkráceně nazývat novinový aršík.
Bratislavský aršík vydaný k propagaci Celostátní výstavy poštovních známek Bratislava 1937. Protože oba aršíky vyšly v týž den a k téže akci a protože u jejich zrodu stáli stejní rodiče – Ministerstvo pošt a telegrafu CSR a filatelistické organizace – jde vlastně o dvojčata. A i když na první pohled jde o dvojčata dvouvaječná, sobě si naprosto nepodobná, marná sláva, určitou část svého prenatálního života i života po narození prožila spolu, vzájemně se ovlivňovala, a proto, chceme-li správ-ně osvětlit okolnosti vzniku a studia aršíku novinového, musíme se věnovat i jeho honosnějšímu a elegantnějšímu bratříčkovi aršíku bratislavskému, tištěnému dvoubarevně ocelotiskem z plochých desek. VELKÉ NADĚJE Oba aršíky vyšly v závěru „zlaté doby“ aršíkových emisi, kdy v průběhu 30, let a hlavně jejich koncem ve světě každoročně vycházely desítky aršíky k nejrůznějším příležitostem a cena skoro všech záhy po vydání převýšila cenu nominální o desítky, ale i o stovky a někdy dokonce o tisíce procent (stačí si připomenout názvy jako NABA, W1PA, Vaduz, PEXIP a další). I když se svým prvním aršíkem – bratislavským (jedná se o skutečně první československý aršík: o tři roky dříve vydané aršíky Kde domov můj?, totiž pošta nazvala „grafické listy“ a např. katalog Michel Ost je dodnes nazývá „pamětní bloky“ a mezi aršíky je neuvádí) československá pošta přišla až v závěru této aršíkové éry, skoro by se dalo říci s křížkem po funuse, spojovala s ním naše filatelistická veřejnost už dlouho před jeho vydáním velká očekávání. Například Tribuna filatelistů č. 1711937 /1/ o něm napsala: „Ještě 6 neděl nás dělí od vydání bratislavského aršíku a již se objevují na zahraničních trzích poptávky a nabídky.
Důvěra v naší poštu v cizině je taková, že se zahraniční sběratelé nerozpakují platit již 20 – 25 Kč za aršík, jehož subskripční cena byla 5 Kč. Nabídky výhodné výměny jsou na denním pořádku, přičemž vedoucím v tomto směru je Německo, jemuž valutové předpisy znemožňují přímý nákup. Při tom nabízí Německo nejen svoje vlastní aršíky, nýbrž také aršíky cizí, a to i ty nejhledanější Českoslovenští sběratelé, kteří tuto situaci předvídali a kteří se zásobili aršíky (ačkoliv se proto na ně z obchodních kruhů pokřikoval() „spekulanti“), jsou teď velmi spokojeni, neboť za levný peníz, který dokonce celý zůstane u nás, dostanou z ciziny známky a aršíky, které by jinak museli draze platit. Vyslovujeme radost, že se dobré dílo, z něhož budou mít českoslovenští sběratelé trvalý prospěch, tak dokonale daří“ Jak se asi tetelila srdce našich sběratelů při představě, že konečně i oni mohou za pouhou pětikorunu získat výměnný materiál, který jim partneři z ciziny budou trhat z rukou a nabízet za něj své vzácné, pro československé sběratele doposud nedostupné aršíky! V témže čísle Tribuny filatelistů /2/ se píše na titulní straně: „Zobrazujeme Bratislavský aršík, jenž vyjde 24. října 1937 a je celou sběratelskou veřejností, naší i zahraniční, radostně očekáván jako zástupce solidních aršíků.“ Povšimněte si výrazu „solidních“, naznačujícího, že naše i zahraniční sběratelská veřejnost už začínala být záplavou aršíku poněkud unavena, což se odráželo i na poptávce po nich. Přestože mělo jít o aršík „solidní“, to znamená s malým nákladem a spravedlivou distribucí zabraňující spekulaci, strhla se už před jeho vydáním právě kolem otázek distribuce velká diskuse. Obchodníci i někteří filatelističtí před-stavitelé volali po omezení jeho nákladu, sběratelé si jej dlouho dopředu museli subskribovat za cenu 5 Kč za kus. Na výstavě pak byl prodáván po jednom kuse na vstupenku, přičemž zájemce mohl předložit pouze jednu vstupenku, a pokud chtěl další aršík, musel znovu vystát frontu. Tribuna filatelistů /3/ píše doslova: „Nelze upříti, že aršík byl nejen základnou celého pod-niku, ale současně největším lákadlem pro velký počet sběratelů a návštěvníku výstavy.
Bez nadsázky možno také říci, že převážná většina návštěvníků přišla do výstavy jen proto, aby získala tuto výstavní atrakci, jejíž popularita přesahuje daleko rámec filatelie. Povšimněme si fronty kupců, která se denně před otevřením řadila po obou stranách Zemědělského musea a rostla od hodiny k hodině, až do uzavření místností Viděli jsme v ní venkovské návštěvníky, kteří chtěli alespoň 1 aršík pro svoji sbírku a kteří se stavěli znovu do fronty jen proto, že ukvapeně slíbili kamarádovi filatelistovi, že mu také něco přivezou. Viděli jsme školáky, pro něž dlouhé čekání bylo sportem, na jehož konci se třepetal aršík jako odměna trpělivosti, viděli jsme nezaměstnané chudáky, kteří si hodinovým čekáním přivydělali 2 – 3 Kč, které dostali nad nominále od těch, pro něž má čas větší cenu než peníze.“ Do poslední chvíle panovaly nejasnosti kolem nákladového čísla bratislavského aršíku, rojily se fámy, že bude v prodeji pouze na výstavě a jen po dobu třídou.
