Články

Poštovní schránky v Zemi vycházejícího slunce (2)

František Beneš

V minulém čísle Filatelie jsme zavítali do Poštovního muzea Japonska, umístěného v komplexu Tokyo Sky Tree – Tokijském nebeském stromě, nové telekomunikační věži, která je výraznou dominantou města. Otevřeno bylo 1. března 2014 a nahradilo předchozí Muzeum komunikací. V Tokiu však mají ještě jedno pro nás zajímavé muzeum – filatelistické. Nachází se ve čtvrti Mejiro, půlhodinku metrem ze středu města, což je v obrovské metropoli vlastně ještě v centru.

Muzeum je v dobrém sousedství, ve čtvrti Mejiro sídlí například slavná Universita Gakushuin, na které tradičně studují příslušníci z císařské rodiny; jejími absolventy jsou i současný císař Akihito a jeho syn, korunní princ Naruhito.

Abychom si okolí lépe prohlédli, nevystoupili jsme na stanici Mejiro, odkud je to do muzea pěšky asi tři minuty, ale na stanici s pro nás roztomilým, i když krkolomným názvem Takadanobaba, vzdálené o pět minut chůze dál.

Výlet sem není drahý, lístek na metro z centra stojí 100 jenů, tedy asi 22 korun.

Muzeum si postavili japonští filatelisté vlastními silami a za své peníze. Leží v klidné ulici a na tokijské poměry je to poměrně nízký dům, s velikými okny, obložený kamenem. Na modelu, který tu mají vystavený, vidíme, že proti původnímu projektu se konečná podoba domu poněkud liší.
Vchod do muzea je nenápadný, jak je tu ostatně u seriózních institucí zvykem. Zdobí jej jen stylizovaná poštovní holubice a malá cedulka s názvem v japonštině a angličtině. Minout ho ale nemůžete, ukazuje na něj kovová plastika pošťáka. Že je otevřeno symbolizuje kovový ptáček se známkou v zobáčku.

Před muzeem stála typická poštovní schránka se dvěma vhazovacími otvory různé velikosti.

To ale bylo v roce 2015, kdy jsem muzeum navštívil; nyní ji prý nahradila tahle veselá.

Pro veřejnost jsou otevřena tři podlaží. V přízemí je pokladna, výstavní prostory, kavárnička a překvapivě rozsáhlé prostory obchodní – vedle prodejny muzea je tu i několik krámků soukromých obchodníků – což je pro nás poněkud nezvyklé (i když … v pražském Poštovním muzeu po léta rovněž působila soukromá prodejna historických pohlednic firmy Profil, v níž pracovala moje maminka). V rámech a vitrínách ve vstupní hale je instalována aktuální výstava (mění se každé tři měsíce), na obří mapě světa přes celou jednu zeď byly zvětšené obrázky známek s náměty hmyzu typického pro jednotlivé země (i ty se zřejmě mění – příště tu možná budou zvířata, nerosty, kulturní památky a podobně).

Tematickému sbírání je v muzeu věnována velká pozornost, jistě to souvisí se snahou přitáhnout k našemu oboru dětské zájemce. Ti si tu mohou například sáhnout do průhledné krabice s výstřižky z korespondence, na nichž jsou námětové známky, a hrstičku z nich si vylovit a odnést – nebo je v dětském koutku v prvním patře odmočit a naučit se s nimi zacházet. Dopisů zdejší svaz filatelistů jistě dostává mnoho, a tak je dobrý nápad využít známky z nich k podpoře malých sběratelů. Je tu i zábavní koutek s počítači, na nichž si děti i ostatní návštěvníci mohou vytvořit pohlednici se svým portrétem.

Tím zajímavosti v přízemí nekončí, takže se sem ještě vrátíme. Teď se vydáme do prvního patra.

Jeho největší část zabírá knihovna s rozlehlou studovnou, v níž je více než deset tisíc (!) knih a časopisů – novinky jsou vyloženy volně, ostatní si objednáte u knihovnice.

Prostory knihovny jsou pojaty i jako památník zakladatele muzea, Meiso Mizuhary (1924-93), jednoho ze zakladatelů Japonského svazu filatelistů (1946) a asi nejvýznamnějšího sběratele a znalce klasických čínských známek v historii. Vystavena je tu jeho pracovna, knihy a monografie, které napsal, výstavní medaile, které obdržel za své exponáty, a různé předměty související s jeho prací v našem oboru.

Mizuhara byl přítelem Československa, vystavoval u nás a dobře se znal s předsedou našeho Svazu filatelistů Ladislavem Dvořáčkem. I na to jsou tu vystaveny památky, například medaile a diplomy ze Světových výstav poštovních známek Praga 1978 a 1988.

Některé Mizuharovy monografie se nacházely i v Dvořáčkově knihovně a zájemci o ně si je tak mohli prohlédnout nebo dokonce vydražit při jejím rozprodeji v nedávných aukcích Profil.

