Poštovní schránky v Zemi vycházejícího slunce (3)
František Beneš
V předchozích částech našeho článku jsme se seznámili se dvěma zajímavými tokijskými muzei – poštovním a filatelistickým. Ukázali jsme přitom řadu poštovních schránek, od historických po současné, tím jsme však zdaleka nevyčerpali neobyčejnou rozmanitost jejich podob, jak jsem ji zaznamenal při své návštěvě japonských ostrovů Hokkaidó a Honšú, v jejímž rámci jsem krátce navštívil i ruský poloostrov Sachalin.
Asi nejběžnější poštovní schránka je na fotografii z přístavu Jokohama v Tokijském zálivu, kam jsme zamířili po příletu do Japonska, abychom se nalodili na zaoceánskou loď, s níž jsme se pak plavili do Ochotského a Japonského moře.
Má dva vhazovací otvory, vlevo užší, označený japonsky a anglicky Dopisy – Pohlednice, vpravo širší pro větší zásilky. Pod nimi jsou podrobné popisy a vysvětlivky, z nichž vyplývá, že schránka je ve všední dny a v sobotu vybírána třikrát denně, v neděli dvakrát (doba je s pověstnou japonskou přesností stanovena na minutu přesně). Dále jsou zde uvedeny základní poštovní sazby a kontakt na příslušnou poštu, pod níž schránka spadá.
V tokijské vládní čtvrti Chiyoda, poblíž císařského paláce, jsem narazil na nečekaně zanedbanou schránku stojící na okraji lesa (v téhle překvapivě málo osídlené čtvrti se rozkládají velké parky, což je v centru nejlidnatějšího města světa – Tokio má 32 milionů obyvatel – opravdu nečekané).
V obchodní čtvrti Chuo jsem nalezl schránku v modré barvě a „poloviční“ velikosti.
S poštou se setkávají i návštěvníci tokijského Disneylandu, jednak v názvu tematicky zaměřené prodejny a pak se schránkami skutečnými, do nichž můžete vhodit zásilku (tu park předá k přepravě státní poště).
Poštovní schránky v městě Hakodate na ostrově Hokkaidó, prý nejromantičtějším v Japonsku.
Schránky tu ale ve velkém počtu a rozmanitých podobách a velikostech vedou i jako suvenýry.
V městě Aomori na ostrově Honšú měli schránky hranaté. Mimochodem, právě tady jsem si poprvé uvědomil, že obvyklá představa o Japonsku jako zemi-mraveništi, kde se neustále na chodnících valí davy lidí, neodpovídá pravdě – na hlavní třídě bylo v poledne skoro liduprázdno, a to platilo v menší nebo větší míře i pro jiná města a místa, která jsem navštívil, včetně samotného Tokia, kde jsem opravdové návaly zažil jen ve čtvrti Šibuja, (přesněji na její slavné křižovatce před nádražím; jinde bylo většinou spíše poloprázdno!).
V Aomori mají i schránku tradiční, ovšem neobvykle vyzdobenou figurkou samuraje.
V nedalekém historickém Hirosaki, městě jablek, měli schránky válcové, ale namísto červené barvy byly více oranžové; tahle stála před prodejnou známek a pohlednic.
Na skok do Ruska
Nejsevernější japonské město Wakkanai dělí od ruského poloostrova Sachalin jen 43 kilometrů široký La Pérousův průliv, který v zimě zamrzá. V zálivu Aniva leží město Korsakov, od poloviny 19. století patřící k Rusku, které ho využívalo jako trestaneckou kolonii. Po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905 připadlo Japonsku; to v neblahé praxi pokračovalo a zavleklo sem tisíce korejských trestanců (jejich potomci tu žijí dodnes). Od konce druhé světové války patřilo Sovětskému svazu a nyní Rusku. Pravidlem bylo, že noví páni zničili zbylé památky na své předchůdce – ti ostatně město před odchodem stejně vypálili, takže historické památky tu nečekejte. Město na „druhém konci světa“ – bráno geograficky od nás – i čtvrt století po rozpadu SSSR pořád vypadá typicky sovětsky, a to přesto, že leží tak malý kousek od jedné z nejrozvinutějších zemí světa, s níž udržuje čilý obchodní, a dokonce i turistický styk (Japonci, kteří odtud byli odsunuti v roce 1947, k Sachalinu mají podobný vztah jako sudetští Němci k našemu pohraničí).
Poštu jsem tu nalezl snadno – sídlí ve třípodlažním paneláčku a na její přítomnost upozorňuje obří poutač zabírající půl jeho boční stěny.