Sběratelé i nefilatelisté pod dojmem senzačních novinových zpráv a v předtuše snadného výdělku skupovali každé množství, a tak cena aršíku letěla strmě vzhůru. Už 23. října, tedy dokonce den před jeho vydáním a před zahájením výstavy, jej v Tribuně filatelistů /41 nabízel obchodník Bohumil Svoboda inzerátem za cenu 15 Kč za kus, při odběru 1000 kusů pak za 8,50 Kč za kus (nominální cena aršíku byla 1,50 Kč, prodejní cena na výstavě pak 5 Kč včetně ceny výstavní vstupenky). OLOVĚNÝ PUNTÍK Konkurenční Filatelistická revue /5/ zaujala k oběma výstavním aršíkům a zejména ke způsobu jejich distribuce velmi kritický postoj a správně upozornila sběratele, že náklad bratislavského aršíku je 850.000 kusů a aršíku novinového 200.000 kusů. Tato čísla na slibně se rozvíjející spekulaci zapůsobila doslova jako studená sprcha a cena bratislavského aršíku rychle poklesla až na 1.20 Kč za kus, to znamená dokonce 20 % pod jeho nominální hodnotu, o ceně vstupenky na výstavu už vůbec nemluvě /6/. Mnoho filatelistů i nefilatelistů, příležitostných spekulantů, kteří v předtuše vzestupu ceny aršíku do něj investovali nemalé sumy, splakalo nad výdělkem. S nezdařenou spekulaci s aršíkem je dokonce spojena i jedna osobní tragédie – pokus o sebevraždu, o němž referuje E. Hirsch /7/: „Před nedávnem pokusil se úředník parlamentu Dr. H. o sebevraždu zastřelením. Část denního tisku připojila ke zprávě o tomto případu titulky: ‚Aršikový mor‘, ‚Revolver a Bratislavský aršík; ‚Sebevražda pro známky, „Zničen filatelistickou vášní“ toť malý výběr z velké zásoby titulkové fantasie nad zprávou, že se jeden úředník postřelil, maje platit směnečné dluhy. I dozvěděl se nefilatelistický občan, že filatelistická spekulace zachvátila svou nákazou celé vrstvy národa, že to je záliba téměř tak nebezpečná jako požívání kokainu a obchod tak nemorální jako obchod s děvčaty. Ubohý úředník, který dal celé své úspory do rukou pošty, prodělal tolik, že byl nucen udělat za svým životem olověný puntík.
A jak pak by ne, vždyť aršík, který se platil v subskripci 5 Kč, klesl na pouhé 2 Kč a tak se ta oběť klamné důvěry v naší poštu musila zhroutit. Jenže nás filatelistů je zdrcující menšina a ta si musí dát teď nějaký čas líbit útoky a otázky, které nelze ani odrazit, ani zodpovědět pravdivým vylíčením celé aféry. Neboť ta je docela všední bez romantiky a bez záhad, není v ní tajuplné zákulisí burzovní ani tragická vina naši pošty či bratislavských pořadateli výstavy. Skutečnost je totiž tahle: Jeden úředník, který nevystačil se svým platem a který se v celém svém okolí důkladné zadlužil, začal si před nějakými dvěma roky přivydělávat prodejem známek, čímž se sice dluhů nezbavil, ale soustředil si je u obchodníků se známkami. I viděli kolegové, že se mu dobře daří a věnovali mu znovu svoji důvěru a vedle ní ještě sem tam nějakou tisícikorunu, aby jim za ni koupil poštovní známky – ono zázračné zboží, které jde jen do výše a na němž je výdělek tisíc procent ziskem zcela obvyklým. Před výstavou obnášely dluhy nastávajícího kandidáta sebevraždy už nějakých 200.000 Kč. I přikoupil si asi za dalších 150,000 Kč známek na směnky, mezi nimi také za nějakou tisícovku aršíky, ne ovšem přímo, nýbrž zdraženě, po 6 Kč od obchodníků, neboť ti, na rozdíl od naší pošty, dávali je na směnky. Krátce po výstavě začali se podílníci hlásit o svoje peníze a zisky. Ti nehlučnější se museli uspokojit a tak došlo k prodejům pod nominále. Filatelisti se divili, co se to stalo s aršíkem, že tak klesá, obchodníci, kteří chtěli omezený příděl, ukazovali na ten pokles a dokazovali, že na jejich slova došlo a honem také prodávali svoje zásoby a zásobičky. A protože ten úředník musil honem prodávat, aby zabránil katastrofě před splatnosti směnek, prodával ještě levněji a filatelisti se divili ještě vice. Konec celému divení udělal teprve výstřel, který měl vyrovnat dluh, který se jinak vyrovnat nedal. Nemusíme snad rozvádět a vyvracet obvinění že celou aférou byl vinen bratislavský aršík. Tak informovali tisk jen ti, u nichž má Bratislava vroubek za to, že znemožnila spekulaci proti sběratelům. Znemožnit, aby se s nějakým předmětem prováděly kouzelnické spekulační kousky, to není v lidských silách. Jedno je však jisté, že bratislavský aršík ani filatelie nebyly vinny na pokusu Dr. H. odejít rychle z tohoto světa. Nevíte-li, zeptejte se ho přímo, neboť dnes je už zase zdráv a může vám dát o svém případu informace nejspolehlivější – bude-li ovšem chtít změnit svoji pověst mučedníka za pověst člověka hodně lehkomyslného.“ Z tak velkého cenového propadu se bratislavský aršík už nikdy nevzpamatoval. Vysoký náklad, krátká doba platnosti (pouhé dva měsíce), rozladění sběratelů z nevydařené spekulace, značné zásoby mezi obchodníky i sběrateli, pocházející ze spekulačních nákupu, nepatrná možnost specializace, skandální přichuť, to vše z aršíku, jehož zrod byl provázen takovými nadějemi, činí dodnes nejběžnější aršík ČSR I s cenou jen několika korun.