Velká místnost je vyhrazena dětem. Přicházejí sem samy nebo s rodiči a mohou se tu naučit základním filatelistickým dovednostem. Věnuje se jim pracovnice, která jim ukazuje, jak vystřihnout známky z obálek, odmočit a sušit je, zakládat do zásobníku, vytváří s nimi albové listy pro budoucí námětové exponáty, předvádí, jak pracovat s pinzetou a lupou, probírá s nimi katalogy a odbornou literaturu. U nás nezvyklou zábavou je vytváření koláží z běžných známek (nad čímž by mnozí naši sběratelé asi nechápavě vrtěli hlavou), ale v Japonsku nebo třeba ve Spojených státech je to činnost běžná a oblíbená. Děti tu mají připravené známky roztřízené podle barev, lepí je na papír do různých obrázků a výsledkem se pak pochlubí kamarádům, mamince, nebo dokonce na výstavce. Hlavě pro ty nejmenší je to první kontakt se známkami, nadto zábavnou formou, a alespoň některé to zaujme natolik, že se časem stanou mladými filatelisty.

Ze známek je tu dokonce sestaven i lustr, zda je to rovněž dílo zdejších dětí jsem nezjišťoval.

Že je muzeum vlídné k nejmenším návštěvníkům symbolizuje hned u vchodu kovová plastika sběratele, který ukazuje své album malé holčičce.
V posledním patře jsou prostory Japonského svazu filatelistů. Sem mají přístup pouze jeho členové, a tak jsme do rozlehlé studovny a pracovny mohli jen krátce nahlédnout. V každém případě svým japonským kolegům můžeme jenom závidět, takovým místem setkávání a možnosti společné odborné práce se mohou ve světě pochlubit jen málokde!

Prohlídka muzea pomalu končí, a tak se vraťme do přízemí, kde se nachází rozlehlá muzejní prodejna. Nabízejí tu překvapivě široký sortiment, od běžných námětových známek pro děti po pomůcky pro pokročilé sběratele. I když je v Japonsku na naše poměry obecně draho, tady mi ceny přemrštěné nepřipadaly (100 jenů = 22 korun).

Podobně jako ve většině rozvinutých zemí, běžné známky tu nabízejí i „kontejnerovým“ způsobem, tedy zabalené v průsvitném sáčku s cenovkou, zavěšené na stojanu k volnému odběru zákazníky. V muzeu takhle nabízeli krátké série s náměty z Disneyových filmů. (To ve mně vyvolalo nostalgickou vzpomínku, jak jsme se stejným sortimentem začínali ve spotřebním družstvu Profil ještě před listopadem 1989, a pak jsme skoro celou zásobu vyprodali účastníkům listopadových demonstrací na Václavském náměstí, kde jsme tehdy měli prodejničku v šatně kina Hvězda, kousek od slavného balkónu na budově Melantrichu.)

Koupit si tu ale můžete i pomůcky pro pokročilé sběratele, pinzety různých barev, velikostí a tvarů, lupy, mikroskopy, zoubkoměry, UV lampy, pošetky a řezačky na ně, alba a zásobníky, katalogy, monografie, časopisy, zpravodaje a řadu dalších potřeb.
Jak je to v Japonsku běžné, i tady mají vystavenu k prodeji spoustu suvenýrů, samozřejmě souvisejících se známkami a poštou.
Příjemně nás překvapilo množství upomínek na Československo i Česko a Slovensko. Vystavené tu měli naše nové známky, aršíky, FDC a celiny.
V kalendáři byla na aktuálním listu (byli jsme tu v létě před dvěma lety) vyobrazena známka z emise Pražský hrad.

Některé naše známky tu dokonce považují za tak hezké, že je prodávají zarámované jako malé obrázky!

V muzeu mají samozřejmě i několik poštovních schránek, mně se nejvíc líbila tahle historická.

Poslední část přízemí muzejní budovy zaplňují stánky filatelistických obchodníků. Jsou to vlastně takové větší kóje, přeplněné alby, krabicemi s celistvostmi, literaturou a pomůckami. Jsou otevřené, žádné skříně a trezory jsem tu neviděl, takže nevím, jak tu spoustu zboží uklízejí na noc?
Zastavili jsme se ve dvou a v tom druhém (na obrázku dole) nás majitel příjemně překvapil. Předložil nám totiž nejen rozsáhlou nabídku československých známek, celistvostí, pamětních listů a dalších materiálů, ale měl o nich dokonce nečekaně hluboké znalosti! „To je rodný dům Bedřicha Smetany, tady je pohlednice z prvního sokolského sletu ve Znojmě, tohle ryl Josef Herčík…“, komentoval jednotlivé položky, jak jsme si je prohlíželi. Nevěřili jsme vlastním uším – v dalekém Tokiu a taková znalost naší historie i současnosti? Dobrou angličtinou (což v Japonsku není zdaleka běžné) s úsměvem reagoval na náš údiv: „Já do Prahy létám každý rok, se ženou tam rádi chodíme do opery a po památkách, a vždycky se zastavím v prodejně u Karla Jareše ve Vodičkově ulici, něco si od něj koupím a pak tím tady obohatím svůj sortiment. Japonci mají věci z Česka rádi, takže mi to tady pak ani moc dlouho neleží.“ My ho naopak překvapili a potěšili, když jsme mezi hřbety vystavených knih rozpoznali v červené kůži vázanou monografii britské královské sbírky, kterou on právem považuje za nejcennější součást své nabídky literatury. Ve srovnání s nádherným exemplářem prodaným v aukci Profil z pozůstalosti L. Dvořáčka byla ta jeho značně opotřebovaná, ale i tak možná jediná na japonském trhu.
Malé překvapení nás čekalo u východu. Tam byl totiž umístěn prodejní stánek s živými rostlinami, což s naším oborem nesouvisí, ale možná jde o součást snahy přiblížit filatelii dětem, k čemuž se kousek živé přírody samozřejmě hodí.