Navštívit se mi ji ale nepodařilo – i když otevřeno má šest dní v týdnu.
Jako na potvoru totiž zrovna tenhle týden měli zavřeno. Tak jsem si ji alespoň vyfotografoval.
Modrobílá cedulka vpravo od dveří říká, že na poště prodávají i železniční jízdenky a letenky, červená pod oknem zase hlásá, že tu sídlí i „Kybernetická pošta“, součást Ruské pošty. Význam toho výrazu se mi objasnit nepodařilo, nejspíš to znamená, že je tu k dispozici připojení k internetu. Modrá a zjevně letitá poštovní schránka vedle vchodu nese hrdé pořadové číslo jedna, a i když ji od dveří pošty dělí pouhého půl metru, podle nápisu na ní je vybírána jen jednou denně (v 7 hodin ráno), a to kupodivu jen od úterý do soboty, i když sama pošta má otevřeno i v pondělí!
Jako ostatní turisté jsme se vyfotografovali před obří sochou Lenina, která se tu stále tyčí (a je dokonce v dobrém stavu), a tím jsme možnosti zábavy v podstatě vyčerpali.
To se ale v dohledné době může změnit – alespoň podle nejnovějších zpráv, podle nichž se koncem loňského roku ruský prezident a japonský premiér dohodli na spolupráci při prodloužení Transsibiřské magistrály přes poloostrov Sachalin a podmořským tunelem do Japonska. Pokud se to stane, bude se to týkat i nás, přesněji naší historie. Ke stému výročí završení slavné cesty našich legií po magistrále bychom v roce 2020 mohli vlakem projet stejnou trasu do Vladivostoku a pak jím pokračovat do Japonska, kam se legionáři (nebo kolem něj) už přepravovali loděmi.
Ale to je zatím jen hudba budoucnosti, navíc teprve v rovině úvah … i když výlet by to byl pěkný! Lístek na vlak z Moskvy přes Jekatěrinburk, Novosibirsk, Krasnojarsk, Irkutsk, Čitu a Chabarovsk do Vladivostoku stojí od 4.000 korun (v nejlevnější III. třídě ruských drah; na druhé straně stupnice je „carský“ vlak Golden Eagle, provozovaný americkou společností Mir, v němž jízdenka stojí i stokrát tolik) a cesta trvá necelý týden (přesně šest dní; v Golden Eagle je delší o zastávky po cestě). Překonáte při ní 9.259 kilometrů na dvou kontinentech, projedete 90 měst ve 14 regionech v osmi časových zónách, uvidíte Bajkal, nejhlubší jezero světa. Pokud byste tu s ruskými drahami chtěli projet „nanečisto“, stačí kliknout na http://eng.rzd.ru/vtour/. Nevím jak vás, ale mě by to docela lákalo!
Na závěr ještě malá poznámka pro případné cestovatele: I když český pas patří k nejvýhodnějším na světě – můžete s ním bez víza cestovat do zhruba 140 zemí –, přesto jich ještě dost zbývá, kam vízum potřebujete (a někdy je dost drahé, nemluvě o tom, že u některých je i složité jej vůbec získat). I proto rád cestuji lodí, podle mezinárodních úmluv totiž v případě, že na lodi i spíte, ke krátkodobému pobytu na pevnině vízum nepotřebujete. Neplatí to úplně všude, ale například v Rusku ano, což jsem využil právě v Korsakovu, a o rok předtím například v Petrohradu, kde jsme kotvili na Něvě v centru města, kam jsme dopluli pod zdejšími otevřenými mosty (psal jsem o tom v srpnové Filatelii v roce 2014, v článku o poštovních schránkách kolem Baltského moře). Kdo nehledá bůhvíjaký luxus, pro toho jsou lodní lístky do levnějších cestovních tříd poměrně dostupné. A výhoda s vízy by se pak mohla samozřejmě hodit.1)
Inu cestování k filatelii prostě patří, ať skutečné, nebo prstem po mapě. Ono dokonce částečně stojí za úžasným rozmachem sbírání známek v poslední čtvrtině předminulého a první čtvrtině minulého století. Osvícení učitelé dobře rozpoznali, že tahle snadno dostupná nová záliba má i edukativní rozměr, pomáhá při výuce zeměpisu, dějepisu a přírodopisu, a tak k ní nasměrovali přirozenou touhu mládeže po poznávání dálek. Ta ve většině z nás, filatelistů, ostatně přetrvává dodnes, i když už jsme dávno dospělí…