OŠKLIVÉ KAČÁTKO
Druhý výstavní aršík – novinový, s nímž si v době jeho vydání nikdo žádné velké naděje nespojoval, byl od samého počátku ve stínu svého stejně starého bratříčka – dvouznámkového bratislavského aršíku. Jednobarevný novinový aršík, zhotovený jednoduchou knihtiskovou technikou, který se svým neforemným rozměrem, kroutícím se papírem a ledabylou grafickou úpravou vedle svého elegantnějšího sourozence popravdě řečeno vypadal spíše jako ošklivé káčátko, byl vlastně tak trochu nechtěným dítětem snahy pošty předvádět na výstavě ukázky výroby poštovních známek. Tribuna filatelistů 18/ o tom referuje: „Ukázka skutečné výroby náleží na výstavách kteréhokoliv oboru k oblíbeným přitažlivostem. Rozhodla-Ji se poštovní správa předváděti ve výstavních prostorách tisk známek, nemohla pochopitelně přestěhovati do Bratislavy velký a těžký stroj, jaký by konstrukce budovy ani neunesla, tím méně komplex strojů, jímž je rozsáhlá ocelotisková rotačka, nýbrž musela zvoliti stroj menší a na něm ukazovati výrobu knihtiskovou. Knihtiskem tištěny jsou u nás nyní již jen známky novinové a výplatní a z nich zvolena byla jediná hodnota, 10 h novinová, kterou tiskl předváděcí rychlolis na malých arších po 25 kusech. Na dolním okraji aršíků vytištěn dvouřádkový nápis TIŠTĚNA NA CELOSTÁTNÍ VÝSTAVĚ POŠTOVNÍCH ZNÁMEK, BRATISLAVA 1937. Poštovní správa si dobře uvědomila, že nebude možno uspokojiti poptávku obecenstva jen tím množstvím aršíků, které by stačil vyrobiti stroj na výstavě, a proto již v Praze vytisklo dostatečnou zásobu aršíků.“ Tady je na místě malé odbočení – skutečnost, že celý náklad aršíku byl předem vytištěn v tiskárně české grafické unie v Praze, je v naprostém rozporu s nápisem na aršíku, který hlásá: „Tištěno na celostátní výstavě poštovních známek. Bratislava 1937″. Tento rozpor i sám smysl uvedeného textu mohou naznačovat, že pošta možná původně ani neměla v úmyslu vydat další výstavní aršík -k propagaci výstavy byl přece určen aršík bratislavský – a svůj výrobek považovala prostě za výstavní suvenýr, který dokonce možná ani neměl být distribuován. Zřejmě teprve v jisté fázi příprav výroby bylo rozhodnuto, že půjde o regulérní aršíkové vydání. Nejasnosti kolem přípravy výroby a vydání novinového aršíku se odrážejí i v jeho klasifikaci, kdy jej ještě mnoho let po vydání řada filatelistických katalogu uváděla jen stručnou poznámkou bez vyobrazení pod záznamem aršíku bratislavského, doslova jako jeho přívěsek.
NAHODILOST, NEBO TYP?
Přesto novinovému aršíku hned po jeho vydání věnovali alespoň někteří pečliví filatelisté pozornost a při studiu rychle rozeznali, že u něj lze rozlišit několik typů. Článek v Tribuně /8/ pokračuje: „Nenadále rozhodnutí o tisku novinového aršíku vynutilo si použití několika galvan, jejichž počet odhadují filatelisti na sedm, neboť právě tolik je již známo typických odchylek novinových aršíků.“ Následuje popis jednotlivých typů, kde u typu VII. jsou správ-ně uvedeny jako rozpoznávací znak „tečky pod slovem Bratislava a nad střední známkou“.
„Aršík s tečkami (viz VII. typ v předešlém čísle) dlužno považovat za nahodilost, neboť kromě původně nám před-loženého aršíku nebyl nám hlášen žádný další, takže právem pochybujeme, že jde o zjev typický. Nahodilosti pak nemůžeme přisuzovati žádnou sběratelskou důležitost.” V následujících číslech pak časopis přinesl ještě několik příspěvků z pera redaktora J. Fraňka /10/, sběratele J. Kálaia /11/ a dalších, věnujících se typologii novinového aršíku. Autoři se zabývali zejména otázkou, zda aršíky rozlišovat podle charakteristických drobných deskových vad na samotných známkách, nebo podle drobných rozdílů v nápisu (některé prameny např. uváděly až 15 rozdílů v nápisu), nebo podle postavení nápisu vůči známkám. Diskuse kolem typologie oživila zájem sběratelů o novinový aršík a jeho studium. Zatímco existence šesti běžně se vyskytujících typů byla filatelistickými autoritami poměrně záhy nesporně potvrzena /např. 31/, velkou otázkou zůstávala existence či neexistence aršíku, z VII. tiskové desky, na první pohled se odlišujícího od aršíků z ostatních šesti desek. Z této VII. desky byl totiž zpočátku předložen pouze jediný exemplář aršíku a některé tehdejší filatelistické autority (např. už zmíněný redaktor Franěk) odlišné znaky tohoto aršíku považovaly za pouhou tiskovou nahodilost. Aby uzavřela diskusi o typologii novinového aršíku a existenci jeho Vil. typu, obrátila se redakce Tribuny filatelistů na znalce J. Mrňáka přesným úkolem. Najděte na každém ze známých typů, ve známková partii charakteristickou podrobnost, dle níž by se dal aršík jednoznačně zařadit, aniž by bylo třeba zkoumat vodorovnou či svislou polohu nápisu‘ 112/.
Obr. 3: Nyní používaný způsob měření délky nápisu – měří se od paty písmene T po patu písmene K. V minulosti, však byl nápis měřen i jinými způsoby – např. od levé příčky písmene T po konec písmene K nebo dokonce po konec čárky za slovem známek. J. Mrňák ve své studii, uveřejněné pod názvem „O novinovém aršíku studie poslední“ /12/, výstižně rozlišuje šest použitých tiskových desek (rozpoznatelných podle charakteristických drobných deskových vad v obraze známek a dále podle délky nápisu – obr. 3 – a jeho vzdálenosti od dolního okraje známek poslední řady) a hlavně – a to je pro náš dnešní článek nejdůležitější -potvrzuje existenci sedmé tiskové desky, používané při ukázkovém tisku přímo na bratislavské výstavě. K tomu uvádí: „Tisk aršíku v Bratislavě byl pouze ukázkový, aršíky vytištěné na výstavě se nedostaly do prodeje. Pokud se přec jen dostaly do veřejnosti, stalo se to cestou neregulérní, úředník, pověřený dozorem na tisk v Bratislavě, vyměnil totiž přes výslovný zákaz filatelistům novinové aršíky veřejně prodávané za aršíky strojem na výstavě vytištěné. Rozpoznávací znamení pro tento nevydaný aršík jsou barevné nápichové body v okraji 14 mm nad třetí známkou a dole 12 mm pod druhou písmenou A slova BRATISLAVA.“ Jestli tornu tak skutečně bylo, nevíme. Monografie čs. známek /13/ zdrženlivě uváděl „Pro účel tisku aršíku bylo zhotoveno 8 malých tiskových desek po 25 ks známek.