Tak ještě pultík s pamětními kašety k volnému použití, podle otisků na podložce návštěvníky hojně využívanými, a vycházíme zpátky na ulici svažující se směrem ke stanici metra.

V době nízkonákladových letů a levných zájezdů last minute není vyloučeno, že se do Země vycházejícího slunce taky vypravíte. Rozhodně přitom nepropásněte možnost navštívit tohle krásné a přívětivě vedené centrum a muzeum zdejších filatelistů! Najdete ho na adrese 1.4.23 Mejiro Toshima-ku, Tokyo 171-0031. Otevřeno je každý den mimo pondělí od půl jedenácté do pěti odpoledne, vstupné činí 200 jenů, tedy 44 korun, děti platí polovic, hendikepovaní mají vstup zdarma. Na Mapách Google se můžete podívat, jak vypadá z pohledu z ulice, a dokonce do něj můžete i virtuálně vstoupit – jsou tu půdorysy přízemí a prvního patra. A samozřejmě i fotografie dalších návštěvníků, takže i když se sem třeba nevypravíte, můžete si muzeum prohlédnout alespoň jejich prostřednictvím. Třeba tu naleznete inspiraci, jak i u nás k filatelii více přitáhnout děti a mládež!

„Bombajský dopis – kvintesence filatelistických superlativů“

František Beneš

To přesně o dopisu s dvojicí červených Mauritiů napsali bratři Williamsové v roce 1953, když publikovali svůj slavný soupis známek Mauritius Post Office, dnes základní pramen jejich katalogizace.

Trojici nejdražších filatelistických objektů světa tvoří jednocentová známka Britská Guyana z roku 1856 a dvojice „mauricijských“ dopisů se známkami Post Office 1847 – Bordeaux Cover s modrou a červenou a Bombay Cover s dvojicí červených. Všechny tři tyto položky od svého objevení prošly řadou sbírek a byly vícekrát prodávány ve veřejných aukcích, přirozeně ne však ve stejnou dobu, takže není snadné porovnat dosažené ceny. Hodnota peněz se v průběhu času samozřejmě mění a způsobů srovnání se nabízí mnoho. Podle inflace, průměrné mzdy, hrubého domácího produktu, ceny základních potravin nebo výrobků, dokonce podle poštovného, a některé prameny používají srovnání podle toho, kolik v té době dosažená cena představovala ryzího zlata (na to existují přesné přehledy se záznamy dokonce podle jednotlivých dnů).
Continue reading „Bombajský dopis – kvintesence filatelistických superlativů“

Poštovní schránky v Zemi vycházejícího slunce

František Beneš

Japonské znaky ni – hon – koku znamenají doslova Slunce vycházející ze země, a pro naše předky až do poloviny 19. století představovaly vzdálenou, a navíc prakticky nepřístupnou exotiku. Český název Japonsko je odvozen z anglického Japan /Džepen/, vycházejícího z čínského způsobu čtení zmíněných znaků Ž-pen-kuo. První z nich, ni – tedy Slunce, tvarem připomínající arabskou osmičku, jímž začíná název státu na moderních japonských známkách, je začínajícím sběratelům pomáhá rozlišit od moderních známek západního souseda, které používají stejné znaky, ale označení začíná svisle přeškrtnutým obdélníčkem, znakem zhöng, co je označení pro Čínu.
Novodobá japonská společnost byla po více než 200 let uzavřena před cizími vlivy, až do poloviny 19. století sem měli cizinci vstup zakázán. Teprve v roce 1853 se v městě Hakodate na ostrově Hokkaidó vylodila flotila USA a vynutila si uzavření obchodní smlouvy se Spojenými státy, čímž skončilo období japonské izolace. Pomník velitele flotily komodora Matthewa Perryho stojí v tamním městském parku – Japonci jeho tehdejší vystoupení vnímají jako počátek modernizace.

Continue reading Poštovní schránky v Zemi vycházejícího slunce