Vlastní tisk celého nákladu byl proveden v ČGU v Praze 4 pouze ze šesti desek, přičemž zbývající dvě desky byly určeny pro ukázkový tisk v Bratislavě. Přímo ve výstavních prostorách byl instalován příklopový lis, na němž byl předváděn v krátkých intervalech tisk aršíku jen z jediné desky, zatímco druhá byla ponechána v záloze. Tisky provedené přímo na výstavě se do normálního prodeje nedostaly a liší se od pražských tisků papírem a otiskem pomocných bodů. … V Poštovním muzeu je dochováno všech osm tiskových desek aršíků (25kusových Balvan).“ Vedle už dříve publikovaných rozpoznávacích znaků VII. typu (tečky na horním a dolním okraji) popisuje Monografie ještě znak další – drobnou deskovou vadu, barevný bod v posledním , o“ slova Československo na ZP 18. Tyto rozpoznávací znaky umožňují bezpečně odlišit VII. typ novinového aršíku (je vyobrazen na titulní straně tohoto čísla Filatelie) od šesti typů předchozích. Vzhledem k nepatrnému výskytu aršíků VII. typu však badatelé (ve 30. letech např. již uvedení J. Franěk a J. Kálal; později pak např. L. Króner, H. Ondrášek a P. Pittermann /14/) zřejmě neměli možnost porovnat více kusů těchto aršíků s aršíky ostatních šesti typů, a zejména aršíky VII. typu mezi sebou navzájem, a popsat podrobněji jejich další vzájemné odlišnosti.
Na základě porovnání osmi kusů aršíků VII. typu, nacházejících se ve skladu firmy Profil, které jsem měl možnost podrobně prostudovat, uvádím další odlišné znaky, které jsem u nich zjistil.
TYP – A JAK JEJ POZNÁME
V dosavadní literatuře se papír aršíků všech sedmi typů popisuje společně jako bílý až nažloutlý /např. 13 a 14/ a neřeší se otázka, zda papír aršíků I. – Vl. typu je stejný či odlišný ve srovnání s papírem aršíků VII. typu; jaksi samozřejmě se předpokládá, že je stejný (pouze Monografie /13/ uvádí všeobecnou poznámku „liší se od pražských tisků papírem“, avšak bez jakýchkoliv podrobností). Ve skutečnosti je papír použitý pro tisk aršíků I. – Vl. typu a aršíků VII. typu podobný, ale ne stejný. Aršíky VII. typu mají papír slabě narůžovělý, zatímco aršíky I. – Vl. typu (dále jen „ostatní aršíky“) mají papír bílý až slabě nažloutlý (viz tabulka na str. 5). Toto odlišné zabarvení papíru je dobře vidět zejména v průhledu proti světlu. V průhledu je vidět také rastr v papíru, tvořený hustou sítí světlých oválných „zrn“ o délce 0,6 až 0,8 mm, která jsou u VII. typu orientována svisle a u ostatních aršíků vodorovně (obr. 4). Obr. 4: Schematický nákres rastru v papíru, jak je viditelný v průhledu. Je tvořen hustou sítí světlých oválných „zrn“ o délce 0,6 až 0,8 mm, která jsou u aršíků I. – Vl. typu orientována vodorovně (nákres nahoře) a u aršíku Vil, typu svisle (nákres dole) – zvětšeno. Rozměr aršíku VII. typu je o cca 1 milimetr na výšku i šířku větší než rozměr ostatních aršíků, i když u těch rozměr nepatrně kolísá. Na lepu aršíků VII. typu je zřetelně znatelný nepravidelný rastr, složený ze čtverců a obdélníků o délce strany cca 10 – 30 x 25 – 30 mm, postavených na špičku, protlačený z lícní strany do strany lepové, vzniklý v papír-ně protlačením sušicího roštu ve fázi sušení čerstvě na-neseného lepu (obr. 5). Ostatní aršíky mají papír i lep hladký, bez otisku sušicího roštu. Barva známek aršíku VII. typu je na první pohled tmavšího odstínu, což je způsobeno nehomogenním vybarvením ploch, ve kterých můžeme pod lupou rozeznat ostrůvky tmavšího odstínu, tvořící jakési „mramorování“. Barva známek ostatních aršíků je jasnější, homogenní, případné tmavší skvrnky v plochách nejsou nijak výrazně kontrastní. Na aršíku VII. typu lze v mezeře mezi známkovými poli 19, 20, 24 a 25 (tedy uprostřed pravého dolního rohového čtyřbloku) pod lupou rozeznat bod nebo malý shluk vedle sebe ležících bodů vytištěných v barvě známek (obr. 6) – jde o slabý otisk hlavy mírně vyčnívajícího upevňovacího hřebu přesně v místě, v němž je jeden ze čtyř otvorů provrtaných do tiskové desky VII. typu uložené v Poštovním muzeu. Na aršících ostatních typů v tomto místě takový otisk není -výjimkou jsou aršíky IV. typu, kde se na stejném místě takový otisk také vyskytuje, ale je na všech doposud mi známých exemplářích vždy provázen dalším otiskem, umístěným uprostřed mezi známkovými poli 14., 15., 19. a 20. Na 23. známkovém poli aršíku VII. typu je v levém dolním rohu levé nožičky písmene „n“ v názvu státu malá tečka: na 25. ZP je v posledním v názvu státu vpravo nahoře, těsně u vnitřního oválu, drobná tečka (obě drobné tečky uvádí i /23/). Na stejných ZP aršíků ostatních typů tyto tečky nejsou.
Nyní se blíže podívejme na nejmarkantnější znaky aršíku VII. typu, popsané v literatuře. Jsou dva – jednak otisky pomocných bodů na horním a dolním okraji aršíku, jednak drobný barevný bod vpravo nahoře v posledním „o“ v názvu státu na ZP 18. I tady, zřejmě pro nedostatek srovnávacího materiálu, nemohli badatelé ve svých do-posud publikovaných pracích jít do přílišných podrobností. Na základě už zmíněné jedinečné možnosti srovnání osmi exemplářů aršíků VII. typu, nacházejících se ve skladu firmy Profil, a také díky pochopení Poštovního muzea v Praze, kde jsem měl možnost prostudovat všech osm původních tiskových desek uložených v jeho depozitáři, můžeme nyní tyto znaky blíže popsat. Pomocné body (Monografie 113/ uvádí i výraz „punktury“) na horním a dolním okraji aršíku jsou otisky hlaviček upevňovacích hřebů, provedené knihtiskem v barvě známek, jimiž byl nejspíš fixován nápis umístěný v dolní části aršíku. Horní bod má tvar oválu rozměrů 0,8 mm na šířku a 0,7 mm na výšku. Leží nad ZP 3 ve vzdálenosti 13,3 mm od jeho horního okraje (všechny vzdálenosti měřeny vždy od okraje bodu) a zhruba 75,8 mm od levého, 73,4 mm od pravého a 8 mm od horního okraje aršíku. Při silném zvětšení je v pravé polovině oválu vice či méně zřetelný bílý „srpek“ tvaru půlměsíce, otevřený do středu oválu.
Bod na horním okraji aršíku V11. typu – různý tvar bílého srpku – zvětšeno. Dolní bod má tvar kolečka rozměrů 0,85 mm na šířku a 0.8 mm na výšku, s „nálitky“ vpravo a dole (obr. 10). Leží pod ZP 23 ve vzdálenosti 30,5 mm od jeho dolního okraje a zhruba 76,6 mm od levého. 72.5 mm od pravého a 6 mm od dolního okraje aršíku. • Obr. 10: Bod na dolním okraji aršíku Vlt. typu – zvětšeno. Body tedy neleží přesně pod sebou a nenacházejí se ani přesně ve středu šíře aršíku. Skutečnost, že u všech osmi zkoumaných aršíků VII. typu leží body v podstatě ve stejné vzdálenosti od okrajů aršíku, svědčí o poměrně přesném zakládáni listů papíru v příklopovém lisu tisknoucím aršíky VII. typu. V Poštovním muzeu v Praze je uloženo celkem 8 kovových tiskových desek po 25 známkových polích, zhotovených rozřezáním dvou tiskových desek o 100 ZP novinových známek 10 h vydání 1937, Pof. Č. N 18. Šest z těchto nových malých desek má vyvrtáno v mezerách mezi známkami vždy po dvou otvorech sloužících k připevnění desky při tisku (desky I. – Vl.), jedna deska má vyvrtány 4 otvory (deska VII.) a jedna deska je bez otvorů (nepoužitá deska VIll.). Desky jsou jen nepatrně větší, než je rozměr bloku jejich známek, a není na nich nápis umístěný na dolním okraji aršíku. Z toho lze vyvodit, že každá z prvních šesti malých desek byla doplněna ručně vysázeným nápisem, šestice byla sestavena do konečné tiskové formy a jednotlivé desky byly na podložku připevněny pomocí dvojic otvoru vyvrtaných v každé desce. U sedmé desky, použité přímo na výstavě v Bratislavě, bylo zřejmě upevnění na podlož-ku provedeno tak, že vlastní deska byla připevněna po-mocí čtyř do ní vyvrtaných otvorů, byl přisazen nápis a celá tisková deska byla zřejmě upevněna dvěma dalšími samostatnými hřeby, jejichž hlavičky se pak otiskovaly jako barevné body na horním a dolním okraji aršíku. Při studiu druhého znaku – drobného barevného bodu vpravo nahoře v posledním „o“ v názvu státu na ZP 18 (jak jej popisuje literatura /např. 13 a 14/) – jsem došel k zajímavému závěru. Ve skutečnosti totiž nejde o bod, ale o šikmo postavenou čárku délky cca 0,2 mm a šířky cca 0,1 mm, přičemž tato čárka na každém z osmi zkoumaných aršíků má prakticky jiný tvar, a to od zcela rovné čárky po čárku prohnutou do tvaru háčku; v jednom případě se dokonce zdá, jako by šlo o dva těsně vedle sebe ležící body (obr. 11).
Obr. 11: Různé tvary Čárky v posledním „o“ v názvu státu na 18. ZP aršíků Vil. typu. Tato různost tvarů čárky mě vedla k úvaze, zda spíše než o deskovou vadu nemůže jít o tiskovou nahodilost -konkrétně, zda se do tohoto místa na tiskové desce nemohlo dostat cizí tělísko, které se pak na aršíky otiskovalo a jak se různě mírně pohybovala, měnil se i tvar otištěné čárky. Tuto hypotézu potvrdila prohlídka originálu VII. tiskové desky uložené v Poštovním muzeu v Praze, kde na ZP 18 v místě domnělé deskové vady skutečně žádná vyvýšenina, která by mohla způsobovat otisk po-psané čárky, není. Skutečnost, že tedy zřejmě nejde o deskovou vadu, ale o tiskovou nahodilost, má úzkou souvislost s možným počtem dochovaných exemplářů aršíku VII. typu, jak si ukážeme dále. Na tiskových deskách I. až VI. typu, uložených v Poštovním muzeu, jsou zcela zřetelně patrné odchylky v obrazu známek a dále drobná poškození, odpovídající všem známým deskovým vadám, uvedeným v Monografii /13/. Naproti tornu u desky VII. typu žádné odchylky ani drobná poškození desky patrné nejsou, takže např. i tečky na ZP 23 a 25, popsané výše, musí být ve skutečnosti tiskovými nahodilostmi. Výjimkou je ZP 18., na kterém se vyskytuje charakteristické poškození prostředního „o“ v názvu státu – malé vyštípnutí vnitřního oválu v jeho horní části. Je zajímavé, že ačkoliv se na desce zcela jedno-značně jedná o vyštípnutí, na části doposud známých aršíků VII. typu se tato odchylka projevila jako šikmé zkosení vnitřního oválu v jeho horní části, na části aršíků je vyštípnuti jasně zřetelné (obr. 8). Skutečnost, že žádná z charakteristických čárek resp. teček na ZP 18, 23 a 25, vyskytujících se na všech dosud známých exemplářích aršíků VII. typů, se ve skutečnosti na tiskové desce nevyskytuje, vedla zřejmě znalce Jana Mrňáka, zakladatele typologie u tohoto aršíku, k tomu, že je na rozdíl od pozdějších pramenů (uvádějí tečku na ZP 18, /23/ uvádí i tečky na ZP 23 a 25) mezi charakteristickými deskovými vadami neuvádí /121. J. Mrňák se totiž bezpochyby při zpracování typologie nespokojil s prohlídkou pouhých aršíků, ale důkladně prostudoval i originály jejich tiskových desek.
Rytina první známky, vypracovaná Ladislavem Jirkou – hodnota 3 Kčs L, Štúr z emise 100. výročí Slovenského povstání 1948, k níž vyryl i kupou, že pro poštu měsíc co měsíc vytvářel vždy jednu novou rytinu! (Přesnější by bylo říci jednu ryteckou zakázku, protože pro vícebarevné známky se vytváří samostatná rytina pro každou barvu zvlášť, takže jednotlivých rytin bylo samozřejmě daleko více.) Tento obdivuhodný počet ještě více vynikne, uvědomíme-li si, že této mravenčí práci, neobyčejné náročné na čas a trpělivost, se věnoval po večerech a sobotách a nedělích, vedle svého hlavního zaměstnáni rytce ve Státní tiskárně cenin.
Za 35 let působení v Tiskárně bankovek Národní banky československé, později Tiskárně bankovek Národní banky pro Čechy a Moravu, dnes Státní tiskárně cenin, vedle mnoha dalších rytin vytvořil Ladislav Jirka samostatně deset bankovek ( je obvyklé, že jeden rytec ryje vždy jednu stranu bankovky), na několika dalších se podílel. Nejznámějšími jeho bankovkami, na které si většina z nás jistě dobře vzpomíná – měli jsme je mnohokrát v ruce – jsou hnědá desetikoruna z roku 1961 (s pionýrkou), hnědočervená padesátikoruna z roku 1964 (Slovnaft), zelená stokoruna z roku 1961 (hutník a žena se snopem obilí). Poslední prací pak byla pětisetkoruna z roku 1973 s námětem osvobození.
V roce 1974 odešel Ladislav Jirka do důchodu a věnoval se už jen známkové tvorbě. Od svých šedesáti let do roku 1985, kdy ze zdravotních důvodů musel s Mim známek přestat, vytvořil ještě více než stovku rytin známek a aršíků, mnoho rytin pro kupony, celiny a obálky.
Pět otisků rytin pro jednotlivé barvy známky 5 Kčs z aršíku k výstavě PRAGA 1962 a jejich barevný soutisk. Rytiny pro jednotlivé barvy známky 30 h 100 let Červeného kříže 1963 a jejich soutisk. Nehotová rytina (neprorytý motýl a nom. hodnota) a otisk rytiny známky 1,60 Kčs portrétem Maxe Švabinského z emise Kulturní osobnosti 1963. Švabinský sehrál v osudu L. Jirky důležitou roli. nebo( jej v roce 1947 doporučil ke známkové tvorbě).
VZÁCNOST A CENA
A jak je to se vzácností VII. typu novinového aršíku? Poté, co bylo nesporné prokázáno, že existuje a že byl tištěn přímo na výstavě, vzaly jej některé filatelistické katalogy na vědomi. Například Eksteinův katalog z roku 1938 1151 správně uvádí 7 typů, ale cenu nerozlišuje. V dalším vydání z roku 1939 1161 však uvádí už jen 6 typu, což je zřejmé důsledek skutečnosti, že se VII. typ vůbec nevyskytoval na trhu a katalog – ceník obchodní firmy, jakým Eksteinově katalogy byly – jej proto neuvedl, Absenci VII. typu na trhu potvrzuje i Katalog sběratelů býv. čs. známek z roku 1940 /17/. který u něj uvádí značku -,-, stejně jako ve vydání následujícím z roku 1941 /18/. Ostatní katalogy ve 30. a 40. letech nezřídka novinový aršík uvádějí jako přívěsek aršíku bratislavského, bez samostatného vyobrazení, bez rozlišení typů a hlavně s katalogovým číslem v řadě výplatních a příležitostných známek (zatímco známky novinové uvádějí, jak je to dosud obvyklé, ve zvláštní kapitole v zadní části katalogu). Novotného katalog z roku 1949 /19/ VII. typ poprvé konkrétně oceňuje (uvádí šestnáctinásobek ceny standardního aršíku), následující katalogy Pofis /20/ se spokojují s poznámkou o jeho existenci.
K ocenění se vrací zase až Novotného katalog z roku 1969 /21/, který VII. typu připisuje cenu dvojnásobku aršíku standardního. Jen na okraj – Novotného katalogy jsou krásným příkladem věcně správně a pečlivě zpracované publikace, jejíž cenové záznamy jsou však naprosto odtržené od reality. Není se, ale čemu divit – Novotný byl především znalec a s obchodem neměl mnoho společného; možná by mu nejvíc vyhovoval styl polské Monografie z roku 1962 /22/, kde je u naprosto všech známek namísto cenového záznamu pečlivě uvedena značka -,-. V „zeleném‘ katalogu z roku 1978 /23/ je VII. typ uveden, ovšem s tím, že „cena všech typů a podtypů je stejná“. Příručka z roku 1988/24/ VII, typ uvádí a připisuje mu cenu osmdesátinásobku aršíku standardního. Katalog Trojan z roku 1995/25/ VII. typ uvádí a oceňuje na 5.000 Kč, v následujícím vydání /26/ pak na 6.000 Kč. Prohlédneme-li si ve 4, dílu Monografie /13/ na str. 247 obrázek 291 – Deskové vady u jednotlivých typů aršíků – podle tvaru vyobrazených písmen nápisu Československo zjistíme, že u VII. typu vůbec nejde o avizované 18. ZP (např. vnitřní ovál posledního písmene „o“ v názvu státu je na obrázku nahoře, vykousnutý“, zatímco na aršíku je naprosto pravidelný) a není na něm ani v textu popsaná desková vada (obr. 12). Stejný nesprávný obrázek je i v katalozích Trojan /25/ a /261, jejichž autoři zřejmě pouze přefotografovali vyobrazení z Monografie, pouze přefotografovali vyobrazení z Monografie. V tabulce rozlišovacích znaků, uvedené v už zmíněném článku Novinový aršík Bratislava /141, jsou typické deskové vady vesměs vyfotografovány z originálů příslušných ZP; 18. ZP aršíku Vil. typu je však pouze velmi nepřesně nakresleno (obr, 12). Z uvedených příkladů je zřejmé, že dokonce ani autoři takto úzce specializovaných prací neměli s největší pravděpodobností aršík VIl. typu k dis- pozici – což jen potvrzuje jeho mimořádnou vzácnost. Vil. typ ZP 18 sk, Obr. 12: Nesprávná vyobrazení 18. ZP aršíku VII. typu v Monografií 1131 (vlevo) a v článku Novinový aršík Bratislava 1141 (uprostřed): vpravo skutečný vzhled tohoto ZP.
Co je příčinou toho, že VII. typ novinového aršíku nebyl o řadu desetiletí katalogizován nebo u něj nebyla uváděna cena, a pokud ano, zdaleka nevystihovala jeho skutečnou vzácnost a neodpovídala tak jeho reálné hodnotě? Důvody jsou dva. Zpočátku jím byla diskuse, zda tento aršík vlastně vůbec existuje, zda jeho identifikační znaky nejsou pouhými tiskovými nahodilostmi. Druhým důvodem je skutečnost, že ni poté, co znalec Jan Mrňák a další badatelé potvrdili jeho existenci a osvětlili okolnosti jeho vzniku, nevyskytoval se aršík pro nepatrný počet existujících exemplářů vůbec na trhu, a proto se nevytvořila ani jeho cenová relace. Autoři katalogů neměli možnost porovnávat jeho veřejně dosažené ceny, a tak prostě jen opisovali příslušné údaje z předchozího ročníku katalogu. Nakonec to nikomu nevadilo, protože aršík je tak vzácný, že jej stejně prakticky nikdo k prodeji nenabízel. Kolik aršíků VII. typu vlastně existuje? To přesně nevíme, žádný oficiální údaj zřejmé neexistuje. Já osobně jsem jich o dnešní doby viděl pouze oněch osm shora uvedených usů (v bezvadné jakosti). Dále byl před několika lety nabízen v aukci /271 jeden kus poškozený. Celkem je mi tedy do dnešního dne známo devět exemplářů. Podobné zkušenosti budou mít asi i ostatní znalci ČSR I (např. znalec ing. Jan Karásek mi potvrdil, že za svou vice než čtyřicetiletou sběratelskou a znaleckou praxi se rovněž setkal nejvýše s deseti exempláři aršíků VII. typu).
Ve standardních sbírkách ČSR I jsem tento aršík doposud neviděl. Vůbec podle mých zkušeností schází dokonce i v některých levných exponátech ověnčených medailemi z významných filatelistických výstav. Mezi sběrateli se traduje, že těchto aršíků není více než pouhých několik desítek kusů, z nichž však část bude nejspíše poškozená lomy v důsledku kroucení papíru, u tohoto aršíku obvyklého. Podle doposud dostupných informací lze tedy konstatovat, že výskytem známých kusů se ovinový aršík VII. typu řadí mezi rarity s označením nejspíše v rozmezí 3R až 4R (podle klasifikace uvedené v Příručce ro sběratele čs. známek a celin /24/ na straně 21). Tomuto odhadu napovídá i skutečnost, že pokud už zmíněná čárka v posledním ..o“ v názvu státu na ZP 18, stejně jako tečky na ZP 23 a 25, jsou skutečně tiskovými nahodilostmi, a přitom všechny doposud známé aršíky II. typu je mají, musí všechny pocházet z jednoho, s největší pravděpodobností velmi krátkého časového období tisku. Pokud se totiž cizí tělísko zaklíněné do kresby P 18 VII. tiskové desky pohybovalo, o čemž svědčí různý var čárky jím způsobené, nejspíš po krátké době opět z éto desky vypadlo či bylo odstraněno při jejím čištění v průběhu tisku. Dochované exempláře aršíků VII. typu tak zřejmě pocházejí z jednoho z oněch krátkých intervalů tisku, o nichž se zmiňuje Monografie /13/. A pokud měl pravdu znalec Jan Mrňák, jenž uvádí, že na výstavě vytištěné aršíky přes zákaz vyměnil dozírající úředník filatelistům za aršíky na výstavě prodávané /121. můžeme celou kapitolu výroby a distribuce aršíků VII. typu s jistou mírou pravděpodobnosti rekonstruovat: Na výstavě byly v krátkých intervalech tištěny aršíky, které nebyly prodávány a byly zřejmé vzápětí po vytištění určeny ke skartaci. Některý pozorný filatelista (možná jich bylo několik) si snad povšiml dvou barevných teček na krajích aršíku, které se na těch prodávaných nevyskytovaly, Zmíněný úředník pověřený dozorem na tisk v Bratislavě mu (jim) přes výslovný zákaz vyměnil jisté nevelké množství na výstavě právě vytištěných aršíku za aršíky na výstavě prodávané, které se na první pohled od těch čerstvě vytištěných ničím nelišily. V předmětném intervalu tisku se na tiskovou desku dostal cizí předmět – snad tvrdší smítko, který na vytištěných aršících zanechal charakteristickou čárku na ZP 18 (stejný původ zřejmě mají tečky na ZP 23 a 25).
Protože aršíky zhotovené na výstavě byly skartovány, na výměnu se hned nepřišlo a nejasnosti ohledně typologie aršíku byly odstraněny až po prostudování dostatečného množství aršíků a předložení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí, tvrdší smítko, který na vytištěných aršících zanechal charakteristickou čárku na ZP 18 (stejný původ zřejmě mají tečky na ZP 23 a 25). Protože aršíky zhotovené na výstavě byly skartovány, na výměnu se hned nepřišlo a nejasnosti ohledně typologie aršíku byly odstraněny až po prostudování dostatečného množství aršíků a předlo- žení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí. Charakteristickou čárku na ZP 18 (stejný původ zřejmě mají tečky na ZP 23 a 25). Protože aršíky zhotovené na výstavě byly skartovány, na výměnu se hned nepřišlo a nejasnosti ohledně typologie aršíku byly odstraněny až po prostudování dostatečného množství aršíků a předlo- žení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí, tečky na ZP 23 a 25). Protože aršíky zhotovené na výstavě byly skartovány, na výměnu se hned nepřišlo a nejasnosti ohledně typologie aršíku byly odstraněny až po prostudováni dostatečného množství aršíků a předlo- žení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí, výstavě byly skartovány, na výměnu se hned nepřišlo a nejasnosti ohledně typologie aršíku byly odstraněny až po prostudováni dostatečného množství aršíků a předlo- žení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí, nejasnosti ohledně typologie aršíku byly odstraněny až po prostudováni dostatečného množství aršíků a předlo- žení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí, po prostudováni dostatečného množství aršíků a předložení několika kusů odlišného VII. typu s vysvětlením majitelů, odkud tyto aršíky pocházejí. Pokud je Mrňákova verze o původu aršíků VII. typu /12/ pravdivá (a ona zřejmě pravdivá je, protože znalec Jan Mrňák byl přímo prototypem korektního badatele a publicisty a jistě při jejím publikování vycházel z hodnověrných pramenů), šlo v případě popsané výměny aršíků o naprosto nekomerční záležitost, na níž neměli žádný podíl filatelističtí obchodníci, funkcionáři či známi vystavovatelé.
Výměnu těch několika dochovaných na výstavě vytištěných aršíků na dozírajícím poštovním úředníkovi nejspíš vymámili nějací náhodní návštěvníci – filatelisté, kteří asi ani zdaleka nedocenili, co drží v ruce.
Aršíky potom na dlouhou dobu zmizely v jejich sbírkách. Výjimkou byl jeden či dva kusy, které se dostaly na veřejnost a na jistou dobu zamotaly hlavu tehdejším badatelům. Kdyby tomu bylo jinak a do popsané výměny by od počátku byli zapojeni obchodníci nebo známí filatelisté, osudy Vll . typu nov1nového aršíku by jistě vypadaly naprosto odlišně. Rozhodně by byl hned od samého začátku ve filatelistickém tisku správně klasifikován a určitě by nedošlo k diskusi, zda nejde o pouhou tiskovou nahodilost. Majitelé by si dohlédli na to, aby aršík byl od samého počátku se vší slávou katalogizován jako novodobá rarita a jako taková nabízen ve významných aukcích. Nakonec by získané množství aršíků bylo za tučné ceny rozprodáno do významných sbírek jako jejich zářivá ozdoba. Skutečnost, že se nic z toho nestalo a aršík byl až donedávna zapomenutou popelkou, ukazuje, že se tenkrát štěstí usmálo na několik obyčejných filatelistů, kteří za nepatrný peníz 2,50 Kč (tolik stál na výstavě koupený novinový aršík /28 /) výměnou získali raritu – a to je přece sympatické zjištění. Ale tady náš příběh nekončí. Za dlouhých šedesát let, uplynulých od vydání nov1nového aršíku, bylo objeveno několik (nejvýše málo desítek) kusů jeho Vll. typu. Ale jsou to opravdu všechny dochované exempláře?
To samozřejmě nevíme. Nebyl právě váš otec, dědeček či strýc návštěvníkem oné dávné filatelistické výstavy v Bratislavě? Netěsnil se v zástupu diváků kolem rychlolisu, na němž pošta předváděla ukázku tisku známek? Nenatáhl i on ruku se svým právě koupeným novinovým aršíkem, aby mu 1e1 laskavý poštovní úředník také vyměnil za aršík právě vytištěný, což na něm po dlouhém přemlouvání vymám1l vedle stojící filatelista? Nezaložil svůj výstavní suvenýr do sbírky a pak po něm už ani nevzdechl? Je Jediná možnost, jak to zjistit. Prohlédněte své novinové aršíky z roku 1937 – a budete to vědět hned. Možná, že právě vaše rodinná sbírka je parafrází pohádky, 1ak Honza měnil, až vyměnil v tomto případě ovšem pohádky se skvělým koncem. Pokud tomu tak je, napište nám! Takový nález by si totiž zasloužil samostatnou reportáž. Ale zpátky k tématu. Z uvedeného odhadu množství vyskytujících se exemplářů novinového aršíku Vll. typu je třeba vycházet při posuzování jeho vzácnosti a stanovování Jeho ceny. Ukázali jsme si, že počet jeho dochovaných bezvadných kusů je srovnatelný s počtem některých, rarit například emise Pošta československá 1919. Kupříkladu bezpečně víme, že známky 20 f ženc1 Magyar posla bylo vydáno rovných 100 kusů / 29/, což 1e